Počítejme trochu

Patřím ke generaci těch, kteří ještě museli povinně maturovat z matematiky. Bylo to tehdy za dvě a byla to jediná dvojka na mém maturitním vysvědčení. Dosud mám také živě v paměti podzimním sluncem prohřáté úterý (datum si pamatuji, ale neřeknu), kdy jsem dostala svou první pětku v životě. Byla z deskriptivní geometrie, řez kvádrem. Donátora obou známek stále považuji za jednoho z nejlepších učitelů, které mi život dopřál.

Nic z toho můj kladný vztah k těmto vědám nezkalilo. Profesně jsem se však matematice podstatně vzdálila. Ale ona to permanentně nevzdávala! Naposledy nad stránkami úctyhodného časopisu Vesmír. Jako logopedka jsem nemohla přehlédnout zamyšlení nad knížkou s titulem Slova, která se hodí. Jejího autora, bohužel nedávno zesnulého Milana Mareše, jsem už ze zřetele nepustila. I když logopedicky slibný titul měl pokračování …aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice ( Academia, 2006). Podle všeobecně rozšířeného mínění „ …je matematik chápán jako někdo, s kým byste se nechtěli setkat na večírku“. Uvedený citát je z další doporučeníhodné publikace, ke které se ještě dostaneme.

Ale zpět ke knize Milana Mareše. S tím byste se určitě setkat chtěli, i o té matematice byste si s ním rádi popovídali! On totiž věděl to nejdůležitější – JAK! Nedá mi, abych neocitovala hned z první kapitoly nadepsané Povědomá slova aneb na co si máme dát pozor, když mluvíme s matematikem úvodní důmyslně chytlavou anekdotu: „Tři muži jedou ve vlaku plochou holandskou krajinou a najednou vidí dvě černé krávy. První z nich řekne: „Vidíte, pánové, v Holandsku mají samé černé krávy“. Druhý muž doplní: „My toho můžeme říci ještě mnohem víc. V téhle chvíli obsáhneme pohledem asi 6 kilometrů plošných. Holandsko má těch kilometrů okolo 33 600, něco odečteme na města a kanály, takže můžeme říci, že v zemi mají skoro deset tisíc černých krav“. Třetí pasažér jenom klidně poznamená: „No, víte, jediné, co můžeme opravdu říci, je, že v Holandsku jsou alespoň dvě krávy a ty jsou přinejmenším z jedné strany černé“. Ten třetí cestující byl matematik“.

Takto navnaděni a naladěni se už s radostí ponoříte do četby o známých a slavných úlohách – s rozlišením na ty nejrespektovanější, nejbarevnější, nejnověji vyřešené, nejnestravitelnější, nejméně nej- , nakonec s nejslavnější marnou snahou. Celkových 12 kapitol pochopitelně končí Světem v počítači. Ale to se ještě mezitím feministky nadmou pýchou, že první programátorkou byla žena, takto Augusta Ada Lovelaceová (naroz.1815), za svobodna lady Byronová (ano, dcera romantika a bouřliváka lorda Byrona). Zemřela mladá v roce 1852 na rakovinu, ale – jak píše Milan Mareš – „…dokázala udělat krok za hranice narýsované osudem, vstoupila do dějin vědy, která v její době ještě ani neexistovala, a být první v něčem, co vlastně teprve za dlouhých sto let vznikne“. Programovací jazyk ADA , vytvořený v roce 1979, je pojmenován po ní. O dnes všudypřítomných procentech píše Milan Mareš jako o jednom z evergreenu demagogů v kapitole o lhaní pomocí statistik.

Zaberete-li se do četby jeho knížky Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice, čte se vám úplně sama, skoro si ani nestačíte uvědomit, s jakým jazykovým švihem, jak vtipně a kultivovaně je napsaná. Tak už jen z celkových tří stovek stran ocitujme skutečně poslední slova: „Když je v textu každý řádek jinak dlouhý, je to poezie. Když je v něm každé písmenko jinak vysoko, je to matematika“. Už se patrně nedivíte, že mám v knihovně i další knihu chytrého a čtivého autora – Příběhy matematiky ( Pistorius, Olšanská, 2008). Stojí hned vedle J.D. Barrowa, z jehož knížky Pí na nebesích – o počítání, myšlení a bytí ( Mladá Fronta, 2000) jsem na začátku citovala nelichotivou poznámku o matematikovi. Co se matematiky týče, nestojí tam ty knížky samy.

