Dnes trochu k té motivaci…
Kdysi jsem si naivně myslel, že všichni žáci základních škol jsou přímo žhaví, aby mohli vstřebávat dějepisné poznatky, studovat staré texty a nadšeně psát referáty na všechna možná témata.
Praxe mi záhy dala jasnou a srozumitelnou odpověď: „Jste na omylu, pane učiteli!“
V nouzi nejvyšší, když už jsem ztrácel naději na změnu k lepšímu, mě napadla jedna věc. Na počátku plánované výuky středověku a obzvláště gotického slohu jsem přinesl do třídy fotku gotického kostela města, ve kterém jsem vyučoval, a položil otázku: „Co byste o tomto kostele chtěli vědět?“
Některé odpovědi byly celkem očekávané: „Jak je starý? Kdo ho nechal postavit a proč?…“
Otázky, které hřály srdce dějepiscovo. Většinu jich položili žáci, kteří patřili k těm pracovitějším.
Pak ale nastoupily otázky žáků, kteří dějepis zrovna nemuseli: „Kolik takový kostel váží?“ ptal se žák se zájmem o přírodní vědy. „Proč se na to máme vůbec ptát?“ ptal se žák, který neměl pro změnu zájem vůbec o nic. Tedy o nic školního.
Nakonec nastoupil Martin, který měl ke škole skutečný odpor, přestože byl velmi inteligentní. U něj jsem zatím bezpečně s motivací vždy ztroskotal.
„Mě by zajímalo, co se stane, když si v kostele… (Následná pomlka byla způsobena hledáním vhodného slova, protože platilo pravidlo slušné mluvy. A zatímco Martin hledal vhodné slovo, okolo mne obcházely mrákoty z toho, co přijde.) …. když si v kostele zasouložím?“ dokončil Martin otázku.
Třída zašuměla napětím. Podařilo se mi odolat pokušení mdlob a začali jsme třídit otázky. Na některé bylo možné odpovědět hned a jasně. Na jiné si žáci vyhledávali odpovědi v připravených pracovních listech a materiálech a následně je prezentovali.
Nejvíce pozornosti posléze sklidil referát o výpočtu váhy kostela, který nadšený stoupenec přírodních věd provedl. Při jeho přípravě jsem mu jen tak „mimochodem“ vysvětloval pojmy jako lomený oblouk, portál atd., na které se ptal, aby správně odečetl dutiny v mase kostela.
Martinovi jsem na jeho otázku nedokázal odpovědět. Ne že bych nechtěl, ale opravdu jsem to nevěděl. Sjednal jsem mu proto návštěvu u pana faráře, aby si pro nás mohl připravit referát, o který tentokrát mimořádně stál.
Den po schůzce Martina s panem farářem mi někdo volal: „Poslyšte, učiteli, to byl dost divoký nápad s tím Vaším žákem a tím tématem,“ dal se do mě pan farář a dost mi můj nápad vytýkal. Ukončil ale slovy: „Ale ten Martin je zajímavý mládenec. A jak je inteligentní. Rád jsem ho poznal.“
Martin následně přednesl velmi kvalitní referát o svěcení kostelů a o jejich znesvěcování.
Jaksi mimoděk se mi podařilo učinit žáky spolutvůrci vyučování a jejich otázky mi pomohly napovědět, co je skutečně zajímá. Mohl jsem je tak zapojit do výuky a najít zároveň rovnováhu mezi tím, co je nutné k pochopení látky probrat jako učivo, a mezi tím, co lze přidat jako rozšiřující poznatky.
Dalším velkým motivačním nástrojem je vyprávění. Vyprávění pověstí, legend, mýtů, lidových příběhů všech možných národů a kultur. Nevím, proč se umění vyprávět příběhy nevyučuje přímo na pedagogických fakultách. Již mnohokrát se mi podařilo motivovat žáky vyprávěním příběhů rytířů kruhového stolu, pověstí z dávných dob, životopisů světců atd. V novějších dějinách stejně dobře fungují při motivaci příběhy každodenního života obyčejných lidí.
Dlouho jsem nechápal, proč žáci zívají při moderních dějinách a proč nechápou jejich důležitost. Zkoušel jsem různé metody a postupy, včetně těch nejmodernějších. Pak jsem je nechal být a vyprávěl příběh jednoho kněze, který zahynul v komunistické věznici. Pozornost byla náhle jedinečná. Otázky se jen hrnuly a zájem o další skutečné lidské příběhy byl obrovský. Na ně pak navázala výuka i těch méně populárních věcí – datumů, reálií…, ale tentokrát to šlo mnohem lépe, protože to mělo onen lidský rozměr.
Problematika motivace k poznávání a studiu dějin je široká a má mnoho možností. Dovolil jsem si k debatě předložit své zkušenosti, které ale rozhodně nepovažuji za jedině možné.
Mgr. Hana Pilařová
8.2.2010 at 21.14Kdyby to tu šlo, tak zatleskám. Váš přístup je mi, Zdeňku, hodně sympatický.
