Dneska jsem byl pilotně ověřovat druhou verzi svých dotazníků. Zařídil jsem si chvilku času v prvním ročníku gymnázia. Žáci vše vyplnili nad očekávání rychle, takže jsem se mohl účastnit i části výuky.
Hodinu vedl praktikant. V žádném případě nehodlám tento text vést jako kritiku jeho výstupu. Ve hře bylo mnoho faktorů, nový třídní kolektiv, začátek roku atp., pro které nepovažuji začátek roku pro praxe za zrovna vhodný termín, kolegové v Českých Budějovicích mají ovšem jiný názor. Dalšími faktory bylo bezesporu to, že budoucí kolega měl ve třídě mimo kolegyně učitelky ještě jednoho chemika, což na klidu také nepřidá. Přesto si nemohu odpustit vyjádřit se k hodině.
S hrůzou jsem zjistil, že se druhou nebo třetí hodinu chemie žáci zabývají názvoslovím a chemickými zákony. Ano, jedná se o žáky gymnázia, kteří měli chemii v osmé a deváté třídě, přesto však nevidím nejmenší výhodu na tom, začínat zrovna takovýmto učivem. V hodině tak padaly pojmy jako zákon zachování energie (vysvětlen spolu se jmény Lomonosova a Lavoisiéra), atomová teorie Johna Daltona, na tabuli byl dokonce vztah E = m·c2, Wöhlerova rovnice přeměny kyanatanu amonného na močovinu a podobné kalibry. A mně se v hlavě houpalo kyvadlo s nápisem PROČ?
Již více než rok se zabývám postoji žáků k chemii jako školnímu předmětu a potažmo i oboru. Na začátku prvního ročníku není příliš důležité, jestli jde o žáka gymnázia nebo žáka odborné školy (žáky víceletých gymnázií stranou). Přicházejí ze základních škol, kde k chemii získali určitý postoj. Jaký je, ukázaly např. výsledky PISA v roce 2006. To, že se situace příliš nezměnila, dokazuje i šetření provedené v loňském školním roce na žácích dvou pražských obchodních akademiích. Předpoklad, že i u gymnaziánů, které jsem dneska navštívil, to nebude jinak, tak není zcela zcestný.
Pak tedy proč na ně hned ze začátku valit teorie o zachování hmotnosti, proč se ohánět jmény a vzorci? Abychom snad odradili i ty, kteří snad chemii měli rádi? Abychom ukázali, jak moc jsme se na fakultách naučili a jak to bravurně umíme předat? Neukazujeme spíš to, že sami nevíme, co si s RVP počít, jak učivo uspořádat?
Zkraje mírně vyplašeného žáka v hodinách chemie přece není zapotřebí hned ohromovat a uvádět v zoufalství, kolik se toho o chemii ví a kolik se toho bude muset naučit. Mnohem víc je tady opět ukázat, kde všude chemie kolem nás je (Snazší je pochopitelně ukázat, kde není, těch odvětví je méně.). Proč na místo tupého šíření pojmů neukázat žákovi, kde všude mohou poznatky, dovednosti a postoje (pro pedagogy učivo) nabyté v nadcházejících dvou hodinách týdně v celých čtyřech letech posloužit k jeho snazší orientaci ve světě?
Proč třeba není radno nechávat pivo v mrazáku přes noc a analogicky, proč je vhodné spravit vozovku ještě před zimou a když se tak nestane, proč jsou pak díry po zimě větší? Proč se tolik ochladí bomba kempingového vařiče, když otočíme kohout naplno? Proč se rychleji rozpustí cukr ve vřelém než ve zchladlém čaji? Proč ropa z havarovaného tankeru plave na hladině, když je to přece hustá olejovitá kapalina? Jak to že plyn, který vydechujeme, může někde v atmosféře bránit úniku tepla z planety, když nebrání třeba úniku tepla z pokoje, kde spíme? Kam se poděje veškerý plastový odpad? A co ta jaderná energie? Proč se honíme za omega-3 nenasycenými mastnými kyselinami? Co likviduje antioxidant? Proč na zumbě nejde zhubnout? K čemu mi při posilování je kreatin? Proč? Jak? K čemu? Jak lépe? Jak ohleduplněji?
