„ V březnu 1949 zemřel dědeček Michael“, píše jeho vnučka Eleonora „celými Doudlebami velice milovaný a ctěný. Vždyť tam také postavil elektrárnu, která zásobovala celý hradecký kraj, nechal postavit silnici, staral se o své zaměstnance, chodil je navštěvovat, povídal si s nimi, znal je všechny. Nepil a nekouřil. Pro nás v rodině byl trochu skrblík, ale měli jsme k němu velkou úctu“. I vy si dnes můžete popovídat s paní hraběnkou Eleonorou Dujkovou, rozenou Bubna – Litic. Budete-li mít trochu štěstí, potkáte ji na procházce krásným zámeckým parkem obklopujícím pohádkově přívětivý renesanční zámek v Doudlebách nad Orlicí. „Pohřeb byl velkolepý“, pokračuje paní hraběnka ve svém Vzpomínání, „snad tam byl skutečně každý občan Doudleb. Hasiči mu vzdali čest. Odešel poslední majitel doudlebského zámku. Když jsem se vrátila z pohřbu, byl už celý zámek zapečetěný, soudruzi nelenili, už jsem si nemohla vzít ani kapesník“.
Paní hraběnka se naštěstí mýlila. Její dědeček Michael nebyl posledním majitelem s láskou vzpomínaného zámku. Zámku, který byl jako jeden z mála v českých zemích od dob svého vzniku v roce 1588 do zmiňovaného roku 1949 nepřetržitě ve vlastnictví jednoho rodu – rodu Bubnů. A po oné „epizodě“ let 1949 – 1993 se do rukou potomků rodu Bubnů vrátil. Toho českého šlechtického rodu, jehož potomek byl jedním z dvanácti zástupců starých českých rodů, kteří se v září 1938 vypravili k prezidentu Edvardu Benešovi, aby – podle slov paní hraběnky –„ ve svém prohlášení utvrdili pana prezidenta v dodržování křesťanských zásad, na jejichž základě je možné udržet pořádek a vzdělanost a ubezpečili ho, že s vědomím zděděných povinností budou vždy práva k vlasti a státu hájit“.
Další desetiletí prožívala paní hraběnka v Praze, se všemi problémy – bytovými i existenčními – běžné občanky Československé socialistické republiky. Ve volných chvílích sepisovala pro své čtyři děti vše, co považovala ve svém životě za podstatné. Tak posléze vznikla útlá knížka nadepsaná prostě Vzpomínání, kterou si můžete zakoupit přídavkem po prohlídce unikátně neobvyklými krajkovými sgrafity bohatě vyzdobeného zámku.
Pro někoho snad mohou být největším lákadlem – vedle těch nádherných sgrafit – překrásná původní a svými rozměry překvapující barokní kamna, která neváhal pro filmové zpracování příběhu o čachtické paní (Bathory) využít režisér Juraj Jakubisko. Já bych se na půvabný zámek jistě ráda vracela v neposlední řadě také kvůli perfektní paní průvodkyni. Byla přirozeně otevřená a vstřícná, z každého slova bylo zřejmé její upřímné zaujetí pro to, co na zámku dělá, ať už zrovna provází návštěvníky nebo v kanceláři „papíruje“ či zaskočí při úklidu zámeckých prostor, je-li třeba.
Velice ochotně mi také vyšla vstříc, když jsem v poslední zámecké místnosti stanula před něčím, co mi nečekaně nalilo pedagogického optimismu do žil. Není tak zle, řekla jsem si. Potěší už skutečnost, že zámek žije – žije dneškem, vtahuje do svého dění i dává příležitost i těm nejmladším občanům městyse s necelými dvěma tisíci obyvatel. Není tak zle, když mají v Základní škole a Mateřské škole v Doudlebách nad Orlicí paní učitelku, která dokáže nadchnout své žáky pro něco tak mimořádného, vyžadujícího značnou míru trpělivosti a hodně odborných znalostí. Tou paní učitelkou je Mgr. Jaroslava Brodinová.
Všichni víme o relikviáři sv.Maura, shodou náhod objeveného ve velmi zchátralém stavu v roce 1985 v zámku v Bečově nad Teplou. V současnosti, po dbalém odborném zásahu restaurátorů, je tento vzácný artefakt pocházející z první třetiny 13. století – v roce 1995 prohlášený za Národní kulturní památku – považován za druhou nejcennější památku České republiky, hned po korunovačních klenotech, s nimiž byl také v roce 2010 vystaven ve Vladislavském sále Pražského hradu. Nevím, jestli paní učitelka Jaroslava Brodinová sama nebo s některými ze svých žáků zrovna onu výstavu navštívila. Podle písemných materiálů, které mi paní průvodkyně doudlebským zámkem velmi ochotně okopírovala, patří paní učitelka k lidem, kteří se rádi o všem přesvědčí na vlastní oči. A proto – dále už budu z uvedených materiálů hodně citovat – paní učitelka „když se dozvěděla o druhé nejvzácnější movité památce v Čechách a slyšela o pohnuté historii jejího znovuobjevení,nelenila a s manželem odjela na druhý konec republiky“ – míněn tím zámek v Bečově nad Teplou, kde je nyní relikviář sv.Maura k vidění. „A nebyla by to paní učitelka, kdyby se jí při pohledu na unikát nevyčíslitelné hodnoty neuhnízdila v hlavě myšlenka na zajímavý námět pro práci s dětmi“.Věty z písemné dokumentace pochopitelně hovoří o paní učitelce Jaroslavě Brodinové, ale chce se mi po tom krásném zážitku věřit, že takových paní učitelek – i pánů učitelů – se v podobných situacích po českých pedagogických luzích pohybuje stále ještě hodně.
