Zamyšlení (nejen) logopedická

Agatha Christie ve svém životopise zmiňuje případ jedné přítelkyně, která někdy ve 20.letech minulého století podstoupila v tehdejším Německu operační zákrok, jímž měla být odstraněna struma (lidově „vole“) jako důsledek narušené funkce štítné žlázy. Přítelkyně byla zneklidněna požadavkem lékařů. Operace měla proběhnout pouze v lokální anestézii. Po celou dobu trvání operace – plánované na asi půl druhé hodiny – měla pacientka neustále mluvit. Jednalo se o jistou pojistku, že při operaci nebudou zasaženy hlasivky.

Operace proběhla úspěšně. Vzhled přítelkyně byl opět společensky přijatelný. Zde končí vzpomínka slavné spisovatelky. Sama byla z logopedického hlediska zajímavá hned z několika důvodů, dnes byl získala nejméně nálepku ADHD – životopis stojí za přečtení (A.Christie: Vlastní životopis, Academia, 1999). Věnujme však pozornost jiné okolnosti. V současnosti probíhají – mnohem komplikovanější – operace štítné žlázy v celkové anestézii. Pacienti jsou ihned po probuzení z narkózy vyzváni, aby promluvili. Pak že ta logopedie není opravdu ve všem!

Zařazení poruch grafie a lexie (psaní a čtení) do logopedie je někdy přijímáno s překvapením, nepochopením, až odmítáním. Stručné zdůvodnění říká, že se jedná o řeč psanou a čtenou, jinak o komunikaci psaním a čtením. Zvláštní nepochopení písma jako komunikačního prostředku nacházíme již v egyptských papyrech ze 4.stol.př.n.l. Pro zamyšlení nad významem různých forem komunikace nezaškodí tyto úvahy připomenout.

Když bůh Thot vynalezl kromě jiného písmena alfabety a předváděl svůj vynález v Thébách (dnešním Luxoru) Amónovi, oslovený namítl: „Chytrý Thote, protože si zakládáš na svém vynálezu liter, ty sám, jejich vynálezce, jim připisuješ zcela opačný účinek, než jaký ve skutečnosti mají. Povedou totiž k zapomnětlivosti mysli lidí, kteří se jim budou učit, protože ti přestanou paměť cvičit. Budou-li se spoléhat na psaní, budou upomínáni zvenčí, písmeny, nikoli zevnitř, z vlastní hlavy. To, co jsi vynalezl, je droga ne paměti, ale připomínání. Těm, kteří se naučí tvé litery, poskytneš pouze zdánlivou moudrost, ne skutečnou. Budou-li tě sledovat velmi pozorně, pak budou i bez učení vzbuzovat dojem, že jsou velmi učení, ale zpravidla budou nevědomí a těžko se s nimi bude vycházet jako s lidmi moudrými jen zdánlivě, ne ve skutečnosti“.

Jak se mýlili i staří Egypťané! To Židé, pověstní svou katedokracií, úctou ke vzdělanosti (i písemné), podobné obavy nesdíleli. První z dvaadvaceti hlásek své abecedy – alef – chápali jako pokyn: uč se!

Naši předkové začali psát (podstatně později) díky Konstantinovi (Cyrilovi), který celkově odvedl úctyhodné myšlenkové dílo, navzdory pouhým dvaačtyřiceti letům, která mu byla v tomto slzavém údolí vyměřena.

A psalo se a psalo, bylo o čem a proč, psaní (i čtení) bylo snazší, objevil se knihtisk a brýle…Ale teď prý se smráká. V raných 90.letech minulého století půvabná postřižinová Magda Vášaryová ve svém Diskrétním průvodci (společenského chování) napsala: „Stejně si myslím, že psaní, a zvláště psaní rukou, se časem stane věcí vzácnou jako drhání nebo sex…jen ti nejvytrvalejší a nejrafinovanější se dožijí“. Že by nadějná vyhlídka pro dysgrafiky? Stoupající obliba a neuvěřitelná využitelnost nejrůznějších technických vymožeností tomu nasvědčují. Co s tím počítat už v metodice práce u dětí s poruchami učení?

Logoped musí být – mimo jiné – dobrým psychologem. Ne proto, že by nepatřičně toužil (zřejmě v důsledku pocitu jisté absence vlastního profesního sebevědomí) suplovat profesionálního psychologa. Pro vysvětlení příběh z logopedické praxe, oproti zvyklostem – s dospělými.

m zapomínaný učitel ze Dvora Králové nad Labem. Zcela zasuté zůstává povědomí o jeho snaze založit již ve 30.letech minulého století skutečně první českou logopedickou společnost , a to několik desetiletí před vznikem té stávající. Podobně nepřejícný osud stihl Veselého pedagogické čtení koncipované v roce 1953 na základě zkušeností z pedagogické a logopedické praxe z let 1925 – 1953 pod původním názvem Výchovné a vyučovací problémy u dětí koktavých.

Tzv. pedagogická čtení jako souhrn konkrétních profesních zkušeností vznikala v těžkých dobách, které však nedokázaly učitele odradit od potřeby publikovat, podělit se o nabyté zkušenosti, klást otázky a hledat na ně odpovědi. Že se nejednalo vždy jen o překážky ideologického charakteru, dokazuje skutečnost, že práce Eduarda Veselého z roku 1953 byla publikována se zpožděním téměř jednoho čtvrtstoletí teprve v roce 1976 , a to ve slovenském Logopedickém zborníku č.4-5 pod titulem Věra koktala. Ostatně Eduard Veselý nebyl sám, kdo z českých logopedů uspěl a publikoval dříve na Slovensku než v českých zemích. Konsekvence ať si znalí poměrů dovodí sami.

