Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Byla jsem na Loiře

        No, to je toho! – řeknete si vy, kteří jste se právě vrátili z Nepálu, Islandu, Turecka nebo v nejbližších dnech míříte do Chorvatska. Navíc mi přisoudíte jistou cestovatelskou zpozdilost – na zámky na Loiře jsme přece jezdili v prvním záchvatu konečně uvolněného, povoleného cestování. Aby nedošlo k omylu – na zmíněných francouzských zámcích jsem nikdy nebyla, neb jsme z duše nenáviděla ony ne zájezdové, ale „nájezdové“ autobusy, o nichž se mí přátelé v Lyonu v roce 1992 zmiňovali zděšeným konstatováním „ ti lidé v těch autobusech spali a jedli!“ Bylo mi stydno!

       Ale je léto roku 2013 a já jsem se vrátila ze zážitky nabitého pobytu na české Loiře. Tak velice pěkně a případně pojmenoval Václav Žmolík východočeskou řeku Orlici v televizním pořadu Vlastivědná putování po méně známých místech České republiky. Já bych sympatickou nabídku zámků podél Orlice rozšířila na další říční toky Podorlicka – Kněžnou, Rokytnici, Javornici, Zdobnici, Bělou, Metuji… Octnout se v krásném letním dni na náměstí Nového Města nad Metují vyvolá jedině halasovské – Já se tam vrátím! Není jenom Telč, nejsou jen Slavonice….Už si to město znamenám do seznamu míst, kde chci nějaký ten den pobýt.

       Častolovice, Opočno, Doudleby nad Orlicí, Potštejn, Rychnov nad Kněžnou, Kostelec nad Orlicí – zámky z větší části v soukromých rukou – stojí za shlédnutí, i když už máte dojem, že se vám všechny ty erby a obrazové galerie pletou. Tady záleží víc na štěstí na průvodce. Soucítíte s drmolícím studentem, který se nakonec přece jen přijatelně rozmluví, ale rozhodně pookřejete na Potštejně, a to nejen kvůli dobovému kostýmu průvodkyně. K rodinně půvabnému zámku V Doudlebách nad Orlicí se chystám vrátit samostatně. Zaslouží si to zcela výjimečná paní průvodkyně i to, čím má učitelská duše v tom zámku pookřála.

            Přiznávám, že do zámku v Opočně jsem nezašla. Chtěla jsem se aspoň na chvíli projít tamním zámeckým parkem. Všechny jsou nedílnou součástí zámků a všechny jsou krásné. Ten opočenský je velice rozlehlý, tak na toulání s různými odpočívadly nejméně na půl dne, taky možná trochu zanedbaný, ale to paní hraběnka jistě vyřeší, jen co se nebude musit zabývat soudními spory o vlastnictví zámku. Vrátíme, nebo nevrátíme? Toť otázka!

         Tou druhou zámeckou zahradou v blízkosti citlivě renovovaného Trčkova náměstí jsem prošla s notnou porcí vyhlášené opočenské zmrzliny. Ovšem až po prohlídce aktuální instalace výstavy z díla Josefa Čapka z jeho tvorby z prvních dvou desetiletí minulého století. To jsem ještě netušila, že mi Podorlicko podobných možností nabídne několikero. Je to kraj, v němž našla zalíbení řada renomovaných výtvarníků, zejména krajinářů. Jen namátkou z těch nejznámějších to byl například Antonín Slavíček (nepobýval pouze na Vysočině a není autorem jen obrazu U nás v Kameničkách), právě v kraji mezi Vamberkem a Žamberkem byl při letním koupání stižen mrtvicí, která pak vedla k tragickému životnímu rozuzlení. V okolí Slatiny nad Zdobnicí tvořil také se Slavíčkem rodinně spojený Herbert Masaryk.

