Dobrý večer, pančelko

V úterý před setměním jsem zateplila obě děti, po chvilce hledání jsem objevila lampión, který Honzík pečlivě připravil, ale zapomněl kam, a vyrazili jsme ke hřbitovu.

„Hele dýňák,“ hlásil vykulenej Honzík. „A tady je taky jeden. Podívej, mami, támdle taky.“ U hřbitova už čekal dav dětí a rodičů. „Na co se čeká?“ divili se někteří nováčci. „Na tmu,“ odpovídali jiní. „Na strašidla,“ prosvištěly kolem maskované postavy. Honzík pevněji uchopil tyčku lampiónu a kočárek s Kačenkou.

„Dobrý večer, já jsem Dýně. Já jsem velká dýně, přezrálá dýně. A tohle je malá dýně, ještě má zelenou stopku. A my teď s vámi půjdeme na kontrolu dýní. A potom vyhlásíme nejhezčí dýně. A až je vyhlásíme, tak vás předám tady těm strašidlům.“ Honzík udělal dva kroky dozadu. „Tak jdeme a ty nás veď,“ dala velká přezrálá Dýně pokyn strašidlu s praporem. Honzík cvaknul knoflík vypínače a rozsvítil lampión. Ano, naše světýlko bylo elektrifikované. Kdyby nebylo, měli by hasiči několikrát práci, zřejmě by uhořel Honzík, tatínek a kočárek s Kačkou, případně i několik kolem se motajících dalších dětí. Honzík s lampiónem děsně šermoval.

Postupně se víc a víc smrákalo a ke škole jsme došli za úplné tmy. Velká dýně s paní ředitelkou vyhlásily nejzubatější a nejkrásnější a největší dýně, které se ve škole shromáždily v pondělí, a předaly ceny. Kačka, která ráda tleská, dospěla k názoru, že už bylo slávy dost a je třeba uspokojit hladový žaludek. A začala kvílet. Strašidla to vzala jako signál a pomalu se vytratila. Některé děti to taky vzaly jako signál, prohlásily, že lampiónkovej průvod stačil a za strašidly nepůjdou. Marcelina Ája sdělila mamince, že chce radši buřta. Kačka s tatínkem zmizeli ve tmě a my s Honzíkem vyrazili po chvilce čekání do tmy.

Malý hrdina byl v naší skupince jediný zodpovědný a osvětlený. Jako jediný se tedy nemusel strašidel bát. Moji ruku ale stejně svíral dostatečně pevně. Kličkovali jsme mezi loužemi na cestě. „Aha, tady byla taky jedna,“ zjistila jsem po chvilce putování. „Uaaaaaaaaa,“ řval předvoj naší skupiny, kdykoliv se ze tmy vynořila postava. „Neboj Honzíku, tady už nic není. Všichni už vylezli. Ale kdyby se třeba někdo proplížil o dva tři metry dál, tak by na nás mohl vybafnout. Ale nebudeme nikomu radit, že jo?“ napovídala jsem dostatečně nahlas do tmy. „Pozor, musíme si zase smotat ten provaz,“ tancovala strašidla na cestě a připravovala se na další strašení. „Pozor, Honzíku, ať nezakopneš.“ „Hele Honzí, ono tě to strašidlo zná?“ “ Já nevim,“ prchal odvážlivec dál. „Já se bojim,“ tvrdil za chvilku, když jsme našli mrtvolu ležící uprostřed cesty. „Hele, zkusíme na něj šlápnout? Třeba se pohne.“ Nakonec jsme do mrtvoláka jen dloubli prstem. Nepohnul se. A ten vedle taky ne.

Konečně jsme sestoupili na cestu. Probrodili jsme se bahnem. UAAAAAAAAAAAAA vyřítil se bubák ze tmy. „Dobrý večer, pančelko,“ oslovilo strašidlo tentokrát mě. Martin se odmaskoval. „Ještě štěstí, že jsem nevzal tu metlu. Vy jste mě varovala.“ Pod světly na silnici nám bylo líp. Dva další hrdinové začali rodičům tvrdit, že se ale vůbec nebáli. Přesně do chvíle, kdy se ozvalo další BAF (no je pravda, že jsem jejich leknutí umocnila „leknutím“ svým).  Dospěláci se smáli. „To byla hezká procházka, co? A ty bys jinak seděl u televize.“ Ze tmy se vynořila další plíživá postava. Ostražitost našeho Honzíka ale byla trvalá. „A sakr!!“ Vrazil Adéle lampión pod nos.

„A teď si dáme toho buřta!“ Stihli jsme to. Pak totiž přišla kolegyně. „Ale dětičky, vy si nemůžete dát buřtíka. Teď už je večer a bolela by vás bříška. A to já nemůžu dopustit. A tak jsou všechny buřtíky moje.“ Nějak jí ale ta agitace zdravé výživy nevyšla. 🙂

Byl to více než vydařený večer. Počet strachuchtivých zase vzrostl. Všechno se snědlo a vypilo. A já jsem zvědavá, jak dlouho bude trvat, než se Honzík  přesune na stranu strašidel. Jejich věk se totiž každý rok trochu snižuje. 🙂