Prázdninová tréma

Drží mě už pár dní. Přemítám, co ještě je třeba zařídit, co ještě chybí. Pastelky, čtvrtky, cvičky. Pero, nůžky, štětce. Desky na sešity, krátké pravítko do penálu, igelitová podložka…. Dneska jsem ten kopec pořízených věcí po návratu z cest probírala a ukládala do správných míst. To do penálu, to do kufříku, to do autíčkové tašky, to do aktovky. Ruce se mi klepaly a do očí se vkrádala voda.

Blížící se školní rok bude můj šestnáctý v roli učitelky (mimochodem, dneska jsem se zhrozila když jsem počítala kolik mi je).
A bude taky první. A jsem nervóznější než ten můj skoroprvňák. Ten zatím jen tvrdí, že se na tělocvik nepřihlásí. A taky, že ostatní je hustý. Je hrdý na pero, které jsme spolu vybrali a těší se, až ho na pokyn paní učitelky bude moct vybalit z krabičky. Občas trochu znejistí, občas se ptá na něco z toho, co ho brzy čeká.

A já bych to přece měla vědět, ne? Když jsem ta učitelka. A zástupkyně. A já to nevím. Jen doufám, že mu zůstanou otázky. A taky, že se bude pouštět dál do svých bádání. Že mě bude znovu a znovu překvapovat svými myšlenkovými pochody. A že na to všechno bude mít ve škole dost prostoru a času. Že ho to bude bavit a bude ráno odcházet s očekáváním, co se dozví a co se bude dít.

Je strašně těžké popsat, co se děje v hlavě rodiče-učitele, když zná obě strany. Nebo si myslí, že zná. Čekám, že přijdou nečekané situace. Budu umět reagovat? Mám pocit, že to bude hodně těžká role. Pro mě i pro prvňáčka.

A co vy, kteří to už máte za sebou? Nějaká rada pro nás, co jsme na začátku? 🙂