         Místní setkávání umělců zúročil významný český krajinář Miloslav Holý (1897 – 1974) – s pomocí zdejšího učitele Aloise Krčmáře a jeho výtvarně aktivní ženy – v založení Slatinské galerie. To je dnešní název nečekané kulturní instituce ve Slatině nad Zdobnicí,obci s přibližně osmi sty obyvateli, zahrnuté do centrální evidence sbírek Ministerstva školství a kultury ČR. Není divu. Je doporučením, že tato galerie stála za pozornost i zlodějům, takže několik míst na zdi je opuštěných a vy se budete jen naivně domnívat, že díla byla zapůjčena na nějakou významnou výstavu výtvarných děl? To už však budete procházet kolem obrazů, jejichž jména – povětšině obecně známá – by zabrala několik řádek. Takže náhodnou volbou – Václav Rabas, Emil Filla, Vojtěch Sedláček, Cyril Bouda, Max Švabinský, Ota Janeček, František Tichý, Vincenc Beneš, Jan Trampota…. Wikipedie vám o tom nic neřekne. Koho napadne „kliknout“ na jméno Miloslav Holý, dočte se: Nejvýznamnějším počinem profesora Holého (za přispění učitele Aloise Krčmáře) je založení obrazárny Kulturního klubu místního zemědělského družstva, pro kterou zapůjčil nebo pomohl získat soubor děl našich předních výtvarných umělců 2.poloviny 19.století a století 20. Jen dodám, že tato galerie vznikla druhdy „pod hlavičkou Jé zet dé“  (JZD – jednotné zemědělské družstvo). Inu, všechno je v lidech.

            V Javornici, podhorské obci rozložené nedaleko Rychnova nad Kněžnou podél Javornického potoka s aktuálně osmi stovkami obyvatel, jsem byla vlídně přivítána v Památníku Marie a Vojtěcha Sedláčkových. Malíř uložený v naší paměti svými zemitými obrazy české krajiny málokdy bez koní v této obci, odkud vyjížděl s lehkým vozíkem do okolí, prožil a tvořil větší část svého života.Projdete jeho ateliérem, zahradou, kůlnou s loutkami – a najednou je vám ilustrátor knížek vašeho dětství ještě bližší.

            V Dobrušce, chronicky připomínané svým snad nejproslulejším občanem Františkem Vladislavem Hekem (literárně jiráskovsky Františkem Ladislavem Věkem) pak stojíte překvapeni před ranými pracemi Františka Kupky, malíře a grafika světového významu, jehož díla jsou v současnosti nám plebejcům jen nedostižnou ozdobou aukčních síní zvučných jmen. A v Dobrušce, kde se František Kupka sice nenarodil (tím se pyšní blízké Opočno), ale prožil léta svého mládí jako učedník řemesla sedlářského a semenářského, s údivem zjišťujete, jak výtvarně začínal: vývěsnými štíty a obrázky svatých – ve zcela jiném výtvarném pojetí, než jsme z výstav jeho děl zvyklí.

            Mám-li zmínit zážitky duchovního charakteru z pobytu pod Orlickými horami, začnu Homolí. Homole, někdy Homol, poblíž Potštejna, je – k naší škodě – málo známé poutní místo s impozantním schodištěm čítajícím podle křesťanského Otčenáše celkem 159 schodů a 16 odpočívadel. Místo natolik odlehlé, že lavičky u paty schodiště musejí být proti nenechavcům zajištěny řetězy. Bída! Vyhledejte si na internetu bližší údaje o tomto fascinujícím místě a hlavně je při toulkách Podorlickem nevynechejte.

            O tom lepším v nás – dnes- svědčí dění kolem kostela v Neratově (dříve Bärnwald). Poutní místo hojně navštěvované již od 2.poloviny 17.století prošlo kalvárií 20.století. Po zásahu v roce 1945 kostel vyhořel a takto bez střechy chátral a chátral, až se dospělo k rozhodnutí o jeho demolici. Naštěstí na ni nebyly peníze. I tady vás odkážu na internetové stránky, zejména ty o aktivitách Sdružení Neratov. Stojíte-li v monumentální budově chrámu citlivě zastřešené moderně pojatou prosklenou střechou, kterou za večerů jistě prosvítají hvězdy, máte o čem přemýšlet. Stejně jako na malém hřbitůvku, kromě jiného s početným jmenným seznamem padlých v obou světových válkách. Vede k zamyšlení.