Zdeněk Brom • Post Author •
8.2.2010 at 22.58Vážená Hanko, díky 🙂
Zuzana Loubet del Bayle
8.2.2010 at 23.16Mně to přijde naprosto dokonalé, obzvlášť příběh žáka Martina. Mimochodem, co si myslíte, že by dnes řekl, kdyby si to tady o sobě přečetl? 🙂
Potvrzuje se, co mi líčila kolegyně, která učí na pařížském předměstí. Podle ní učitel musí mít vždy po ruce nějaký trumf, aby mohl žáky vždy něčím novým překvapit (jako Vy tím farářem). Ona prý jednou psala na tabuli a žáci rušili hodinu, i milá učitelka se otočila a s úsměvem se zeptala těch raubířů: „Chcete k té besedě také čaj a zákusky?“ Následovalo nechápavé „Co???“ a účel byl splněn – překvapila je (a předpokládám, že pak bylo nějakou dobu ticho). Chce to ale velkou fantazii, aby učitel mohl vždy vytáhnout něco nového…
Zdeněk Brom • Post Author •
8.2.2010 at 23.38Vážená paní Zuzano, o Martinovi dnes již bohužel nic nevím. Byl to skutečně zajímavý žák. Velmi inteligentní, ale školu velmi razantně odmítal. Nicméně, tenkrát mi moc do smíchu moc nebylo, neb jsem moc netušil, co bude dál. Co by dnes Martin řekl? Nevím, ale je to zajímavá výzva.
Příklad Vaší kolegyně je mi velmi blízký a mohu ho jenom doporučit. Říkáme tomu monent překvapení, který je vhodný i pro práci s někým, kdo má záchvat zuřivosti. Takový člověk po Vás jde a očekává od Vás též zuřivou reakci. A Vy mu místo toho řeknete: „Ten motýlek na Vaší botě je tak krásný.“ Dotyčný je vyhozen ze svých kolejí, zarazí se a to je moment, kdy s ním můžete navázat kontakt a zklidnit ho. Platí to ale asi pouze u psychicky zdravých a neozbrojených jedinců. Je-li někdo psychopat, tak nedoporučuji – vyzkoušeno.
Ale ten skvělý nápad Vaší kolegyně hned doporučím u nás ve škole a zařadím ho do svého zásobníku nápadů. Díky 🙂
Mgr.et Mgr. Aleš Franc
9.2.2010 at 12.21Vážený pane Brome, nechci Vám tady nějak přehnaně lichotit, ale skutečně jste učitelem „na svém místě“ a děláte skvělou reklamu všem dějepisářům, mnohdy nepříliš oblíbeným „exemplářům“ školních sboroven. Na příběhu Martina se mi nejvíce líbí to, že jste dokázal motivovat a získat pro aktivní účast ve výuce i toho „nejzavilejšího odpůrce“ školy. Skutečně krásný příklad toho, jak prakticky postupovat v případech takovýchto razantních a bojovně naladěných „odpíračů vzdělávacího systému“. Bohužel, myslím si, že jen menšina kantorů by si s Vámi nastíněnou problematickou situací dokázala tak „elegantně“ poradit. A přiznám se „bez mučení“, že taky já bych byl dotazem podobným tomu Martinovu minimálně poněkud „rozhozen“… Holt, ne každému je dáno zareagovat na krizovou situaci s klidem a grácií anglického gentlemana a ne všechny krizové situace lze předvídat a naučit tak se na ně reagovat.
Zdeněk Brom • Post Author •
9.2.2010 at 13.18Vážený pane Franci,
hodně mi pomáhá moje záliba v hraní divadla. Teda nic moc výkony na scéně nepodávám, ale úspěšně to svaluji na velké zaneprázdnění v zaměstnání. Ve škole to je ale k nezaplacení. 🙂
Doporučoval bych na PF zařadit dramatickou výchovu nebo v rámci studia psychologie nácvik modelových situací. To mnohým mladším kolegům, stejně jako mně kdysi, hodně chybí a cenné zkušenosti získávají mnohdy až otřískáváním v praxi.
Dalším faktem je, že na jednu povedou akci připadá několik nepovedených. Například nedávno jsem vedl exkurzi ke středověkým zlatodolům Na Kometě a rozhodl jsem se volit zkratku, což se v hlubokých lesích, kde žádné turistické značky nejsou, nevyplatilo. Byť jsem n atěch zlatodolech byl již mnohokrát, tentokrát jsme je nenašli. Náhodou jsme sice objevili jeden menší okrajový důl, ale to byla slabá náplast. A i s divadlem jsem byl v koncích 🙂
Zdeněk Brom • Post Author •
11.2.2010 at 11.00Malá aktuální zkušenost z 8. třídy. Ona třída je hodnocena jako „problémová“. Dnes k nám do hodiny dějepisu přišla paní Milena, aby představila projekt Zmizelí sousedé, do kterého se chceme zapojit. Mluvila tichým hlasem, často i velmi odborně, ale nikdo nevyrušoval. Žáky doslova vtáhly příběhy a osudy zmizelých židovských dětí a obyvatel, které bychom měli v projektu vyhledávat a zajímat se o ně. Síla osobního příběhu, dalo by se říci.
Mgr.et Mgr. Aleš Franc
11.2.2010 at 12.24Pane Brome, tak někdy se chybička vloudí, ne vždy se vše podaří tak, jak člověk naplánoval, ale žáci museli ocenit minimálně Vaši snahu o zatraktivnění jinak poměrně málo záživné (odtažité) teoretické výuky dějin středověku. No a úkol byl vlastně splněn, páč důl jste našli, i když to byl spíše menší „důlek“:-).
Jinak to zařazení dramatické výchovy do výukových programů PF je určitě dobrá myšlenka v tom směru, že by si budoucí „abonenti“ kantorského údělu na vlastní kůži vyzkoušeli předstoupit před dav „rozjívených žáků“ a pokusit se o praktický nácvik výuky.
Ten projekt Zmizelí sousedé znám a považuji ho za velmi kvalitní a potřebný ve výuce dějepisu. Tady se opravdu ukazuje ta síla individuálního zážitku – jak ze strany vystupující účastnice židovských transportů, tak ze strany žáků pozorně poslouchajících poutavé vyprávění paní Mileny.