A mami, jak mi to vypálí bacily?

Při cestě tramvají nemůžu přeslechnou pronikavý dívčí hlásek reagující na maminčin zdravotnický úkon. „Vydrž, takhle to zastříknu. To je dezinfekce avypálí Ti to bacily.“ Po chvilce povyku se ozve: „A mami, jak mi to vypálí bacily?“ Zodpovědná dospělá odpověď zní: „No když je to dezinfekce, tak Ti to vydezinfikuje.“

Co je to v naší společnosti, že neříkáme „Nevím.“, „Nevím, ale kouknu se na internet.“ „Počkej, až budeme doma, najdem to.“ Proč radši jako rodiče nebo jako učitelé zneužíváme roli nositele informace a stavíme se jako vševědoucí? Proč v dětech zabíjíme otázky, aby se je pak učitelé po několika letech snažili zase vyvolávat?

Stejné situace v reakci an otázky žáků se objevují i ve škole. Problematice vztahu učitele a žáka se věnuje mnoho autorů. Pozornost je věnována i změnám postojů žáků k učiteli poté, co prokáže nevědomost. Výsledky jsou logické a těm z nás, kteří v sobě našli odvahu přiznat nevědomost namísto vynucování si kázně nebo místy až trapného zamlouvání, už známé. Žáci vnímají učitele jako osobnost a mají k němu pozitivnější vztah, pokud dokáže přiznat svou nevědomost nebo chybu. Je samozřejmě nezbytné dát žákům najevo svůj zájem neznalost doplnit. I z toho se však může stát vítaná aktivita – žáci i učitel mohou do příště k dané problematice najít vhodný zdroj, nejzvědavější z žáků si připraví referát apod.  Učitel by ale neměl zapomenout (nebo aspoň ne moc často) v nadcházející hodině vše doplnit. jinak je jeho pozice nebezpečně ohrožena.

Proto příště radši: „V té vodičce jsou látky, které ničí bacily. Jak přesně to ale dělají, to nevím. Jestli budeš chtít, koukneme se doma na internet.“