            Na Štědrý den odpoledne si určitě vzpomenu na dřevěný kostelík v Limberku. Na půlnoční se sem sjíždějí obyvatelé z okolí Rychnovska sice již o čtvrté, ale i tak to musí být krásný, povznášející zážitek. Alespoň k věčnému spánku se na hřbitov obkružující kostelík vracejí i bývalí obyvatelé a rodáci.

            Já se v myšlenkách nakonec vrátím k zámku V Častolovicích na soutoku Bělé a Kněžny (podle místních Kněžné), abych zůstala u těch řek. Je to nádherně a s nesmírným vkusem vybavený zámek. Aby ne, když jeho majitelka Diana Phipps Sternbergová je profesí renomovaná bytová architektka. Její rady s povděkem přijímala i Olga Havlová a prezidentský pár prý na Častolovice rád zajížděl. Já jsem paní hraběnku doma nezastihla, což mě ochudilo o možnost jejího podpisu do knížky, kterou jsem si zde koupila – a jsem tomu moc, opravdu moc a moc ráda ( k těm šlechtickým titulům, které jsme s takovým gustem záhy po vzniku Československa zrušili, jsem se v oné knížce dočetla, že přes ten fakt tituly 90% obyvatel Československa používá – vidíme to dodnes). Knížka, kterou právě dočítám a mám s ní vánočně rodinné úmysly, začíná: „Konečně začínalo svítat a nadcházel první den našeho života v emigraci. Vlak uháněl Francií. Malá Diana, které bylo jedenáct,když jsme opouštěli Československo, vedle mne spala. Kupé mého manžela ve spacím voze mělo zavřené dveře…přejeli jsme šťastně tři hranice….“ Autorkou knížky s názvem Cesta a podtitulem Paměti české aristokratky je Cecilia Sternbergová (1908 – 1983), matka současné majitelky častolovického zámku. V pokladně zámku publikaci dostanete v anglickém originále, ale také v českém překladu, který se na našem rodném jazyce ničím neproviňuje, je velice zdařilý. Cena 330 Kč bohužel odradila i ty z návštěvníků, kteří o několik dnů později bez váhání dali 600 i 700 Kč za lístek na koncert Lucie Bílé.

         Čtenáři knížky Cesta získávají zcela mimořádnou možnost pohledu na léta po roce 1948 z nezvyklého, neznámého a mnohým obohacujícího břehu. Kdyby ještě existovaly učitelské knihovny (kdysi jsem takovou léta vedla), určitě bych tu knížku do ní koupila. Pro ta fakta i nadhled, upřímnost a bystrost , s níž jsou – velice čtivě – vylíčena. Prostě neodolám, abych z jejích čtyř stovek stran aspoň kousek neocitovala . Vybrala jsem – pochopitelně – ty vztahující se ke školství. S kratičkou citací z uvedeného textu paní hraběnky Cecilie Sternbergové: „Chápete, co mám na mysli?“ „Zajisté“, odpověděla jsem a div jsem nedodala „až příliš dobře.“

STERNBERGOVÁ, C.   Cesta. Paměti české aristokratky. Praha- Litomyšl: 2002.

                                      ISBN 80-7185-502-2.

s.362 – 369 (vylíčena situace v létě roku 1948)

Jeden chlapec, větší než ostatní, zapískal na píšťalku. Všichni se rozprchli. Byl to pěkný chlapec, s milým úsměvem, a vůbec se u něho neprojevovala školácká neohrabanost, když k nám přistoupil a pozdravil.

„Vy asi hledáte ředitele. Zavedu vás k němu“. Cestou se nás zeptal odkud jsme. Jistě uhádl, že jsme cizinci.“Z Československa? Páni, to musí být moc daleko. Jaké to tam je?“Přátelsky a zvědavě se dál vyptával.