Rozhodnutí realizovat s žáky v hlavě uhnízděnou myšlenku se stalo základem projektového vyučování. Žáci 5.třídy základní školy v Doudlebách nad Orlicí se svou paní učitelkou se dali do práce. Konkrétněji: „Šikovný pan manžel vyrobil z papírové lepenky základ budoucí napodobeniny vzácného pokladu naší historie a pak už to byla dlouhá a náročná čtyřměsíční nadšená práce žáků 5.třídy….páťáci se stali při hodinách výtvarné výchovy, ale i ve svém volném čase restaurátory a postupně na svět přiváděli napodobeninu relikviáře sv. Maura……nejprve se seznámili s historií objevení této památky, prostudovali spoustu materiálů tištěných i na internetu….na papírové jádro v dvoutřetinové velikosti originálu postupně nanášeli bohatou výzdobu ze silnější hliníkové folie, do které vytlačovali ornamenty tupou tužkou“. Zde je na místě uvést, že originální relikviář sv. Maura je dlouhý 138,5 cm, široký 42 cm a vysoký 64,5 cm. Výpočet rozměrů dvoutřetinového elaborátu doudlebských žáků může být jedním z prvních matematických cvičení nového školního roku – v různých ročnících v různém matematickém pojetí.
Co ke všemu dodává paní učitelka Jaroslava Brodinová? „Úžasné na tom celém bylo, že žáci sami plánovali a promýšleli, co se bude postupně vyrábět, rozdělovali si úkoly podle toho, jak byl kdo šikovný a zručný. Prakticky postupovali tak, že se domluvili na několika krocích, které bylo třeba udělat během vyučovací jednotky.Děti se samy zařadily do skupiny podle činnosti, kterou tato skupina měla vykonávat. Díky vlastní volbě byly k práci citově vázány a tedy spokojenější a výkonnější. Byli tam i jednotlivci (spojky), kteří zajišťovali návaznost v práci skupin, dodávali materiál, přenášeli od jedněch k druhým dílčí prvky, na kterých se tak postupně pracovalo. Děti si hledaly práci samy. Takže nastala třeba taková situace, že jeden žák modeloval sošku a jeho kamarád mu zpracovával plastelínu, aby byla vláčná….Skutečnou lahůdkou, a to doslova, byla poslední fáze výzdoby. Na celém relikviáři je více jak 500 drahých kamenů a polodrahokamů, ale čím je nahradit, aby byla podoba co nejvěrnější? Sami žáci přišli s nápadem, že by mohli použít želatinové bonbóny, které barevně září a po rozstříhání září a lesknou se jako drahokamy. Za zmínku stojí fakt, že po celou dobu výroby byl relikviář záměrně umístěn v 5.třídě a nezaznamenal újmu. Myslím si, že tento fakt je náznakem budoucího chování dětí ke skutečným kulturním památkám.“
Závidíte paní učitelce Mgr. Jaroslavě Brodinové? Co? Třeba to, že výsledek čtyřměsíčního úsilí jejích žáků si s nadšením fotografovali japonští návštěvníci zámku v Doudlebách nad Orlicí, kde je exponát vystaven? Nebo elán paní učitelky a její pedagogické mistrovství? Děti docházející do základní školy v Doudlebách nad Orlicí jsou normální děti počítačového věku. Nestálo by leckdy za to zamyslet se nad tvrdým českým příslovím, že Ryba smrdí od hlavy? Drsnost tohoto konstatování se pokusím zmírnit slovy již bohužel zesnulého bohemisty a nadšeného učitele pana profesora Alexandra Sticha: Když je dobrá škola, dobrý systém a špatný učitel, nic se s tím nedá dělat, ale i v rámci špatného systému a mizerné školy může působit učitel podle svého uvážení.
Pro úplnost i zajímavost ještě dodám, co všechno a v jakém množství doudlebští školáci potřebovali:
4 měsíce práce
8,5 kg plastelíny
2,2 m2 alobalu
2,6 kg zlatěnky
0,6 kg bonbónů (bon pari)
6,5 m2 papírové lepenky
328 špendlíků
Ten výčet nemá být jediným impulzem k návštěvě krásného Podorlicka. V zámku v Doudlebách nad Orlicí pookřejete na duchu z více důvodů. Uvedla jsem jen některé.
DUJKOVÁ, E. roz. BUBNA – LITIC Vzpomínání. Praha: SPBU, 2009. ISBN 978-80-903138-7-3.
