„V těch dvaceti letech mezi rokem 1918 a 1938 jsem začínal vidět, myslet a posléze i psát. Bylo mi deset, když Vídeň přestala být císařským městem. Ještě mi nebylo pětadvacet, když Německo zaplavila hnědá povodeň a začala šplíchat svou odpornou pěnu i na sousední země. Byl jsem třicátník, když byla zrušena Rakouská a pak Československá republika, když jsem emigroval do Švýcarska a v příštím roce, to vypukla druhá světová válka, dobrovolně narukoval ve Francii do armády…..Od chvíle, co jsem pobral rozum, byla doba vymknutá z kloubů a ubírala se rovnou cestou ke zkáze…Když to vezmu od dětství, kdy vládl monarcha, co nastoupil na trůn v roce 1848, přes roky strávené ve Vídni nejdřív za první rakouské republiky a pak za stavovského státu, roky v Praze Masarykově a posléze jeho nástupce Beneše, až po hnilobu a smrtelné mdloby Francie, vždycky jsem se díval na to, jak se drolí a rozpadá, co mám rád, vždycky jsem žil ve znamení toho nebo onoho zániku…“ Citace je z úvodních stránek jedné z knížek, které ráda opakovaně kupuji jako dárek svým přátelům, i když její autor Friedrich Torberg o ní říká, že „…tohleto je kniha stesku. Možná bych měl napsat knihu smutku, ale se smutkem bych se raději vyrovnal sám v sobě. Stesk se dokáže usmívat, smutek to neumí. A úsměv je dědictvím mého kmene“.
Knížka má trochu delší název s poněkud zavádějícím podtitulem: Teta Joleschová aneb Zánik západní civilizace v židovských anekdotách. Vezmu-li to od konce, zklamán bude čtenář očekávající klasické anekdoty. Na stránkách půvabné knížky najde spíše – možná více, možná méně – pravdivé historky spojené se známými jmény vídeňské a pražské bohémy kavárenského života Prahy a Vídně 20. a 30.let minulého století. Jen tak namátkou uvedu onu anekdotu, která podle Friedricha Torberga „…nevyznívá pro (Egona Erwina) Kische moc lichotivě. Tím bych nechtěl nijak zpochybnit památku, která mu už jako příteli zplna patří. Byl člověk veskrze milý, dobrodušný až do naivity a vyznával svou ješitnost natolik, že působila pak spíš dojemně…z jeho nectižádostivé kamarádskosti, s jakou obcoval s lidmi, sálala veliká vřelost a nikdy jsem se nezbavil podezření, že to s tím svým komunismem nemyslel moc vážně…možná skutečně věřil na zásliby lepší budoucnosti. Jemu se jí nedostalo. Komunističtí mocipáni v Praze, když se vrátil z emigrace, mu zchystali věru bídný sklonek života, ba dalo se říci, slovy tety Joleschové, že bylo ještě „štěstí“, když mu aspoň dali pokoj…Drobná ilustrace k mé domněnce, že jeho politické krédo, jakkoli neotřesitelně je nosil na trh, nemuselo se bezpodmínečně shodovat s jeho postojem: Víš, říkal Kisch, mně se vlastně nemůže nic stát. Jsem Němec. Jsem Čech. Jsem žid. Jsem z dobré rodiny. Jsem komunista. Něco z toho mi vždycky pomůže“. O několik stránek dále je uvedeno čtyřverší autorstvím přisuzované Albertu Einsteinovi:
Když tak koukám na židy,
je mi smutno od bídy.
O jiných když začnu snít,
moc mě těší, že jsem žid.
Po krátké ukázce autorova stylu a literárního mistrovství je na čase objasnit onu tetu Joleschovou z titulu knížky.“Teta Joleschová, která knize vévodí co titul hlavní, opravdu žila a opravdu se dopouštěla výroků, které se tu uvádějí“, ujišťuje Friedrich Torberg a pokračuje: „Teta Joleschová – řečeno s Christianem Morgensternem – byla ne člověkem v nejvlastnějším, tedy konvenčním smyslu slova, nýbrž jakýmsi typem. Skoro v každé z těch velkých rodin, co měla nepočítaně členů a přes Vídeň a přes Prahu, přes Brno a přes Budapešt se větvily po celé rakouské i uherské polovici říše, existovala buď taková teta, nebo babička, jejíž trefné, dílem vtipné, dílem hlubokomyslné výroky citovávalo celé příbuzenstvo“.
