Co kdybyste si….

         Je začátek července, prázdniny ve slibném rozletu, v Karlových Varech, jak se dovídám z médií „dav před Thermalem přivítal Mela Gibsona nadšeným křikem“. A tak mě napadá: co kdybyste si doma či kdekoliv na dovolené udělali takové své malé soukromé filmové Vary? Neponesou se sice v duchu nápaditých prasátek, jak se vtipem graficky vyřešili pořadatelé slavného filmového festivalu vročení toho letošního – devětačtyřicátého. O to víc může vaši unavenou učitelskou duši naplnit novými myšlenkami, před další prací mezi mládeží také novými podněty, nebo alespoň ty zasuté oprášit, vytáhnout na světlo boží.

            Přiznávám, že stejně jako u knížek, tak i u filmů zůstávám staromilcem , tedy co se způsobu jejich prezentace týče. Knížkou musím v klidu (nejlépe noci) listovat, film chci prožívat s ostatními na filmovém plátně kina. Chodívám kolem jediného, ještě přežívajícího kina v rodném městě (multikino nepočítám), které se v sebezáchovném snažení podvoluje i jiným aktivitám. Kdy by mě v 80. a 90. letech minulého století při přednáškách o vývoji řeči napadlo, že Noam Chomsky, jehož generativní lingvistiku jsem se snažila posluchačkám alespoň v základních rysech přiblížit, opakovaně vystoupí v onom kinosále naplněném do posledního místečka! Dopředu sleduji vyvěšený program i upoutávky, většinou bohužel s tichým povzdechem, že „..tento měsíc zas nemám na co jít do kina“. I slibný FKS (Filmový klub seniorů) kopíruje ubohou podbízivou nabídku pro silně nenáročné (slušně řečeno) diváctvo. Chytila jsem se jen jednou – a „never more“! Filmová adaptace Anny Kareniny se Tomu Stoppardovi opravdu moc nepovedla. Prostě – téma ruské literární klasiky dokáže odpovídajícím způsobem převést na filmový pás opravdu jen Rus. Přesvědčila jsem se o tom v minulých dnech při televizní repríze Oblomova zfilmovaného v roce 1979 s nepřekonatelným Olegem Tabakovem v hlavní roli.  S tímto filmem byste nepochybně u mládeže neuspěli. Ale nepřestanu se ptát, proč se na televizní obrazovky nevrací Bondarčukova díla Vojna a mír nebo Osud člověka. Vyhýbat se filmům jako Jeřábi táhnou nebo A jitra jsou zde tichá je přinejmenším hloupě úzkoprsé, až „ideologicky pomýlené“. Zvláště v případě, kdy se skoro všechny naše televizní stanice nestydí pořád dokola natáčet či vytahovat dřívější i současné ubohoučké seriály a takzvaně zábavné pořady – škoda mluvit!

             Mé poslední divácky silné filmové zážitky se pojí se jménem režiséra Michaela Haneke. Jeho film Bílá stuha z roku 2009, podle odborné kritiky „černobílý film o nečernobílých věcech, film (nejen) o zlu a pokrytectví“, byl nominován na Oscara poté, co získal Zlatou palmu v Cannes a Evropskou filmovou cenu. Film je pozoruhodný nejen dějem zprostředkovaným vyprávěním vesnického učitele v době krátce před 1.světovou válkou, ale také prací kameramana, zvláštní, až děsivě jímavou obrazotvorností.

            Vedena jménem režiséra Michaela Haneke jsem už nezaváhala, když se v roce 2012 stal evropským filmem roku jeho snímek Láska. Původních sedm nominací se naplnilo ve čtyřech – za film, režii a za nejlepší mužský a ženský herecký výkon. Marně vyhlížím, kdy se objeví v naší  širší filmové distribuci. Vím, jsou zde i jiná dostupná média, ale přece jen…(o propagaci nemluvě). Není to film, ale život. Život nepatetický, bez okázalého hrdinství, bez velkých slov. Nesouhlasím s kritikou, že „…to není film pro každého“,právě naopak. Z kina – ta paradoxní intimita kinosálu je zde více než na místě – budete odcházet hluboce zasaženi, ale ne zdrceni.

            Jestliže se nenaplnil slib , že film Láska vstoupí na plátna našich kin od února 2013, pochybuji, že si budu moci brzy zajít do kina na britský film Philomena vítězící na filmových festivalech v roce 2013. Je to opravdu náhodná shoda, že se opět dotýká života v jeho pozdní fázi. Co jsem se dočetla, bude svým vyzněním jeho protagonistka – svérázná a osobitá sedmdesátiletá dáma s nezáviděníhodným osudem – spíš „životabudičem“ než deptajícím protažením bahnem a odpudivosti, ošklivosti života, jak se v těch splaškách potácíme v mnohých současných filmech o současné generaci produktivního věku.

            Parabolou se vrátím do dnešních festivalových Karlových Varů, k jejich specifickému diváckému publiku – k tzv. baťůžkářům. Až se budou po nějakém čase nejen v myšlenkách vracet ke svým festivalovým zážitkům, doporučuji vzít si do Varů s sebou knížku oblíbeného spisovatele Zdeňka Šmída – Mé staré dobré Vary. Slovy autora je to žoviální průvodce pitím i žitím, ale ještě výstižnější jsou první věty z úvodu: Tahle knížka není ani turistický průvodce, ani historické pojednání, ba ani slovník lázeňských klepů, nýbrž volně organizovaná směs toho všeho. Kouzelné, chytré a vtipné čtení, mnohdy až zajiskří neočekávanou a smělou upřímností.Co jsem se té knížky před časem nasháněla, i po antikvariátech kvůli ní nachodila! A najednou ji vidím v knihkupectví – zásluhou dědiců – v novém vydání. Frekventovaně navštěvovaným místům se na svých cestách vědomě vyhýbám. Ale do Karlových Varů zřejmě při první možné příležitosti zajedu. A budu městem procházet s tou otevřenou (a hojně podtrhanou) knížkou v ruce. Spisovatelem rozvržených dvacet zastavení jistě nenaplním, ale takových osm deset, to by šlo. Budu mít na co zajít do kina? Uvidíme.

 ŠMÍD, Z.   Mé staré dobré Vary. Praha: Olympia, 2013. ISBN978-80-7376-342-8.