Ano, musíme několik z nich připravit na medicínu, na VŠCHT, na přírodovědeckou fakultu apod. Ale kolik že jich to je? Ve světě toto číslo nepřesahuje 6 %; jsme tolik jiní? Budeme hned zkraje těch 94 % terorizovat tím, že zkrátka neumíme chemii vykládat tak, aby jim VŠEM byla blíž? Má ze třídy odcházet každý z nich s těžkou hlavou a jistotou, že chemie to vážně nebude nebo spíš říkajíc si: „Aha, tak o tom se chci učit!“?
Na tvrdé poznatky bude času dost na seminářích, které si vyberou jenom ti, co o chemii mají zájem.
Mgr. Pavlína Hublová
9.9.2011 at 19.33Děkuji za tento článek, určitě ho přepošlu svému 17-letému synovi. Zrovna předevčírem mi vyprávěl o úvodní hodině chemie a měl názory velmi podobné těm Vašim.
Zhodnotil (mimo jiné), že by chemie stačila bohatě v základech, protože kolik studentů bude ve svém dalším studiu/povolání potřebovat cyklo…, hexa… a podobně. Možná, kdyby mu byla chemie představena po praktické stránce, jak navrhujete… A kdyby ne, určitě bychom našli v současnosti další obory, do kterých by mladí lidé měli/mohli nahlédnout – např. základy managementu, sociologie, psychologie apod. Otázkou je, jestli by bylo dost odborníků k výuce podobných předmětů.
MgA. Lukáš Križko
9.9.2011 at 23.45Něco podobného je velmi krásně popsáno v tomto videu http://www.ted.com/talks/ken_robinson_changing_education_paradigms.html. Ve 21 století učíme podle vidění světa z 19. století. Proto je nutné učit teoretickou chemii 94% žáků, kteří se z 99% toho co se uči potkají pouze v praktické podobě, nikoliv teoreticky. Podobné otázky si od počátku kladu i u ostatních přírodních oborů (Fyzika, Biologie, Geologie – Zeměpis), ale nejen u nich.
Proč se učit matematiku, když prakticky využiji jen trojčlenku a procenta? Zbylé věci se dají dohledat?
K čemu potřebuji znát výčet českých autorů a jejich děl? Když jsem je v životě nečetl a zjevně ani číst nebudu? Atd.
Čím více se od nás vzdaluje 19. století, vzdaluje se nám i školství a vzdělanost od současnosti.
Miroslav Melichar
10.9.2011 at 8.40Se základní myšlenkou jde jistě souhlasit, ale … Orientovat výuku chemie na praxi je krásná myšlenka, ale nemá-li jít jen o výčet faktů, ale zároveň máme vysvětlovat proč, pak potřebujeme teorii – a hodně teorie a daleko víc hlubokého přemýšlení a soustředění než při vzpomínání na Lomonosova a Boyla atd. Navíc se nám může stát, že velký blok učiva namíří kamsi mezi obory, kde všichni zabloudíme – kdo nyní řekne, zda nás čeká globální oteplení nebo doba ledová? Máme opravdu učit tradiční chemii 6% žáků v semináři a zbývajících 94% „praxi“? Za prvé ono nejde stihnout naučit vše k přijímacím zkouškám třeba na medicínu v několika hodinách semináře – tak možná čtvrtinu. Na rozdělení žáků do malých skupinek po většinu studia podle zájmu nejsou peníze a tak se asi 3/4 požadavků k přij. zkouškám na VŠ musí zařadit do společných hodin. Nejde přitom jen o přijímací zkoušky – státní maturita klade snad ještě větší požadavky na rozsah znalostí a nedovolí tak omezit přípravu na ní jen do seminářů pro 6% žáků.
