Za kanál – kapitola 1

O cestování a čase

Píšete si deníček? A píšete si ho pravidelně?
Ano. Ne. I když .. Když někam jedu, beru s sebou vždy sešitek či blok a zapisuji. Zvlášť když jde o místa, kde jsem nikdy nebyla. Paměť lidská je zrádná a po pár dnech .. Však znáte křivku zapomínání.

Když jsem balila na tuhle cestu, lovila jsem a pátrala, který kus papíru vzít. V hromádce na stole ležel blok s portálí rodinkou na deskách. Nu což, pojede za kanál s námi. A tak se všichni v čele se SUPERDumem dostali do mého batohu.

Odjezd byl předepsán na 21. hodinu z Plzně. A před cestou je třeba se posilnit. Až někdy budete v okolí plzeňského busového nádraží, určitě navštivte restauraci U Kalicha. Jedla jsme tam po několikáté a vepřové medailonky na zeleném pepři neměly chybu (a ani manžel si nestěžoval, že by jeho srnčí medailonky s bylinkovým máslem vykazovaly známky nestravitelnosti). Spokojeni a napapáni jsme se odkulili na stanoviště v očekávání věcí příštích. Autobus pod vedením řidičů Vendy a Zdendy (Karel a Karel asi jezdí jen k móři) a průvodkyně Zuzany přijel včas a odjel také tak.

Z nočního přejezdu Německem, Belgií a Francií  jsem samozřejmě neměla vůbec nic. Krom bolavých zad, rozlámaného krku a otlačeného pozadí. Belgii jsem pravda zahlédla jedním okem, když jsem ospalá víčka rozlepila a mám z ní ještě teď pocit plackovitosti. Krajina tam je strašně fádní a nudná (miluju Šumavu a její kopce a údolí). V Calais jsme všichni spořádaně vyskákali z busu a poučeni, jak bude probíhat kontrola, předstoupili jsme před Francouze. A následně před Angličany. A čekali jsme. A čekali. Čekali. Čekali. Pak se přihnala průvodkyně s jednou členkou výpravy, vyndaly zavazadla a odešly. A my zase čekali. Čas běžel, doba odjezdu trajektu se blížila a my čekali.

Zuzka se vrátila sama, bus projel kontrolou a spořádaně se postavil do fronty a po chvilce se nalodil na Perlu Kentu.

Malá vsuvka: Máte-li ukrajinské občanství, opravdu si pro vstup do Británie obstarejte vízum. Jinak zůstanete v Calais jako ten pár, který jsme tam zanechali.

Po modrých schodech jsme vystoupali na otevřenou palubu.
Několik poznámek:

  1. Od moře fouká.
  2. Letícího racka nevyfotíte tak, jak byste si představovali.
  3. Ryby z výšky trajektu vidět nejsou.

Stát nahoře hodinu a půl se nám fakt nechtělo, a tak jsme ulovili místečko na 7. palubě přímo na přídi a vyhlíželi jsme útesy. A útesy byly. V 11 hodin našeho času. Našeho letního času. Po vstupu do busu byl vydán pokyn k seřízení hodinek a posunu o hodinu zpět a jako bonus, že jsme tak šikovní, jsme po vylodění získali malou zastávku u Samphire Hoe, abychom se podívali, kde je schovaný materiál z Eurotunelu.

Z jízdy po dálnici M20 do Londýna jsem získala pocit, že se občas šetří na nesprávném místě. Ta dálnice měla strašně úzké pruhy. A o tom, že jsme jeli v protisměru, asi nemá cenu mluvit, že? Bus jsme opustili u Greenwich Park a řízeni pokyny na přechodech LOOK LEFT a LOOK RIGHT jsme bezpečně pokračovali volným krokem k Royal Observatory.

Několik poznámek o výhledu na Londýn:

  1. Teď trošku předběhnu, ale .. až vám někdo bude vyprávět o strašném londýnském počasí a deštích a mlhách .. nevěřte mu. Za celou dobu, co jsme se v okolí Londýna pohybovali, nepadla ani kapka. Bylo slunečno, pětadvacet, čtyřiadvacet a celkem přijatelno.
  2. I v těch pětadvaceti stupních bylo na sluníčku mnohem víc, a tak byl pohled na šílené děti, které běhají nahoru dolů od observatoře směrem ke Queen’s House, zdrcující.
  3. Při pohledu na Londýn si jistě všimnete Millenium Dome – fakt ho poznáte i z dálky. Vypadá jako stojánek na párátka. Svým osudem mi připomnělo tachovský kulturák. Po postavení se řešilo, co s ním. Zatímco v Tachově mají prostor pro obchody, v Londýně budou mít za dva roky kde cvičit gymnastky.
  4. Další čeho si všimnete je Queen’s House a National Maritime Museum, protože je přímo před vámi. Návštěvu muzea můžu doporučit. Moc tam toho nevyfotíte, protože se tam fotit nesmí skoro nic, ale zase uvidíte prostřelenou Nelsonovu uniformu. Třeba. A nebo si pohrajete v interaktivním sále. Třeba. A nebo se podíváte pod mořskou hladinu. Třeba.
  5. Sexy okurka (oficiální název 30 St. Mary Axe, je nezapamatovatelný). Jako vážně zajímavá stavba, takhle z dálky. Měli jsme možnost si ji prohlédnout i z blízka. A ten pohled z blízka byl pak hodně zvláštní (ale o tom, jak jsou Angličani blázni, zase příště, až se budeme procházet City).
  6. Až nebudete vědět, co se svou starou tepelnou elektrárnou, přestavte ji na galerii. Budete rozhodně IN.

Fajn, rozhlédli jsme se a teď honem k poledníku. K 0. poledníku, samozřejmě. Fronta na to, abyste se alespoň na chvíli rozdělili a část z vás byla na východní a část na západní polokouli, nebyla tou dobou ještě tak dlouhá. Prozkoumali jsme Cameru Obscuru, apartmán královského astronoma, hodně různých typů hodin jsme viděli a dalekohledů ještě víc. Našli jsme tam i fotku staroměstského orloje.

Další poznámky k prohlídce areálu:

  1. Když chcete vyfotit sluneční hodiny v chodu, určitě vám zaleze sluníčko za mrak.
  2. Když budete čekat, až ta červená koule na věži bude padat, aby sdělila námořníkům v přístavu, že je pravé poledne, prošvihnete to.
  3. Když si budete u těch speciálních hodin se čtyřiadvacetihodinovým ciferníkem měřit palec a stopu, zjistíte, že je máte v nestandardní velikosti.

Po prohlídce jsme sešli kopec (dolů běhaly jen ty děti), prošli jsme si námořní muzeum a vyhlíželi jsme bus, který nás po cestě kolem Toweru a Temže odvezl k hotelu.

Pokud vás baví letadla, ubytujte se kousek od Heathrow. Tam máte zaručeno, že letadla budou přistávat každé dvě minuty. Když se vám nepovede vyfotit jedno, prostě si počkáte na další.

A pokud chcete, aby váš londýnský pobyt získal i trochu jiný náboj, jeďte tam v době Wimbledonu, když Berdych postoupí do finále. O České republice se pak v televizi bude hodně mluvit. 🙂

A vůbec .. spát, ať neprošvihnete pravou anglickou snídani.

foto:
Greenwich