Lidská osobnost je složitá. Nelze ji poznat pouze „školním“ pohledem.
Možná jste už takové hodnocení také někde zaslechli: „No to je trojkař …. čtyřkař….“
Je to hodnocení rychlé, každý mu rozumí, tedy alespoň se tak tváří, ale jen málokdo skutečně ví, co za lidskou bytost se za takovým číselným „vyjádřením“ skrývá.
Robert je žák, kterého byste podle jeho žákovské knížky a některých důtek rozhodně mezi premianty a vnímavé žáky neřadili. Věci ale nikdy nejsou tak jednoduché, jak se zdají.
Paní Milena, knihovnice z Písku, mne požádala o účast v projektu Zmizelí sousedé, který mapuje osudy židovských dětí z dob nacistické okupace naší země (http://www.zmizeli-sousede.cz/ ). Do tohoto projektu se přihlásil i Robert.
V jedné aktivitě dostal každý žák na papírku jméno jednoho židovského dítěte z Vodňan a rok jeho narození. (Po těchto židovských dětech se zachovaly jen skrovné památky: jméno, datum narození, datum transportu do Terezína, datum transportu do Osvětimi a pak… datum úmrtí. Jinak jen ticho a prázdno, které stále bolí.)
Potom jsme společně prošli ukázky dobových fotek, které dokumentovaly postupnou izolaci Židů ve společnosti. Skončili jsme u roku 1942, který byl rokem jejich transportu. Když jsme prohlídku dokončili, požádali jsme žáky, aby popsali pohled na události z pohledů židovských dětí.
Robert, který dostal jméno dívky, napsal:
„Byla jsem čtrnáctiletá holčička. V životě jsem zažila moc krásných zážitků. Měla jsem spoustu kamarádů, hraček a dalších věcí. Ale čím více roků mi bylo, tak tím horší věci se mi stávaly. Ztrácela jsem pomaličku kamarády jen kvůli tomu, že jsem byla Židovka. Kamarádi se mi posmívali, ubližovali a co taková holka má cítit? Měla jsem vztek, pomalu jsem se blížila na hranici zhroucení. Poté, co nás pak odváželi do Terezína, pak do Osvětimi, tam jsme zemřeli.
Přála jsem si jediný. Vidět svý rodiče a poté zemřít, protože jsem byla tak unavená a bezmocná, že jsem si přála tyhle dvě věci.“
Jak skutečně prožívaly konkrétní židovské děti svůj osud, asi nikdy nezjistíme. Můžeme se tomu poznání jen přibliž tím, že se vcítíme do reálií jejich doby. Takové vcítění není jednoduché. Robert ho přesto dokázal, protože v sobě, přes všechny jeho problémy ve škole, empatii má.
Hodnocení je věc vskutku ošidná a složitá.
Mgr. Hana Pilařová
18.12.2010 at 7.51„Takové vcítění není jednoduché. Robert ho přesto dokázal, protože v sobě, přes všechny jeho problémy ve škole, empatii má.“
Shodou okolností v úterý navštívili naši žáci 2. stupně program „Nicholas Winton – Síla lidskosti“ (http://www.wintonfilm.com/cs/index.html). Když pak přítomné učitelky pořad hodnotily, shodly se na tom, že nejvíc vnímali a pochopili ti, kteří mají ve svém okolí někoho, kdo válku prožil a je ochoten s nimi o tom mluvit. (například babička byla v době války ve věku Wintonových dětí, co se mohlo stát, kdyby …).
Zdeněk Brom • Post Author •
18.12.2010 at 9.00Ano, máte pravdu. Pokud je v okolí mladého člověka někdo, kdo mu dokáže sdělit vlastní prožitky a je ochoten se o ně podělit, pak je takový žák hodně vnímavý.
Protože se tak trochu zajímám o emocionální výchovu, zjistil jsem, že stejně účinné je vyrávění příběhů nebo sdílení příběhů konkrétních lidí z daných reálných historických situací.
Pokud na dané téma vedu výklad, prezentaci, skupinovou práci …… jsou výsledky někdy lepší a někdy horší. Pokud ale výuka probíhá na základě sdílení osudu konkrétní osoby, pak mohu klidně frontálně hovořit a uši jsou napjaté i v 9. třídě.
Zdá se mi, že příběhy lidí dokáží oslovit i v případě, že jejich nositel již není mezi námi.
Zdeněk Brom • Post Author •
18.12.2010 at 9.18Jenom jsem ještě zapomněl. Díky za odkaz na pořad o Nicholasi Wintonovi. Je vynikající a moho doporučit.