Martin Rusek
10.9.2011 at 13.28Trochu jsem se nechal unést tím gymnáziem. Pořád uvažuji více v oblasti středního odborného školství, proto ta rétorika. Samozřejmě na gymnáziu je to jiné a spíše souhlasím s dr. Melicharem. Dostáváme se tak k volbě základního učiva, tak jako již mnohokrát. Jen ho stále nemáme vybráno. Pro zmiňované obory SOŠ to platí dvojnásob.
Miroslav Melichar
10.9.2011 at 15.18Gymnázium zde ale není špatný příklad – zde stojíme mezi dvěma ohni – připravujeme skupinku kvalifikovaných odborníků, kteří bud mají přímo zájem o chemii nebo (a to častěji) ji nutně potřebují (zejména budoucí studenti medicíny) a kvůli této skupince učíme poměrně hodně složitých věcí všechny. Pravda je, že poměr velikosti oněch skupin není 6% a 94%, ale v našich podmínkách běžně je asi 10 maturantů ze 2 maturitních tříd a připočteme-li dalších několik žáků, kteří chemii potřebují a nematurují z ní, pak je poměr možná 20% a 80%. Ale stejně! Na druhou stranu probojovat se např. k omega-3 nenasyceným mastným kyselinám nebo trans-nenasyceným vyšším mastným kyselinám ve výživě bychom se stejně na G měli snažit ve spolupráci se všemi žáky – dopadá to ovšem tak, že překročit jen opakování těchto termínů a dosáhnout hlubší pochopení, se podaří asi u oněch 20% zájemců. Chemie na nechemických oborech SOŠ by zřejmě měla být spíše jakási přírodověda než zjednodušená kopie učebnic chemie pro G – ale vytvořit vyvážený koncept tohoto typu asi není vůbec jednoduché.
Martin Rusek
10.9.2011 at 19.15Máte pravdu, jednoduché to vůbec není. I kdyby ro bylo 80 %, postoje těchto žáků k chemii nejsou nijak valné a na začátku výuky musíme myslet právě na to.
Mgr. Jan Zouhar
10.9.2011 at 20.03NEbylo to myšleno trochu jinak? Vůbec nejde o odbourání teorie – tedy znalostí, ale lepšího rozložení témat učiva, popřípadě motivace žáků. Co kdyby učitel např. začal příběhem o vynálezu prof. Holého?
Radek Sárközi
10.9.2011 at 21.17Nevím, jak to bylo myšleno, ale vidím tu dva rozdílné přístupy k výuce. Jeden spočívá v tom, že se učí CHEMIE – tedy věda, a to ve struktuře, kterou tato věda má – např. organická chemie, periodická tabulka prvků apod. Tento způsob výuky jsem zažil já a přiznám se, že mi vůbec nic nedal… Čas strávený na takových hodinách jsem považoval jako žák i student za promarněný v té době a i zpětně ho považuji za neefektivně strávený. Tato výuka byla zřejmě určena těm spolužákům, kteří se hlásili na medicínu (na chemii se nehlásil z naší třídy nikdo), což byla jedna spolužačka z 35…
Druhý přístup nabízí různé jevy nebo lidské výtvory a učitel se společně se svými žáky dobírá toho, jak fungují, co je jejich podstatou – nejlépe formou pokusů a samostatného vyhledávání informací. Narozdíl od prvního přístupu je toto skutečná věda chemie! Protože opravdoví chemikové se ptali po tom, jak svět funguje, a pokoušeli se hledat odpovědi – někdy si museli projít i slepé cestičky. Takto pojatá chemie dá všem žákům něco, i když jí nebudou potřebovat rozumět ve své budoucí profesi.