„A teď nám zase něco povězte vy“, řekla jsem. „Líbí se vám tady ve škole?“

Vedl nás rozlehlou, dost impozantní halou v tudorském stylu.

„Kdyby se mi tu nelíbilo, asi bych tu nebyl“.

„A co pan ředitel?“ zeptal se Leopold.

„Starej Snobby? Docela dobrej. Moc nás nevotravuje. Kdyby začal votravovat, tak dlouho nevydrží. Koneckonců patří ta škola nám, ne jemu“.

Náš průvodce rozrazil dveře, zahlaholil: „Brejden, máte tu návštěvu“, a zmizel.

Diana se za ním ohlédla, zda s pobouřením nebo obdivem, nebyla jsem s to říci. Já také. Až časem jsem poznala, že takové sebevědomí a neúcta k výše postaveným jsou pro americkou mládež typické.

Ředitel, jenž seděl za psacím stolem, vstal, stiskl nám ruce a Edimu Lobkowiczovi poklepal důvěrně na rameno, aby dal najevo, že jsou staří kamarádi. Z broušené láhve nám nalil sherry.

Zjevem i promluvou odpovídal ředitel tak dokonale běžným představám o muži v jeho postavení, že mi připadal spíš jako renomovaný charakterní herec. Všechno přesně ladilo: prošedivělé skráně, vlasy ani krátké, ani dlouhé, přímý pohled zpoza brýlí s jednoduchými rohovinovými obroučkami, zdravá pleť, obnošené kvalitní tvídové sako a vyboulené flanelové kalhoty. Měl zvučný hluboký hlas a promlouval k nám se zkušenou zběhlostí, v níž to občas zajiskřilo humorem.

Sdělil nám nejprve, že školu zakoupili, víceméně stále podporují a dosud vlastní lidé, které s lehce omluvným úsměvem nazval „naše místní aristokracie, rodiny dědičně zámožné, usazené tady v Tuxedo Parku a jeho okolí, i když mnozí z nich dnes už žijí v New Yorku“. Založili tuto elitní školu, aby se jejich potomci mohli vzdělávat poblíž domova, aby žili a bylo o ně postaráno v prostředí, jakému přivykli, a mezi dětmi obdobného původu, majetku a postavení.

„A z těchto všech důvodů“, vysvětloval ředitel, „pochopitelně jen zcela výjimečně přijímáme děti, které do této kategorie nespadají. Ne že bychom nebyli demokraté – ale ani děti zbohatlíků, bez ohledu na rodinné jmění, ani děti těch, kdo si – při vší úctě – nemohou dovolit určitý životní standard, se zde necítí dobře. Nevplují do naší velké rodiny“.

Odkašlal si. „A ještě o jedné okolnosti bych se chtěl zmínit. Naše výuka má sice z načnou úroveň a hoši odtud většinou odcházejí na vysoké školy, ale velmi nadané dítě by zde mohlo postrádat příležitost plně využít svých schopností. Nemůžeme zajistit mimořádně inteligentním žákům zvláštní výuku. Nebylo by to ohleduplné vůči ostatním, kteří by si pak třeba začali připadat duševně méněcenní. Chápete, co mám na mysli?“

„Zajisté“, odpověděla jsem a div jsem nedodala „až příliš dobře“.

„Vyžadujeme od žáků ovšem, aby se pilně učili, avšak jak praví pořekadlo, nejen chlebem živ je člověk. Moderní pedagogické výzkumy prokázaly, že děti se naučí víc při sportu a hrách, než když budou sedět nad knihou – doznávám, že věřím v blahodárné účinky sportu – v zdravém těle…“

Ředitel se obrátil k Dianě, která celou tu dobu seděla bez pohnutí, nedávala nic najevo a hleděla z okna, ale pozorně sledovala všechno, co bylo řečeno….. „Kolik je vám let, Diano?“

„Bude mi dvanáct.“

„Možná byste se ráda podívala za našimi dětmi? Vycházejí právě ze tříd, podle toho randálu, co dělají, je přestávka. Projdete-li tamtěmi dveřmi, uvidíte pravděpodobně, jak jezdí po zábradlí do přízemí, a potkáte tam možná i některé učitele“.

