Naše IX. třída (nejen na papíře)

Vytvořte plán vaší třídy ve zvoleném měřítku.

„Pančelko, ale my máme jen čtyři metry.“ Tahle věta neznamenala, že někdo nadměrně vyrostl a ještě mu to přijde málo. Tahle věta znamenala, že mám právo vybuchnout, protože milánci deváťáci nejsou připraveni na hodinu, tak jak mají být. Že budou potřebovat velké množství měřidel věděli předem. Nicméně výbuch se nekonal a rozdělení do skupin proběhlo podle toho, kdo měl metr. A jako bonus dostali 150 cm dřevěná pravítka z kabinetu matematiky.

Co budeme hodnotit? Co musíme udělat teď a co potom? AKCE!

Rozcházejí se po třídě, měří, zapisují, črtají. Na konci hodiny je změřeno i neměřitelné. (tělesné rozměry jsme tentokrát vynechali – věříme, že od podzimu nikdo nevyrostl 🙂 )

Druhý den. Kalkulačky, papíry, pravítka, tužky,  nůžky, lepidla. Přepočítávají naměřené údaje v měřítku. Rýsují, stříhají. „Dělá už někdo tu skříňku?“ „Narýsuj ta topení.“ „Udělám lavice.“ „Je třeba změřit ještě tenhle kus zdi.“ Jen tyhle otázky, jinak jen pracovní šum.

Třetí hodina. Pokračují nůžky a lepidla. Plán se zaplňuje a přicházejí zvědavé otázky. „Co jste se v uplynulých hodinách vlastně učili?“ „Jak se vám pracovalo?“ „Jak jste si rozdělovali práci?“ „Byl tu někdo, kdo řídil ostatní?“ „Jak jste se cítili, když vám přiděloval práci?“ „Odpovídá vaše práce dohodnutým kritériím?“

Dokončili všichni.
Ti, kde se ve skupině přirozeně jeden stal vůdcem a rozděloval práci, kontroloval, co už je hotovo a co ještě není.
Ti, kde pracovali všichni na stejné úrovni a vzájemně kontrolovali plnění společného úkolu a další postup.
Ti, kteří měli situaci ztíženou tím, že byli ve skupině tři silní introverti. Dokázali se dohodnout a vzájemně se ukočírovat.
Ti, kde jediná dívka hodnotila situaci: „Oni udělají, co se jim řekne, ale sami se do ničeho nepouští. Pořád je někdo musí postrkovat.“ .. a měla pravdu, v téhle jediné skupině bylo třeba postrkovat.

A já si všech moc vážím. Za tu soustředěnou práci. Za zcela přesné hodnocení situace uvnitř skupiny. Za to, kam se mnozí z nich ve svých postojích posunuli za ty dva roky, co mám čest je učit. Za to, že se s nimi můžu zasmát a že s nimi můžu sdílet nejen matematické myšlenky. Za to, že ač všichni přijati na zvolený obor, jedou dál tak jako dřív. Žádné přepnutí na pomalejší rychlost.

Už jen necelé dva měsíce a zbyde jen to dnes vyvěšené tablo. Už teď se mi stýská.

trida