Studentky učitelství na pedagogické fakultě (menšině studentů se omlouvám) bývaly jistě překvapené (překvapovala jsem ráda), když jsem na ně při prvním setkání (přednášce, semináři) místo očekávané definice logopedie vyrukovala s matematikou. Tak úplně matematika to po pravdě vlastně nebyla, spíš pouhé počtářství, připomínající onoho druhého cestujícího z výše uvedené anekdoty. Tak tedy :

– Svá studia ukončí posluchačky ve věku nějakých třiadvaceti let.

– Do důchodu (obvykle se ozval strastiplný povzdech) půjdou – při střízlivém odhadu – řekněme v pětašedesáti, to znamená (pro usnadnění počítáno od letoška) někdy kolem roku 2054.

– V té době budou moci jako učitelky ještě ovlivňovat myšlení, postoje, pocity – tedy život (pro jednodušší počítání) desetiletých dětí (prakticky i starších).

– Ty budou mít před sebou podle soudobých statistik o dožití dalších zhruba 65 života.

– Tento rozporuplný svět budou tedy ty děti – rády nerady – opouštět zaokrouhleno kolem roku 2120.

Poslední cifru jsem napsala na tabuli. Po tomto triviálním početním výkonu se posluchárnou obvykle rozprostřelo mrazivé, až hmatatelné ticho. Do něho padaly mé otázky:

– Můžete do té doby vystačit s tím, co se teď učíte?

– Víte, že nejméně polovina z toho bude do deseti let překonána, nebude platit?

– Máte s dětmi ve škole stavět na tak chatrných základech?

– Nebude spíš vaším úkolem učit děti kriticky myslet?

– A neměly byste, milé studentky, s tím kritickým myšlením začít neprodleně u sebe

(pokud jste mu ještě nenavykly)?

– Dovedete si představit svět kolem onoho roku 2120?

Když jsem ve druhé třetině minulého století učila na speciální škole osmáky vlivem vady řeči s pochroumaným sebevědomím i vztahem ke škole, všemožně jsem naléhala:„ Uč se! V roce 2000 bude mít maturitu každý… (bože, netušila jsem, jak hlubokou pravdu budu mít a z jakých důvodů!). Vyučíš se dnes opravářem televizorů (v těch letech dost přitažlivá představa), víš ale, jaké televizory budou v tom roce 2000?“ Realita mě překonala! Kdeže dnes opraváři televizorů jsou! Existují vůbec?

Jen slabý nástin nepředstavitelných proměn světa si můžeme vytvořit ohlédnutím zpět. Jefim Fištejn v článku Po nás utopie (Lidové noviny 7.4.2012) napsal: „Mezi lety 1880 a 1920 bylo vymyšleno skoro všechno, co tvoří kostru soudobé civilizace: letadlo, auto, rozhlas, Edisonova žárovka, lednička, tramvaj, trolejbus, parní a elektrická lokomotiva, paroloď, kinematograf, tank, umělé polymery, opakovačka a kulomet, antibiotika, rentgen“. Uvědomit si to všechno, to nám trochu srazí hřebínek. A současně vede k zamyšlení nad budoucností. Budoucím paním učitelkám by mohlo pomoci, aby si s potřebnou pokorou uvědomily břímě odpovědnosti zvoleným povoláním na ně kladené. Aby na svém dlouholetém pedagogickém putování nepočítaly vždy jen s těmi dvěma černými kravami jako onen první z trojice cestujících z anekdoty na úvodní stránce knížky Milana Mareše.

V Olomouci 23.dubna 2012

Alžběta Peutelschmiedová

MAREŠ, M. Slova, která se hodí aneb Jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice.

Praha: Academia, 2006. ISBN 80-200-1445-4.

MAREŠ, M. Příběhy matematiky. Praha: Pistorius and Olšanská, s r.o.,2008.

ISBN 978-80-87053-16-4.

BARROW, J.D. Pí na nebesích (O počítání, myšlení a bytí). Praha: Mladá Fronta, 2000.

ISBN 80-204-0855-X.