Než opadá listí z ořechu

Říjen už byl po září pěkně rozběhnutý. Písmenka se řadí jedno za druhé, slabiky naskakují, občas na nás vyskočí i nějaké slovo. Tvrdá ruka se odmítá ohýbat tak, jak po ní chceme, čísla skákají po řádce občas jak neposedná zvířátka.

Dny se motají jeden za druhým, ale do školy chodíme pořád s úsměvem. Cestou si opakujeme básničky z písanky, které se měli naučit a vymýšlíme jejich obměny. Ze školy to jde občas bez úsměvu, když ví, že jeho jméno visí u mračivého smajlíka. Nestává se to často, ale povídat se mu i tak nechce.

Ve čtvrtek před sobotním dnem otevřených dveří ho přivedla paní asistentka. Zeleného s bolící hlavou. Putoval domů a do odpoledne nefungoval. Pak mu začalo docházet, že se na tu sobotu těší. Protože přece přijde sestřička a táta a já. A bude nám moct ukázat, jaký je školák. K večeru doplnil úkoly a cvičení ze školy, v pátek vyrazil do školy a v sobotu přišel s velkým doprovodem.

Jednu podzimní sobotu věnujeme dnu otevřených dveří. Probíhá zkrácené vyučování a škola je plná rodičů a dalších příbuzných a bývalých žáků. Třídy na 1. stupni praskají ve švech. Někdy máme klasické vyučování, letos to ale bylo o Dnu stromů.

Sestřičku posadil do lavice vedle sebe, čtyřleťačka napovídala školákům, dopoledne uběhlo, ani nevíme jak. Počítali, četli, psali a společně s rodiči vyráběli pohádkovou postavu. Kačka prohlásila, že už chce taky do školy a doma zvýšila svou přípravu při psaní úkolů.

Při návštěvě u babičky o podzimních prázninách namaloval na bílou čmárací tabuli velký rozvrh a hrál na školu. Nevynechal ani hudební výchovu a tělocvik a společnými silami jsme každý den zvládli nějakou tu řádku nebo cvičení.

Do tašky nám kromě křížal přihodila babička při odjezdu také Čtvrtkova dubového mužíčka. Každý večer tedy Honzík důležitě přečte půl stránky, a pak společně dočteme zbytek. Přece jsem říkala, že až začne chodit do školy, bude nám číst on ne? A tak čte.
V pondělí mu byl sedm. Zítra se na sedmileté prohlídce může paní doktorce pochlubit svojí první přečtenou knížkou. A rovnou dvakrát přečtenou, protože i tatínek si to chtěl poslechnout.

A máme za sebou také první měsíc zájmových kroužků. Školák každou středu hlásí nová anglická slovíčka. Nějaký jiný kroužek? KDEPAK! Sportovní? Ale houby.

Když minulý týden přišel, že spolužák chodí na gymnastiku už vypadal trošku jinak. Tak nalomeně. Když zjistil, že chodí i další kamarád, přišel se zeptat, jestli by se nemohl jít na tu gymnastiku přece jen podívat. No, mohl. A tak čerstvě sedmiletý v pondělí ráno vyrazil. Z tělocvičny odcházel s řevem a pajdajíc, protože se zamotal do rybářovy sítě a skončil na zemi jak ryba na suchu. Koleno modré i spálené.

Překvapil. Čekala jsem, že prohlásí NIKDY V ŽIVOTĚ. Ale už při tělocviku se zařadil mezi ty, kteří chodí na gymnastiku. Odpoledne slíbil paní uklízečce, že se může přijít druhý den podívat, dnes ráno chvátal, aby byl ve škole včas. Po cestě ze svačiny hlásil, že dělal i kotoul vzad. Celé odpoledne tu probíhá trénink mladší sourozenkyně a řešíme problém, že prťavína padá z improvizované žíněnky. „Kačenko, kotrmelec. Kačenko, svíčka. Kačenko, kolíbka …“. Potřebujeme gymnastický koberec. Nebo alespoň tu žíněnku.

Ve své mateřské naivitě jsem si myslela, že dvě hodiny gymnastiky týdně budou stačit. Bylo mi vysvětleno, že přece MUSÍ CHODIT POŘÁD, aby veděl, co se děti učily. A tak jsem musela slíbit, že když zítra jednu hodinu prošvihne kvůli prohlídce, vyptám se, co trénovali.

Že budeme mít čtenáře před tím, než opadá listí z ořechu, jsem doufala. Ale že budeme mít i gymnastu? ..  Každý den vás něco překvapí. A to je fajn ne? 🙂