Jen několik minut

Někdy máme pocit, že děti neví, co chtějí.  Ony ale často chtějí dost málo – abychom jim naslouchali a byli s nimi. Náš čas a naslouchání dětem se tak mohou stát důležitým prvkem výchovy.

„Táta na mě kašle.  Rok mě neviděl a už skoro asi neví, jak vypadám. Já to už taky skoro nevím,“ říkala Pavla své kamarádce na našem společném sobotním výšlapu za památkami v okolí.

„Pořád mi slibuje pěknou společnou večeři a pořád nic. No ale zaplatil mi tu exkurzi do Anglie a platí mi kredit,“ pokračovala dál Pavla.

Neudržel jsem svou vrozenou zvědavost a zeptal se: „Mám ale dojem, Pavlo, že bys celou tu Anglii vyměnila za tu večeři s tátou, že?“ 

„Hm, to jo, strašně ráda,“odpověděla bez přemýšlení Pavla.

 

  Čas – obyčejný čas strávený s dítětem. Něco, co se prostě nedá zaplatit, nebo spíše někdy vykoupit, penězi. Chvíli jsem o Pavle přemýšlel a vzpomněl si na jeden starší příběh.

 

  Lukáš byl zvláštní chlapec. Přestože byl v 5. třídě, jeho úroveň myšlení byla o hodně dál. Se spolužáky si moc nerozuměl. S kluky byl spíš na válečné noze. Rád je provokoval, doslova jakoby zkoušel, co se bude dít, když … Pánové mu pak opláceli stejnou mincí. Většinou se s ním šli prát, což při Lukášově slabší tělesné stavbě vyvolalo zajímavou obrannou reakci – plival na ně. To byla samozřejmě rozbuška k dalšímu útoku na Lukáše a tak pořád dokola. Prostě, bylo tu dost důvodů mít Lukáše tak maximálně plné zuby a zařadit ho do kategorie problémových žáků.

 

  Pokud to jen trochu jde, trávím čas ve třídě se žáky. V provozu školy – dozory, náhle svolané porady na přestávku, úřadování …, to jde sice těžko, ale snažím se. V té krátké době máme čas s dětmi na neformální rozhovory, někdy si zahrajeme třeba karty atd. Z hlediska učitelského je to jedinečná věc. Žáci  otevřou své nitro a můžete s nimi strávit mnoho zajímavých chvil.

 

  Po jedné hodině zazvonilo a já měl nějaký spěch s jakýmsi výkazem. Potřeboval jsem proto dost rychle odejít. V tu chvíli jsem viděl  Lukáše, že by rád něco probral. Moc se mi do toho nechtělo, přeci jenom přestávka není tak dlouhá. Nicméně Lukášovy vztahy se spolužáky se opět v poslední době povážlivě zhoršily, tak jsem mu řekl, že jeho problém probereme v rychlosti za chůze na chodbě. Souhlasil.

 

  Na chodbě začal jako vždy velmi vážně: „Pane učiteli, já mám problém…“

 

 „No, milý Lukáši, já jich mám milion a budu mít o jeden víc, když mě budeš zdržovat,“ pomyslel jsem si, ale dál se tvářil, že pilně poslouchám.

 

  To, co následně Lukáš začal povídat, mě ale zaujalo. Vyprávěl mi, co se mu zdá, co zažívá v takové malé chvilce před usnutím a další zajímavé věci, které bych souhrnně nazval imaginativním viděním světa citlivým člověkem. Tyto věci nelze podceňovat, protože děti je berou velmi vážně.

 

  „Myslíte, že jsem blázen?“ zakončil své vyprávění Lukáš.

 

  Ujistil jsem ho, že rozhodně není, že podobní lidé se vyskytují i mezi dospělými a uvedl několik konkrétních příkladů, které znám. U některých Lukáš radostně pokýval, že to zná, to že je ono. Podle všech náznaků byl spokojen a chystal se odejít. Najednou se ale otočil a jen tak řekl: „Takže  jsem normální. To jsem docela rád, že jsem si ten konec svého života rozmyslel. Nechám to být.“

 

  Lukáš spokojeně odešel a nechal mě tam stát jak Y. Sakra, jen pár minut mého času a o čem možná rozhodly!