Zodpovědný učitel při takovém způsobu výuky dodá žákům, kteří se chtějí věnovat oborům, kde je potřeba mít podrobné znalosti teoretické chemie (např. pro přijímací zkoušky), knihy a články a internetové stránky a další zdroje, které si budou muset prostudovat mimo školní výuku. Toto platí nejen pro chemii, ale všechny vyučovací předměty 🙂
Jitka Rambousková
10.9.2011 at 21.23Nechci se vyjadřovat k chemii (prošla jsme podobnou výukou a zcela mne „minula“). Ale ono se velice často začíná podobným způsobem často ve více předmětech. Když si představím šesťáky, na které se začne hrnou „věda“ v biologii (začne se nejlépe buňkou), v zeměpise (všechny sféry), ve fyzice, tak mi je jich strašně líto.
Miroslav Melichar
10.9.2011 at 22.02Poslední komentář nás vrací k tomu, že blogový příspěvek má přímo název „Jak správně začít výuku“ a že zrovna byla jako příklad zvolena chemie není to hlavní. Důležitější je to, že byl myšlen nejen začátek nového školního roku, ale začátek studia na střední (a tedy zcela nové) škole. Podobným přelomem je pro menší děti vstup do 6. třídy. Reálný průběh zahájení výuky je asi problematický v mnoha předmětech.
K předposlednímu komentáři: Kdybych přípravu svých žáků k přijímacím zkouškám na VŠ zajistil jen doporučením vhodné literatury a webových zdrojů, tak by mi asi moji žáci, jejich rodiče i vedení školy vyslovili společně hluboký dík!
Radek Sárközi
10.9.2011 at 22.41A který z dvou uvedených způsobů výuky spíše přiláká nové zájemce k chemii? A který znechutí většinu žáků ve třídě? Opravdu zde nediskutujeme pouze o chemii, ale o celkovém přístupu k výuce…
Martin Rusek
10.9.2011 at 23.15Mějme při tom na paměti to, že málokdo na gymnázium nastoupí s jasnou představou toho, co chce dělat. Bývá to právě naopak, gymnázia jsou jen prodloužením doby na rozmyšlenou. Učitelé pak můžou buďto rozfoukat uhlík zájmu, nebo trvale znechutit předmět. Zrovna pro chemii je to příhodné, ne že by to platilo jen pro ni. kolik lidí z deseti se ušklíbne, když jim povíte, že učíte chemii?
Radek Sárközi
10.9.2011 at 23.31Jedenáct 😉
Mgr. Hana Dědková
11.9.2011 at 11.50Dovolila bych si vstoupit do vaší diskuze svým postřehem. Na gymnázium nastupují dva typy studentů. Jeden neví přesně, co bude dělat a proto je potřeba zažehnout jej pro nějaký obor. Druhý typ studentů jsou ti, co jasně ví, co chtějí a rádi by se již od začátku studia specializovali na své předměty a ty ostatní předměty by měli rádi tak, aby je lehce zvládli. To jest, aby jim byly k něčemu v životě, ale aby je neobtěžovaly v jejich zájmech pro jejich obor. Měla jsem spolužačku, která v již v prváku věděla, že půjde na Filosofickou fakultu UK a od prváku dělala vše pro to, aby se tam dostala. Tudíž předměty technické B,F,Ch byly nad její síly. A právě proto, že u nás na gymplu to byly super důležité předměty, měla velký problém je zvládnout a projít až k maturitě a přijmačkám na VŠ.
Martin Rusek
11.9.2011 at 17.38Tohle souvisí se samotným smyslem výuky třídně-hodinovým systémem. S tím jako učitelé nic neuděláme. Co můžeme, je upravit vyučovací postupy tak, aby výuka všeho všem měla smysl. To se stane jen tehdy, když si žáky hned zkraje neodradíme.