S úmyslem navnadit další čtenáře Torbergovy knihy uvedu jeden z tradovaných výroků tety Joleschové, který se mi obzvláště líbí. Strtýc, takto manžel tety Joleschové, „…si ještě ve vysokém věku považoval módní obleky šité na míru a vždy trval na tom, aby za tím účelem krejčí pokaždé přišel až do domu. Když k tomu jednou mělo dojít, běželo o zhotovení převlečníku, teta Joleschová se celé věci postavila na odpor, který nikterak nepramenil jen z nějakého pocitu. „Sedmdesátník si nenechává šít převlečníky“, prohlásila. „A jestli, tak ať si ho ozkouší hnedle i Franzík“.
Friedrich Torberg (1908 – 1979), vlastním jménem Friedrich Kantor-Berg, žil a působil jako žurnalista do roku 1938 ve Vídni a v Praze . Nemohl pominout pražské kavárny, i když ve své knížce s krásnou nostalgií píše jen o těch vídeňských. Nepochybně zavítal i do kavárny Arco, významného kulturního centra tehdejší Prahy. V interiéru vytvořeném podle návrhu Jana Kotěry se scházeli pravidelní návštěvníci, ke kterým patřil Fráňa Šrámek, František Gellner, S.K. Neumann i již jmenovaný E.E.Kisch. Traduje se, že právě v této kavárně se Franz Kafka seznámil s Milenou Jesenskou. Ta kavárna na rohu Dlážděné a Hybernské ulice v současnosti začíná v restaurovaných interiérech usilovat o návrat prvorepublikového lesku a slávy. Jestlipak tam někde na viditelné místo umístí tabulku s prohlášením bývalého majitele, tvůrce oné atmosféry, J.Suchánka? Ten text jsem četla – a hned si opsala – nedávno v prostorách kavárny jednoho noblesního pensionu. Budu citovat doslova a do písmene:
Kavárna a restaurace „Arco“ Praha
Telefony: 21.126, 27.078 – meziměstský 55.515
Děti
nepatří do kavárny. Jsou-li však již v kavárně, musí se slušně chovat. Nechovají-li se slušně, nemohou za to děti, ale rodiče, kteří je řádně nevychovali. Nevychovaní rodiče nepatří do kavárny.
J.Suchánek
Patřím k těm, na něž platí slova Alberta Polgara: „Do kavárny chodí lidé, kteří chtějí být sami, ale potřebují k tomu společnost“. Mám „svoji“ kavárnu, kam chodím pravidelně. Kýženou společnost mi tam dělají povětšinou mladí lidé, studenti, často cizojazyční. Za kýženou společnost však rozhodně nepovažuji kojící matky a tím méně nevychovaná, vřískající robátka. Ostatně nevím, jaké potěšení mohou mít z pobytu v kavárně dítka tu a tam okřikovaná bavícími se matkami. Alespoň onoho klučíka, který kolem mě onehdy poletoval, místy zakopával, hned zase unikal otci, který si do kavárny přivedl zřejmě nějakou spřízněnou duši (matka dítěte to nepochybně nebyla), tak toho kluka pobyt v kavárně vůbec nebavil( byť prozkoumal i dámská WC). Být v té chvíli v oné kavárně Franz Kafka, nějaké seznamování s Milenou Jesenskou nebo debaty na literární témata by si určitě odpustil.
Posílám mu tedy alespoň báseň oslavující proslavené vídeňské kavárny. Těm veršům by nesporně z mnoha důvodů rozuměl.
Ins Kaffeehaus!
Du möchtest bei Walzermuzik von früheren Zeiten träumen – ins Kaffeehaus!
Du brauchst Wohnzimmeratmosphäre, aber nicht zu Hause – ins Kaffeehaus!
Du möchtest sehen und fühlen, wo Wiener Literatur entstanden ist – ins Kaffeehaus!
Allein! 12 Uhr nachts! Du musst jetzt noch raus und Leute seh´n – ins Kaffeehaus!
Du möchtest essen, was schon einer Kaiserin geschmeckt hat – ins Kaffeehaus!
Du liest gerne Zeitun und Willst keine kaufen – ins Kaffeehaus!
TORBERG, F. Teta Joleschová aneb Zánik západní civilizace v židovských anekdotách.
Praha: Leda/Rozmluvy, 2010. ISBN 978-80-7335-240-0.
