Pojednání o anglických závěsech a různě starých kamenech
Bydlíte-li u letiště, logicky čekáte, že se nevyspíte. Omyl. O letadlech nebudete vůbec vědět.
Vstáváte-li v podstatě celoročně kolem šesté, myslíte si, že denní dobu poznáte podle intenzity světla. Další omyl. Budiž vám ovšem útěchou, že tady neklamou vaše smysly a vaše vnímání, ale na vině jsou pravé anglické závěsy.
Znáte je přece z detektivek. V každé druhé odehrávající se na ostrovech ráno někdo rozhrne těžké závěsy, pustí do pokoje světlo a najde mrtvolu. Když v 6:45 začal skřehotat náš budík, skřehotal také do naprosté tmy. Závěsy nepropustily vůbec nic. Na rozdíl od díla Agathy Christie se ale v našem pokoji mrtvola nevyskytovala. A tak jsme vstali, připravili se na cestu a vydali se otestovat snídani.
Angličané opravdu snídat umí. Já se divila kolegům turistům, že se jim neudělalo během dne nevolno, jak se snažili ochutnat úplně všechno. Já se spokojila s vajíčkem na toastu, opečenou slaninkou (může mi někdo kompetentní vysvětlit, proč se u nás říká anglická slanina něčemu, co vypadá a hlavně chutná úplně jinak?) a v druhém chodu s toastem s džemíkem. Manžel se došťouchl sladkými croissanty a ananasem, ze kterého se dodatečně vyklubal grep. Klobásky, rajčata, jogurty a fazolky jsme zanechali ostatním.
Když se po snídani do busu dostavili i poslední opozdilci potížisté, vyrazili jsme do Windsoru pozdravit Její Výsost Alžbetu. Trávník asi nepotřeboval posekat, takže na svém víkendovém sídle nebyla, což předem signalizovala britská vlajka. Na cestě za zážitky nás předběhla pouze jedna výprava turistů. „Je to v pohodě, před námi je jen Konečný,“ komentovala to Zuzka, „dostaneme dobrou lajnu.“ Co to znamená, jsme pochopili až úderem desáté, kdy se brána Windsoru otevřela a my byli zařazeni mezi špagáty do druhé fronty. Zuzka koupila lístky a hned jak byla podrobena kontrole první česká výprava, přišli jsme na řadu i my. I ti šikovní Japonci přišli až po nás.
Po vstupu do Windsoru jsme dělali, že jsme tam sami, nikdy jsme žádnou průvodkyni neměli a vůbec žádnou neznáme. Zuzka si přilepila ruce k tělu a vyprávěla a vyprávěla, kdykoliv se někdo z výpravy přiblížil na doslech. Jsou místa, kde to průvodci nemají lehké a musí pracovat v utajení.
Několik poznatků:
- Angličané jsou blázni – kdo jiný by nechal vyrobit domeček pro panenky vysoký dobře dva a půl metru se všemi těmi detaily, mramorovým schodištěm, zlatými kohoutky, zábradlíčky a lampičkami. Narozdíl od princezny Marie si naše Kačka bude muset vystačit s mnohem menšími hračkami. Tohle bychom do pokojíčku neumístili.
- Windsor je .. ohromný, sbírky nádherné a i když zlata bylo někdy příliš, přeplácanosti Versailles nedosáhl.
- Interiéry Windsoru téměř nenajdete na oficiálních materiálech, natož abyste si je směli vyfotit.
- Při prohlídce porcelánu došla moje polovička k závěru, že takové talíře s bažantama nebo srnkama by nebyly k zahození. Já si myslím, že by naopak létaly hodně dobře, takže je od Ježíška nedostane.
- Chcete-li vidět střídání stráží, nesmíte si vybrat den, kdy se ve městečku koná velká paráda s předáváním vyznamenání. To se pak musíte jít dívat do ulic a ne do areálu hradu.
- V Šarlotině uličce stojí jen dva domy, opravdu je malinkatá
- Jména anglických králů jsou díky opakování zapamatovatelná, ale angličtí králové jsou díky číslování nerozlišitelní. Zvlášť když si při korunovaci jméno změní.
Windsor prostě je. Je nádherný, majestátní. Katedrála sv. Jiří je ohromná a úchvatná. Městečko má atmosféru i přes davy turistů a v důsledku toho spousty prodejců. Odjedete a rozhodně neuvidíte všechno, co jste mohli. Když jsme u toho. Kdykoliv navštívím nějaký hrad nebo zámek, děsně mě štve, že nemám šanci nahlédnout za zavřené dveře. Co to je nějakých 13 či 15 místností prohlídkového okruhu, když dalších 50 zůstává utajeno. Ve Windsoru jsem to měla stejně. Jenže bus nečeká (a stejně vás v hradu nikam jinam nepustí) a tak pokračujeme dál …
… do Salisbury.
Co k němu dodat? Klid anglického městečka, labutě v Avoně (nevím jestli se některá z nich náhodou nejmenuje Shakespeare), nádherná katedrála (asi bych si měla rozšířit slovník) co se jí věž o 77 cm naklání, protože se ji rozhodli postatvit dodatečně a sloupy na to nejsou dimenzované, průvodkyně, které jsem se svou chabou angličtinou rozumněla i já, ohromá výška, pocit, že jsem ještě menší až jsem nejmenší na celém světě, nepatřičnost, že šlapu Britům po jejich historických VIP. Je to zvláštní pocit, jít po něčích náhrobcích. Ty kameny tam leží už celá staletí. Nápisy na některých z nich už téměř odnesly podrážky vašich předchůdců. Ale jsou tam, a když posloucháte, tak vypráví. Líbí se mi vztah Britů k jejich historii, to, jak pečují o své památky a jak se drží svých tradic. Z Magny Charty, před kterou se hromadili lidé, jsem až tak vydřená nebyla, ze samotné katedrály ano.
Po krátkém přejezdu jsme se ocitli u Stonehenge. I tady působí síla kamenů, které jsou ještě mnohem starší než ty poskládané ve Windsoru a v Salisbury. I dávní Britové byli blázni, když tyhle kameny navozili kdo ví odkud. Procházíte kolem a litujete, že se nemůžete dostat blíž. Pokud byste chtěli vyzkoušet překročit nízké zábradlíčko a jít prozkoumat tajemný kruh z menší vzdálenosti, popřemýšlejte, zda jste mistrem světa ve sprintu. Zdejší strážci běhají totiž zatraceně rychle a ta turistka, která pokus učinila, lehkou atletkou rozhodně nebyla.
Při návratu do Londýna hledáme ještě, jako bonus, bílého koně v Marlborough. Představte si autobus plný turistů, který projíždí ulicemi městečka, kde se pohybují pouze páni v oblecích a dámy ve večerních róbách. V místní College byla nějaká sláva. To víme zcela jistě, protože jsme se tam s busem několikrát otáčeli. Konečně nás místní nasměrovali. Vracíme se zpět na silnici. TEĎ, koukejte se vlevo. Otočíme bus. TEĎ se dívejte vpravo. Znuvu zajíždíme do dvora College a fotografové vybíhají následovat bílého králíčka .. ehm .. bílého koně. Otočení busu, fotografové naskakují zpět a pokračujeme do Londýna. Pak už jen anglický venkov v kontrastu s největším světovým letištěm Heathrow (co se počtu odbavených cizinců týče) a řada letadel čekající na odlet a na přistání.
Vstřebání zážitků z jednoho dne bude trvat dlouho. A zítra se přidají další.
foto:
Windsor
Salisbury
Stonehenge