Ondřej Hausenblas
20.9.2011 at 17.33<!– @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } –>
Já myslím, že nejde jen o rozdíl věda X aplikace, jak se mi to jeví zde v diskusi. Ještě jedna věc vstupuje do pojetí výuky, a to jsou procesy učení a myšlení: co se to děje v mozku, když se něčemu učí, a jak to asi probíhá, když se naučené má uložit do trvalé paměti, která nevyprchává po zkoušce, po hodině, za týden do příští hodiny…
E. Goldberg,ale i další píšou o tom, že do trvalé paměti se ukládají ty informace, které jsou propojeny už při učení navzájem, a nejlépe v takových (neuronálních) spojeních, která spojují nejen pojmy, ale i zážitky, zkušenosti a aktivity, jež se při učení vybavují a realizují. To není výuka, že se a) zopakuje minulá látka = odříkají se poučky a vzorce z minulé hodiny), b) pak se vyloží látka nová (a shrne a vyzkouší a uloží zadoma). Taková výuka nemá jinou možnost, že spojit informace sebevíce odborné s nějakou rozumnou smysl dávající činností, při níž žák zapojuje své zkušenosti i vědomosti. A tomu odpovídají spíše ty otázky a podněty-úkoly, které pan Rusek naznačil na začátku diskuse. Myslím, že i ti, kdo spravedlivě usilují o pořádnou vědní přípravu talentovaných studentů se zájmem o obor, potřebují do výuky vřadit právě takové činnosti žáka – jen mají štěstí u těch 20 % nadšenců pro chemii, že pro takové je tím spojovaným zážitkem a zkušeností právě už „zkušený“ pohyb mysli v chemických pojmech a badatelských postupech. Ale i pro takové zasvěcence by asi bylo účinnější, kdyby své do hloubky mířící poznání sytili bádáním o problémech, otázkách, tajemstvích celistvých, a nejen roztříděných systematikou oboru.
Myslím, že by stálo za úvahu pokročit od staré představy učenosti k modernímu pojetí vzdělanosti:
V 19. století, když se s veřejným školstvím víceméně začínalo, bylo věděním a vzděláním to, že žák i učenec zapojili novou informaci do již nabyté struktury svých poznatků – nejprve se nadřeli seznam bohosloveckých nebo třeba biologických pojmů, naučili se kus klasického třídění skutečnosti (po Linném třebas toho jeho systému), a pak do něj přišroubovávali nové a nové větvičky poznatků. Pro jejich mozek to jistě bylo to potřebné vpojování nových informací do dosavadní struktury Nepatrné procento lidí v populaci mělo v hlavě poznatkovou strukturu jinou, totiž složitější a skutečným vztahům v realitě bližší. To byli průkopníci vědy, lidé moudří (např. abbé Dobrovský), na rozdíl od dělníků vědy – učenců. (Možná že schopnost Dobrovského rozpoznat padělanost Rukopisů vzešla právě z jeho skutečné vzdělanosti, zatímco pouhá učenost podlehla u ostatních vlasteneckému zaslepení . Slovem „učenec“ se ostatně ve středověké češtině označoval vůl zapřažený k žentouru, když se učil vytrvale chodit dokolečka.)
Dneska je ale svět jiný: potřebujeme poznatky mnohem dříve a více propojovat, a nikoli jenom zapojovat, přišroubovávat. V tom vidím spor mezi starším a novějším pohledem na vzdělanost. Nám starým se ovšem zdá, že ti mladí nic neznají, že vzdělanost upadá. A ona možná jenom nedorostla naše učenost až k výhonkům vědění, které raší z mladých studentů a absolventů. Ty ovšem dokážeme umořit suchostí svých výkladů, takže zase zůstaneme těmi nejvzdělanějšími. Neříkám, že někdo z diskutujících je takovým zastáncem sucharství! Jenom se obávám, aby starost o rozvoj těch studentů, kteří už mají na to, aby se v oboru specializovali, nezavedla učitele k tomu, že zabrzdí jak jejich rozvoj poznávání, tak šance ostatních k učení.