Kompetence, postoje, nejasnosti

Nejsem přítelkyně „kompetencí“.

Nejsem přítelkyně „kompetencí“, ale snažím se být v obraze ohledně toho, co ty „kompetence“ vlastně znamenají. Vědomosti, dovednosti, postoje. Dosud mi připadalo více-méně vše jasné. Třeba ty postoje.

Můj oblíbený příklad se vztahuje k autorskému právu. Žák se navrčí veškeré autorské zákony popředu i pozpátku, a jsa tázán učitelkou, zda se všemi těmi hloupostmi míní řídit v praxi, samozřejmě odpoví, že ano. Neboj se pejsku. Postoje za jedna, může si učitelka zapsat do notýsku.

A v soukromí, učitelkou již nepozorován, žák vesele stahuje vše, po čem jeho srdce zatouží: hudbu, filmy, ba i odborné články. To jsou ty postoje, jak je chápu já.

A protože takovéhle postoje se dají snadno fingovat, nemá smysl je vyhodnocovat. A pokud něco nemá smysl vyhodnocovat, nemá smysl ani to vyučovat. Takže veškeré „kompetence“ jsou pak pro kočku.

Jenže nedávno na portálu Pedagogicke.info někteří autoři a diskutující naznačili, že by vše nemuselo být tak jednoduché. A že by se mezi postoje mohly počítat i vytrvalost, schopnost vydržet u náročného úkolu, schopnost dokončit práci, schopnost překonat frustraci, odhodlání pracovat i bez okamžité odměny a odpovědnost. A další přihodili vlastnosti jako píle, pracovitost, schopnost překonávat překážky, schopnost vyrovnat se se zklamáním a schopnost (nebo odhodlání?) jít dál i přes porážku. A mohla by tam patřit i moje oblíbená psychická odolnost.

Sice netuším, jak by se některé z těchto postojů (jsou-li to postoje ?) měřily a vyhodnocovaly, ale uznávám, že by se stěží daly fingovat. Takže pokud by byly včleněny do „kompetencí“, mohly by i „kompetence“ začít dávat smysl.

Ale kdo má tohle rozhodnout?