Ulice jako učebna

          Ne že bych měla málo témat k písemnému zpracování, mám jich po svých letních toulkách – s bločkem vždy po ruce – pomalu tucet. Ale v podobě různě pomíchaných zkratkovitých záznamů a hesel čekají na utřídění a promyšlení. A už při počátečním sumírování myšlenek mi napadlo, že jeden z námětů se silně vztahuje k tomu, co jsem napsala (a ve výuce studentek pedagogiky využila) na podzim roku 2010. Možná nebude ke škodě ten text oživit. Už si nevybavím, jestli byl tehdy opublikován v časopise Rodina a škola nebo v Informatoriu 3 -8. Vracím se tedy o necelé tři roky zpět.

           Šla jsem ulicí, již po ránu jako obvykle zaplavenou parkujícími auty, když mě z všednodenního zamyšlení vytrhlo hlasité „Hopla!“ To na protějším chodníku mladá žena zareagovala na nešikovné zdolávání obrubníku. Svého synka málem vyklopila z kočárku, kterému jsme před lety říkávali golfové hole. Z hlediska mé profese logopedky typ vozítka velice kritizovaný. Batole v něm sedí zády k dospělému, což k vzájemné konverzaci, chcete-li komunikaci, rozhodně nepřispívá. Avšak – jak praví klasik – šedá je všechna teorie, zelený strom života! Mladá, na dnešní dobu skutečně velmi mladá maminka, dívčí typ, tak odhadem něco přes dvacet, celá v černém, s černou kšiltovkou na hlavě dala mým úvahám zcela jiný směr. Svěžím tempem pokračovala v jízdě a současně svého synka, kterému jistě chyběl nějaký ten měsíc do věku dvou let, atakovala hlasitými dotazy: „A toto je?“ Chlapcovu odpověď jsem přes silnici nezachytila, zato maminčinu odpověď – „Ano, správně, je to volvo“ – ano. A hned následovala další otázka a další, s upřesněním: „A ten bílej?“ To už jsem svou chůzi na protějším chodníku přizpůsobila sledované dvojici, aby mi nic z jejich konverzace neuniklo. Byla to radost! Ne proto, že hošík na všechny dotazy podle reakce své maminky odpovídal správně (zřejmě tu hru spolu nehráli poprvé). Plesalo mé srdce logopedky! A jeho potěšení narůstalo, když mladá žena k podvědomému procvičování barev přidala i směrovost  otázkou: „A tamto naproti?“ Na každou – ve věku zúčastněného dítěte jistě ne úplně správně artikulované slovo – zaznělo matkou opakované perfektně artikulované potvrzení správné odpovědi.  Prostě – fonematický sluch dostával svou potřebnou dávku přirozeného procvičování. Co věděla mladá žena o prospěšnosti svého jednání? Řekl jí někdo, jak svému dítěti prospívá, jak je dobře, že všechno komentuje, jak rozumně vychází z klukovského zájmu o auta, jak určováním jednotlivých značek procvičuje rozlišování tvarů, což chlapci jednou hodně pomůže při zvládání počátečního čtení? Byla jsem v silném pokušení na mladou ženu promluvit, říct jí tak obyčejně, lidsky, jak mě její chování potěšilo. Ale netroufla jsem si, s ohledem na značnou generační vzdálenost a zjevně jinou, rozdílnou – takříkajíc – životní filosofii.

         Ještě jsem zaznamenala konstatování: „Ano, to je škodovka, to je móc stará škodovka“ – když jsme se skupinou chodců dorazili ke světelné křižovatce. Při čekání na zelenou stačila mladá žena  reagovat na spontánní dětský projev poopravením: „To nebyl firemní autobus, to byla městská hromadná“. Vůbec si nedělala hlavu z použití složitějších výrazů. Proč by? Slovně přivítala také „zeleného panduláka“, který nám všem dovolil přejít frekventovanou silnici. Hošíka ten slovní ping pong viditelně – vlastně slyšitelně – stále bavil. V chumlu pospíchajících jsem stačila zaslechnout: „To byl bavorák? Ani jsem si nevšimla. Jenom jestli nekecáš!“ Ten slovní obrat mě vůbec nerozladil. Nevím, kam ta mladá maminka s chlapcem pospíchala. Mě podarovala. Mám pěkný příklad z praxe pro své studentky, hodně podnětů k zamyšlení a důkaz, že přiučit se něčemu můžeme všude, i na ulici. Jen být otevřeni světu a nevnímat negativně a s předsudky. Bylo mi najednou nějak veseleji, třebaže se ulice ještě ani neprobrala z ranního zádumčivého podzimního oparu.