Seděla dál jako přikovaná. Leopold, který nesnášel, aby trpěla strachy, vstal. „Půjdu s tebou“, prohlásil. Ale tohle ji z příčin mně zcela jasných uvrhlo do ještě větších rozpaků.

„Děkuji ti, tatínku“, řekla s dojemnou důstojností, „ale já to zvládnu“. A odešla.

„Rozkošná dívenka. Kde se naučila tak dobře anglicky?“

„Učí se to nejen v Americe“, poznamenal Leopold, jenž očividně už začínal ztrácet trpělivost.

„Umí německy, česky, trochu francouzsky a rusky.“

„Je tedy obdivuhodně vzdělaná. Naše děti by si vedle ní připadaly úplně zaostalé, že?“

Pohledem, jehož pronikavost chlácholivé učitelské brýle nijak nezastíraly, nás oba přejel od hlavy k patě.

„Budu k vám zcela upřímný“, pravil a položil ruce na desku psacího stolu. Měl zlatý pečetní prsten. „Přijímáme jen zcela výjimečně děti neamerických rodičů. Činili jsme to za války ze soucitu a občas se k tomu rozhodli i později, ale nebyly s tím dobré zkušenosti.Člověk je musí politovat za to, co některé z nich zažily a vytrpěly, ale ve srovnání s naší upřímnou, zdravou a nekomplikovanou americkou mládeží bývají tyto děti předčasně vyspělé, často nepřizpůsobivé, naše americké ideály jim nic neříkají, a to nemívá na ostatní dobrý vliv. Několik těchto dětí jsme museli dokonce svěřit do péče drahého psychiatra. Všichni chceme těm méně šťastným pomáhat, ale dobročinná organizace nejsme.“

Leopold povstal, napřímil se a shlédl z výšky na ředitele. „To je zřejmé“, pronesl. „Pokud je třeba něco prohovořit, přenechám to své choti.“ A vykulhal ven.

„Doufám, že jsem se pana manžela nedotkl“, pravil ředitel zjevně na rozpacích. „Snažil jsem se pouze objasnit situaci“.

„Učiním totéž“, odpověděla jsem mu poněkud stroze.“Naše dcera je zcela normální dítě, ani předčasně vyspělá, ani zaostalá. Prošla těžkou zkušeností, když ztratila domov, ale je přizpůsobivá a rozhodně nepotřebuje psychiatra“. ….Přisunul mi celý štos papírů.Tyto formuláře je třeba vyplnit a odeslat……momentálně je naší hlavní internátní vychovatelkou paní Elliotová. Její manžel působil v Oxfordu, ona sama však pochází z Vídně. Ta se vaší dcerky jistě ráda ujme. Ukáže vám všechno, co je v téhle krásné staré budově k vidění, včetně našich veselých a spokojených dětiček.“…..Leopold s Dianou pozorovali, jak se děti zabavují: některé sjížděly za divokého jekotu po zábradlí, jiné dusaly po schodech nahoru. Jsou to pěkní, zdravím kypící chlapci a děvčata, i když trochu hluční, pomyslela jsem si. Zazvonilo a děti se postupně rozptýlily.

„Gottseidank!“ zvolala hubená, na pohled nervní žena, která stála vedle Leopolda. „Teď bude chvíli klid. Já jsem Lotti Elliotová a tohle je Tom, můj manžel.“

„ Příšerní rozjívenci. Po kázni ani potuchy“, pronesl. „V hloubi srdce ale nejsou špatní. Někteří mají dokonce v hlavě i jisté zárodky inteligence, jen se naučit ji využívat. Ale to ne! Jen sport a zase sport a hry, aby si milánkové náhodou nestěžovali nafoukaným bohatým papínkům, že je tu moc dřeme. Jejich dědové se tvrdě vypracovali nahoru na výsluní a tihle potomci kloužou dolů jemně jak po sametu – zase pozdě do třídy, Marku!“ zavolal na hocha, který nás předtím uváděl. Marc se mile zazubil a s ledovým klidem stoupal do schodů.