Zhruba pětadvacet stránek kazuistiky s titulem Věra koktala je z aktuálního pohledu často již jen úsměvným čtením. Současně však také cenným studijním, komparaci nabízejícím materiálem. Může – a měl by – vést k zamyšlení, kam a jak jsme se v terapii koktavosti posunuli a zda vůbec k nějakému podstatnějšímu odbornému posunu došlo.

Lékař, na kterého se matka malé Věry obrátila s prosbou o pomoc, radil: „…okamžitou změnu prostředí, klid, dobrou stravu, hojný spánek a pobyt na zdravém vzduchu. Předepsal k užívání rybí tuk“. U pražského specialisty se Věra nelekla „vibračního aparátu“, zůstala s matkou v Praze a „…denně docházely na cvičení. Vracely se domů pravidelně až před polednem. Po obědě asi hodinu opakovaly lékařem uložená cvičení a potom chodily po Praze nebo vysedávaly v blízkém parku…šly brzy spát…Za čtyři týdny odjely takřka s nepořízenou“.

Do děje vstoupila vdova Horáková a „…zodpovědného úkolu se ujala opravdu vážně. Úkoly uložené lékařem svědomitě plnila. Dobře poznala, že chvilka denního cvičení naprosto nestačí k odstranění již hodně zakořeněné vady řeči. Proto rozvrhla cvičné jednotky na celý den. Věru neopravovala, nenapomínala, ale snažila se jí vyjít vstříc dobře volenými otázkami a odpovědi – bylo-li třeba – jí sama napovídala. Zvykala postupně Věru mluvit správně i v jiném prostředí. Zvala jí do bytu děti, chodila s ní na návštěvy, posílala ji nakupovat, povzbuzovala ji a chválila…vada řeči zmizela“.

Tím vše neskončilo. Iniciativní vdova na radu známých navštívila ještě jednoho lékaře. Navzdory jeho nevábnému zevnějšku přistoupila na jeho rady, i když v ordinaci byl „…takový divný vzduch, její pozornost upoutala jedině obrovská knihovna s řadami ruských (sic!) knih“. Lékař „…doporučil radikální změnu stravy, omezení masitých jídel – zvláště uzenin – a zakázal jídla kořeněná, předepsal velkou láhev jakéhosi užívání“. V navrhované dietě se odrazily názory prof. Miloslava Seemana, ne všemi v té době přijímané, až vysmívané, o to více v současnosti odborně v rámci „podezřelých“ biochemických faktorů sledované. Věra měla klidnější spánek, spávala hodně i přes den a „…za čtrnáct dní koktavost zmizela i při spěchu, rozčilení a při řeči v cizím prostředí“.

Nebylo vyhráno. Nastala škola a v ní byla „…na výslovné přání okresního inspektora zavedena globální metoda výuky elementárního čtení“, připojily se různé poznámky z okolí a navíc paní učitelka rozhořčeně Věře zakázala, aby psala levou rukou. Stačila jedna nevydařená hospitace ve třídě a trvale prosazovaná metoda globálního čtení, aby se Věřiny řečové problémy v plné síle vrátily.

V pedagogickém čtení následuje výčet a popis nejrůznějších Věřiných řečových selhání, k tomu zřejmé náznaky dědičné zátěže (umluvený strýc, se svými přeřeky postrach rodiny, dědeček z matčiny strany, který se tak rád soudil, bratranec, který dosud tak divně říká Ř a při řeči prská, syn jedné sestřenice, který má rozštěp a tak divně huhňá – a „…co všelijakých nervových poruch bylo u dalších příbuzných“). Smutný výčet dosud v české společnosti tradovaného hostilního, byť nepřiznaně, ale reálně negativního vztahu k těm, kteří koktají. Situace kupodivu nezměnil ani oscarový film Králova řeč. Stálo by to za podstatnou sociologickou a psychologickou studii, ve srovnání s předchozím jednoznačně kladným vlivem filmu Rain man ve prospěch autistů.

Neschopná učitelka naštěstí odešla na zdravotní dovolenou. Na její místo nastoupil vnímavý učitel Holan. Jak ten řešil Věřiny řečové problémy , se opět dočítáme v pedagogickém čtení Eduarda Veselého. Učitel Holan, dříve, než nešťastnou náhodou utonul v rozvodněném Labi, připravil pracovní program, ve kterém „…se až úzkostlivě vyhýbal přímé nápravné činnosti, jako například dechovým cvičením, nácviku změněné řeči a používání praktik a triků k usnadnění a vyvolání správné řeči“. Dechová cvičení jsou stále tím prvním, s čím se aktuálně balbutici (koktaví) v českých zemích při terapii setkávají.

Práce Eduarda Veselého včetně doplňující analýzy textu z pera Františka Synka je nesporně velkou výzvou. Výzvou ke konfrontaci se stavem naší péče o balbutiky v prvních letech 21.století. Zbývá už jen – bohužel víceméně řečnická – otázka, jak z tohoto porovnání po více než padesáti letech vychází péče realizovaná v českých logopedických ambulancích a na dalších odborných pracovištích, na která se ti potřební a jejich blízcí s žádostí o pomoc s důvěrou obracejí .

V Olomouci dne 11.dubna 2012

Alžběta Peutelschmiedová