Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Pojďte a pospěšte!

         „Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů. Poslyšte o našem praotci a o předcích, jak přišli do končin naší vlasti a usadili se po Labi…“, tak začínají Jiráskovy Staré pověsti české, text, který jsem pro kumulaci a návaznost určitých hlásek po léta s výhodou využívala při nácviku nové techniky řeči s aplikací tzv. měkkých hlasových začátků u svých žáků na ZŠ pro vadně mluvící. Aktuálně však nevyzývám „pojďte a POSLYŠTE“, nýbrž „pojďte a POSPĚŠTE“. Pospěšte do města na Vysočině, které jsem letos navštívila právě ve dnech, kdy Pankrác, Servác a Bonifác, ti léty prověření ledoví muži nezůstali své pověsti pranic dlužni. Pospěšte do Žďáru nad Sázavou, neboť tam letos – po padesáti sedmi letech  existence – končí unikátní Muzeum knihy.

         Netušila jsem to a do muzea měla namířeno, i kdyby mě město se zámkem pod Santiniho poutním kostelem sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře přivítalo přívětivěji, bez chladného deště a nelítostně ostře profukujícího povětří. Vlastně jsem se tam chystala už roky. Takže letos jsem na poslední chvíli zavítala do instituce, která je podle webových stránek „proslulá po celé Evropě“. Nedivím se. Kde jinde najdete pěkně pohromadě všechny etapy vývoje knihy? Pravda – to pohromadě je až trochu příliš doslovné. Jestli Muzeum knihy ve Žďáru nad Sázavou něco potřebuje, tak jsou to prostory. Návštěvník, který se předem nerozhodne prohlídku muzea rozdělit do několika etap, se utápí ve snaze nic nepropást z procházky tu dějinami písma, následně dějinami knihtisku, zastaví se u expozice staré tiskárny, nemůže vynechat oddělení vzácných tisků atd. atd. A to se zmiňuji jen o stálých expozicích. Z těch časově limitovaných jsem zastihla interaktivní dějinnou hru pro školní mládež o počátcích české státnosti Řípem počínaje. Jednotlivé panely přitahovaly žactvo k aktivní spolupráci. Nezůstaly bez odezvy. Pocítila jsem to, když jsem v sálech Muzea knihy doslova zabloudila a hledala , kudy ven. Podle sdělení paní v pokladně patrně čilá mládež pootočila šipky směru prohlídky, jejichž vedení jsem důvěřivě podlehla.

         Nevím ani netuším, co stojí za záměrem uzavřít instituci, která je „…velmi oblíbeným cílem nejen školních výletů a výprav, ale i turistů, jak domácích, tak zahraničních, zejména pak z frankofonních zemí“. Stávající expozice Muzea knihy je podle vyjádření pracovníků Národního muzea v Praze, pod něž muzeum spadá, jako taková zastaralá. Určitě na tom je něco pravdy. Tak  šup – a honem sem prý s alternativou, jak jinak v naší falešně progresivní době! Muzeum knihy by mělo nahradit virtuální Muzeum komunikace. Člověk je div živ, co všechno dnes zaniká a také vzniká. Dokáže mi někdo předestřít, co lze venkoncem zahrnout pod pojem komunikace? Kam se podějí ony exponáty, vzácné tisky, inkunábule? Mají  zamířit do depozitářů. Tam budou ku prospěchu komu? Občasným náhodným badatelům, kteří o nich napíší jinými – patřičně vědeckými – slovy něco již mnohokrát napsaného pro nějaký sborník s minimem zasvěcených čtenářů?

          Já jsem to ještě stihla. Stihla jsem alespoň v základním přehledu projít sály Muzea knihy naplněné obrovským množstvím exponátů z dějin něčeho, co teď zavřeme do depozitářů a upřeme tak těm, které by mnohé z toho zajímalo, poučilo, pobavilo, rozšířilo jim pohled na svět. A pak jsou tady ti – třeba žáci a studenti – kteří se do podobné instituce dostanou náhodou – a světe div se – uvíznou drápkem. Vzpomínám na jeden rozhlasový rozhovor se Zuzanou Maléřovou, v době, kdy byla mluvčí Národního divadla. Vzpomínala na svého profesora, který je jako studenty gymnázia kdesi „na Valachoch“ každoročně přivážel na týden do Prahy. A všechny večery onoho týdne museli studenti se svým profesorem trávit v divadlech. Jaká hrůza, jaké násilí! Všichni to přežili. Ale několika těmto studentům se tak  otevřel svět divadla, který v různém slova smyslu už nikdy neopustili.  Mě neopouští přesvědčení, že dnešním dětem, žákům i studentům chybí vzory. A chybí jim také příležitosti, takové to přistrčení k něčemu, o čem zatím moc nevědí, spíše ani nic netuší. A co nevědí a netuší, to na internetu hledat nebudou.

          Se třídou už to asi nestihnete. Ale do svých plánů prázdninových cest Muzeum knihy ve Žďáře nad Sázavou zařadit můžete.V letních nebo raně podzimních dnech k vám Vysočina bude jistě klimaticky vlídnější. Na prohlídku zámku, v němž je Muzeum knihy umístěno, zajděte samostatně, najednou by toho bylo příliš. Oddechnout si můžete u kávy hned v sousedství v krásně restaurovaném pensionu V Kapli. Třeba posedíte i na zahradě. Já jsem se v těch zimomřivých dnech mohla jen dívat z okna pensionu přes zahradu na čápa hnízdícího na zámeckém komíně. Snad se mu  nyní daří už líp a své hnízdo neopustí ani napřesrok. Ty knihy tam už nebudou.