„Co byste chtěli vidět?“ zeptala se paní Elliotová. „Krom tříd vám mohu ukázat, cokoli budete chtít. Jídelnu s dlouhými dubovými stoly a velkým kamenným krbem, kde ještě nehořel oheň, knihovnu, kam si nikdo nechodí číst, tělocvičnu těšící se větší oblibě, kde hlavně šplhají a visí jako opice…“

V prostorné půdě s trámovím bylo velké střešní okno…v rozlehlém pokoji nebyl skoro žádný nábytek, jen psací stůl a velký gauč, po zemi se válely knihy a polštáře…. „Tom si ty bystřejší žáky bere sem. Učí se samozřejmě lépe, když je oddělí od ostatních.“….. „Jste tu šťastná?“ zeptal se Leopold, jenž usedl na jedinou židli v místnosti, zatímco my ostatní jsme se uvelebili na gauči.

„To by snad bylo přehnaně řečeno – spokojená je výstižnější“. Od té chvíle jsme mluvili německy. S manželem se seznámila ve Vídni….. „Přivezl mě do Oxfordu, ale tam jsme to neměli lehké, chyběly nám peníze. Naše učitelské platy nestačily na živobytí. A pak přišla tahle nabídka, se slušnými finančními podmínkami, a tak jsme si řekli, že to na rok zkusíme – a vidíte. Tomovi se někdy hrozně stýská po Oxfordu. Tady si nemá s kým promluvit. Ostatní učitelé jsou milí, chovají se k nám přátelsky, ale…“

„A co pan ředitel?“

„Ten? Dává nám pokoj, pokud my dáme pokoj jemu. Ani tady nebydlí. Vídáme ho vlastně jen výjimečně, jako když se sejde správní rada anebo když se na konci pololetí udělují vyznamenání a on při tom pronáší slavnostní proslov. Ale jedná s rodiči, stará se o finance, najímá učitele a propouští je a rozhoduje, kterým žadatelům o přijetí se vyhoví. Tom a já máme teď prakticky všechny děti na starosti. Ostatní učitelé jsou jen rádi, že je tu někdo, koho aspoň trochu poslechnou. Nevěřili byste, jak se američtí rodiče i učitelé svých dětí bojí, a není divu. Desetileté dítě často rodičům bez obalu řekne, co si myslí o nich, o jejich názorech a zásadách, a odmítne poslechnout, pokud mu nesplní jeho přání nebo pokud by mělo pocit, že se mu v něčem brání.“

„To je hrůza! Hotoví netvorové!“

Hnědé oči se pobaveně přimhouřily. „Ale ani ne. Neznám jiné děti, aby byly tak šťastné, sebejisté a spokojené. Jelikož si nikdo netroufá jim vnutit, co se jim nelíbí, neznají nenávist ani strach. Jelikož dostanou všechno, co chtějí, nenaučily se závidět a jsou k sobě navzájem ohleduplné a velkorysé, což evropské děti neumějí.“

„Tohle ale jistě platí jen pro děti z bohatých rodin, které si mohou dovolit splnit dětem každé přání?“

„Ani ne, protože americké děti, ať bohaté či chudé, mají všechny stejné touhy, lehce a levně splnitelné: chtějí kokakolu, žvýkačky, zmrzlinu, hamburgry, párky a občas zajít do kina nebo na sportovní utkání – nic víc. Kdybych měla dítě, přála bych si, aby vyrůstalo tady – oproštěno od komplikací a zábran, ba dokonce i od mučivé inteligence Evropanů“.

Přitáhla si Dianu, objala ji a pevně k sobě přitiskla. „Bude se ti tady moc líbit, uvidíš“, řekla.