Požadovat víc

Požadovat víc

Nad stránkami Pedagogicke.Info,
konkrétně nad článkem autora Milana Hausnera s názvem „Co nemá školství a medicína společného? Odpovědnost a řízené experimenty.“

V článku se mimo jiné píše:
Musíme požadovat víc. Před zavedením systému, který ovlivňuje výuku (adaptivní učebnice, chatboti-tutoři, systémy včasného varování před neúspěchem), musí poskytovatel v robustní, nezávislé studii prokázat významné a měřitelné zlepšení.
Zlepšení v čem?
V hlubokém porozumění, v kritickém myšlení, v motivaci k učení, v překonávání vzdělávacích handicapů.

Tak určitě, významné a měřitelné zlepšení je vynikající věc.
Ale v jakých kriteriích?
Hluboké porozumění: Dokážeme-li měřit porozumění (a dokážu si představit, že to dokážeme), pak nejspíš dokážeme měřit i hloubku porozumění. Sláva – tohle vypadá proveditelně.
Kritické myšlení: Věřím na myšlení, ale nevěřím na kritické myšlení. Vymezení „kritického myšlení“ operuje pojmem „dezinformace“, a v dnešní době je pojem „dezinformace“ (v netriviálních případech) silně subjektivní. A proto nepřekvapí, že údajné „kritické myšlení“ se nakonec odmaskuje jako odkazování na ty správné kritické myslitele. A to nezměříte.
Motivace k učení: Kolem učení lze měřit kdeco. Rozsah, rychlost. Ale motivaci? Motivaci lze předstírat. Co lze předstírat, nemá smysl měřit.
Překonávání vzdělávacích handicapů: Za vzdělávací handicap lze považovat kdeco, a pokud nějaký prostředek bude určité vzdělávací handicapy překonávat, může tím vybrané žáky významně zvýhodňovat proti jiným. A proto toto „překonávání“ nepovažuji za dobrý nápad.

A ještě se v tom článku píše:
Schvalovatelem by neměl být pouze nákupčí z magistrátu, ale pedagogicko-psychologický tým s mandátem požadovat důkazy.
Zde pan autor trefil opravdu obtížně splnitelný požadavek. Vyšachovat z rozhodovacího procesu o penězích magistrátní úředníky! Kdyby se to podařilo zde, mohlo by se to vyžadovat i jinde. Třeba aby o nákupu výpočetní techniky rozhodovali odborníci přes výpočetní techniku. Což – jak jistě každý uzná – nelze v českém školství připustit!

Požadavek, aby před zavedením nějakého prostředku poskytovatel cosi prokázal, se bude ministerským úředníkům jistě líbit. Samozřejmě vytvářet pro každý zaváděný prostředek jakousi „robustní, nezávislou studii“ by naráželo na nesnáze časové i odbornostní (Jak pozná ministerský úředník – nebo kdokoli – robustní studii?), a proto bude nahrazen mechanismem v Česku běžnějším, totiž lejstrem.
Pečlivý čtenář klasické literatury si jistě vzpomene, že literární hrdinové podobnou situaci už řešili. V době války proti Prusku (Vladimír Neff: „Sňatky z rozumu“) jednoho krásného dne dorazila podnikavá paní Valentina do firmy se štosem úředních osvědčení v kabelce. Magistrátní hlavičkový papír, ozdobné písmo, kulaté razítko, a sice zcela nepodložený, ale o to významnější obsah: firemní koně paní Valentiny jsou naprosto nepostradatelní pro c. a k. válečné úsilí, a proto je erár nesmí zrekvírovat.
Inu, profesionálové vědí, jak na to.