„Vám není dobře?“ zeptala se mě včera kolegyně. Dobře (fyzicky) mi skoro bylo. Jen v posledních dnech cítím strašnou, opravdu hodně velkou únavu.
Známe to myslím všichni. Jsou prostě dny, kdy se na vás valí spousta věcí, které byste měli a nevíte co dřív. Přípravy? Inventury? Nové vyhlášky? Dopsat hodnocení? Kontrola tady, kontrola tam, příprava na poradu. Čas běží, děti se pořád nemohou dotlačit k nějakému výkonu. Na člověka padá beznaděj.
Včera jsem si na kroužek zase dovedla tryskomyši. „Děti, mám takový problém. Přijela k nám návštěva z Anglie. Osm dětí a paní učitelka a potřebuju je někde ubytovat. A je třeba jim psát deníček, oni neunesou tužku.“ Zvedly se zaujaté oči a pak i některé ruce. Vybrali si, u koho bude bydlet David a u koho Amy. Dokonce i paní učitelku se povedlo ubytovat hned napoprvé. Jen Jasmine vypadala, že zůstane přes noc ve škole.
Cestou zpět do družiny už někteří začali řešit. „A co mu mám dávat k jídlu?“ „Já pro něj nemám pyžamo!“ „Já mu fakt ustelu.“ Matěj už tou dobou věděl, s kým si jeho nový kamarád Robert hraje, že má doma krysu a taky že Choppington je od nás celých 1590 km. „Paní učitelko, tady píšou, že pěšky by to trvalo 7 dní.“ “ A podívejte se, takhle to tam vypadá,“ brouzdal ulicemi na googlu.
Předala jsem děti, vydala poslední pokyny, jak se o návštěvu starat, a po chvíli jsem vyrazila pro vlastní děti do školky. Cestou jsem potkala paní učitelku Mathewsovou s jejím doprovodem. „Tak co? Nezlobí paní učitelka?“ „Ale ne, jen před chvilkou upadla.“
„Jak ses měla ve škole, maminko?“ ptala se naše Katka. A tak jsem jim vyprávěla, co se dělo. A taky o Jasmine, která spí v ředitelně. Museli jsme pro ni. Museli jí doma udělat postýlku, museli ji vybavit zubním kartáčkem.
Dnes ráno jsem vyrazila instalovat do třetí třídy nové programy na češtinu. „Jé, co tu děláte?“ „A paní učitelko, já jsem mu všechno ukázal. A taky jsem mu vyrobil vlastní počítač.“ Sdělovali mi nové a nové zážitky. „Mohla bych si vzít tu jednu holčičku taky domů?“ A tak se Jasmine přestěhovala. A po chvíli už procházela školou. Doinstalovala jsem a na programy se hned vrhla malá banda. „Teď já,“ ozvalo se. A tak začali ve třičtvrtě na osm opakovat vyjmenovaná slova.
Jsem zvědavá, co mi budou vyprávět v pondělí. Někde budou slavit narozeniny. Jinde pojedou k babičce. Co nějaký výlet? Nebo hra? Jedna z maminek slíbila uvařit něco typicky českého.
Mám pocit, že poslední dobou píšu jen o těch malých baterkách. Ale zrovna ty, poslední dobou potřebuju víc a víc. Úměrně tomu, jak se z Karmelitské valí vlna za vlnou.
Děti, moc děkuju.
A na závěr malé vysvětlení.
Mgr. Pavlína Hublová
17. 11. 2011 at 13.08Líbí se mi, jak jsme my, učitelé, tak trochu (někdy hodně) herci – i když nám je ouvej, snažíme se sdílet s dětmi jen to dobré. Dokud jsou k tomu síly, zaplaťpánbůh.
Jitka Rambousková
17. 11. 2011 at 17.22Malé baterky jsou úžasné 🙂 a celé čtení taky.
Mgr. Hana Pilařová • Post Author •
17. 11. 2011 at 18.53Víte dnes mě potěšila i jedna velká baterka. Psala jsem kolegyni, která učí ve III. třídě a domloouvala jsem se na tom, co budu/mám s dětmi v pondělí dělat (v I.-III. třídě máme informatiku o tom spustit, zavřít, uložit, ovládat .. ale třeťákům už tam šroubuju i online aplikace a různé potřebné nástroje. Navrhovala jsem, že bych tu pondělní hodinu věnovala právě plochým kamarádům, že si ukážeme jak se hledá v googlích mapách a jak se tam měří vzdálenost. Kolegyně mi napsala, že to neplatí, že to mi chtěla navrhnout ona, doplnila, že máme hledat nějaké zajímavosti o naší vesnicis, abychom mohli doplnit do dopisu (to už tedy máme) a že při výtvarce tvoří vlastní postavičky, abychom je mohli vyslat do světa. Není prostě skvělá??? 🙂