Začali jsme číst a psát

          Navzdory všem teplotním peripetiím – jaro je tady! Už jsem dvakrát vyrazila na zahradu a prořezala jabloně, zakoupila semena letniček, přestala sypat ptáčkům a hlavně – plánuji a zajišťuji své výlety a výšlapy. Kratší i delší. Nablízko to určitě bude Uničov, jen si musím rychle vybrat z bohatého programu, který jubilující město připravuje u příležitosti 800. výročí svého založení. Na konec dubna už mám po loňských zkušenostech rezervované krásné ubytování u Labe. To v Poděbradech proběhnou 51. Poděbradské dny poezie (pro pamětníky: Neumannovy Poděbrady), za účasti Jiřího Suchého, Václava Kopty, Libušky Šafránkové, z režisérů to bude např. Miloš Horanský a Hana Kofránková. Objednávám krásné jarní počasí!

            Jak se zazelenají a rozkvetou zahrady, vydám se k Moravě do těch kroměřížských. V pavilonu v Květné zahradě prý po letech už zase Foucaultovo kyvadlo dokazuje, že se Země otáčí. Jinak mám osobně raději tu Podzámeckou .Taky je z ní blíž do areálu bývalého konventu františkánského kláštera, dnes hotelu a restaurantu Octárna, s mozaikami kroměřížského rodáka Maxe Švabinského.

        Další plánované zahrady budou ty nad Vltavou, v okolí Pražského hradu. Nemůžu si nechat ujít výstavu v Nové budově Národního muzea s výmluvným názvem Monarchie. Má nás vracet „…do dob Rakouska-Uherska, kdy došlo k dotvoření moderní české společnosti, která právě v této době prodělávala vrcholnou fázi své kulturně-národní emancipace“. Z pohledu historie je zde přímá návaznost na rozehnaný Kroměřížský sněm z roku 1848. Škoda, že jsme se více nedali inspirovat myšlenkami Bernarda Bolzana a pozorněji nečetli Palackého odpověď na pozvání na jednání frankfurtského předparlamentu (viz J.Morava). Co všechno bychom si bývali my – i Evropa – ušetřili! To jsou ta historická kdyby!

              Kam bezpochyby zamířím, to bude město tří řek, jimž vévodí Svratka – Brno. My Olomoučtí máme s Brnem trochu komplikovaný vztah, od dob, kdy byly z obav před Švédy v době války třicetileté v roce 1642 odvezeny do Brna Zemské desky, které se takto hlavnímu městu Moravy – Olomouci – už nikdy nevrátily. Nu nešť! Nechali jsme ve zdech olomoucké univerzity vystudovat i Gregora Johanna Mendla, aby potom tento – podle vlastních slov – Moravan německé řeči v augustiniánském klášteře na Starém Brně zahájil novou epochu věd biologických.  

              Do Brna tentokrát nepojedu za Mendlem, ale prohlédnout si výstavu k našemu letošnímu významnému národnímu výročí – 1 150 let od příchodu slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje. Tedy ke kořenům našeho písemnictví, naší vzdělanosti a kultury. Přiznejme si to: čteme a píšeme teprve nějakých 1150 let, žádná sláva v porovnání s (doplňte sami nepřehlednou řadu již dávno předtím píšících a čtoucích etnik). Výstava se koná v Paláci šlechtičen pod názvem Cyril a Metoděj – doba, život, dílo. Všichni máme jakés takés povědomí, že v roce 863 povolal kníže Rostislav z Byzance bratry Konstantina a Metoděje, aby na Velké Moravě šířili křesťanství. Ono už se k nám tehdy křesťanství dostávalo, ale ze Západu a v latině. Sílil tím vliv našich již tak mocných západních sousedů a…. To výročí si ale zaslouží zevrubnější pozornost, především ve školách. Jak na to? Bohatě bych nejméně v hodinách výuky jazyků a literatury, v dějepise, v občanské výchově využila knížky Svatí kacíři aneb reportáž nejen z Velké Moravy. Její autorkou je Jindra Jarošová. Dříve než její knížky (zejména k té o hluchoslepé Heleně Kellerové bych se chtěla časem ještě vrátit) jsem poznala hlas Jindry Jarošové, která se jako redaktorka Českého rozhlasu podílela na sobotním ranním vysílání mého oblíbeného rozhlasového pořadu Meteor. Od doby, kdy byl její přirozený kultivovaný řečový projev nahrazen lepkavě a rozjuchaně vtíravým, už si Meteor pouštím s jistými rozpaky. Tedy alespoň tu moderátorskou část.

              Ale zpátky ke knize Svatí kacíři aneb reportáž nejen z Velké Moravy. Před plánovaným výletem do Brna na výstavu věnovanou slovanským věrozvěstům (hezké slovo!) jsem se rozhodla znovu si knížku důkladně projít. To byl záměr, podle něhož v podobných případech postupuji. Využívám poznámek pořízených při prvotním čtení, vracím se k tomu, co jsem si tehdy podtrhala, co připsala na předsádku knížky. V případě Svatých kacířů má technika selhala. Brzy jsem poznala, že knížka je natolik nabita fakty a zajímavostmi, že bych se – takříkajíc – unapodtrhovala.

             Začnu otázkou z předmluvy: o co vlastně šlo ve druhé polovině 9.století v klání mezi východním a západním křesťanstvím? Děje ,o nichž  autorka v knížce píše, jsou až neuvěřitelně aktuální. Ono kupříkladu Sámo – to byl opravdu franský kupec, ale s čím obchodoval? Pravděpodobně se zbraněmi. Přišel do našich končin velmi mladý, pobyl zde dlouhých třicet pět let a jeho posláním zřejmě nebylo jen sjednocovat slovanské kmeny, ale vytvořit jakýsi nárazníkový útvar mezi Západem a Východem. Jak Jindra Jarošová píše: „Je to pouze několik z mnoha otázek, na které se pokouším, možná trochu netradičním způsobem, hledat v této knize odpověď.…je to příběh mrazivý a zároveň plný fascinující krásy. Je to příběh, který se stal. Je to ovšem i příběh nesmírně obsáhlý. Nabízí téměř panoramatický pohled na celý tehdejší svět a představuje ho v desítkách, možná stovkách autentických příběhů zcela konkrétních, skutečných lidí“.

             Ten příběh vypráví Jindra Jarošová velice čtivě, opravdu reportážním stylem. Začíná někdy v roce 695, kdy jedna rodina z Thrákie darovala císaři Justiniánovi stádo pěti set ovcí a byla to nejlepší investice jejich života (kdybyste se trochu ztráceli třeba zeměpisně – i jinak – nezoufejte, vysvětlení najdete v přílohách). Hlavním městem blízké Makedonie (a to snad „už jsme doma“) byla Soluň, což bylo po Cařihradu druhé největší a nejvýznamnější město Byzance. O životní pouti soluňských bratrů Konstantina (teprve po návratu do Říma přijal jméno Cyril) a Metoděje budete číst s pohnutím, někdy až se zahanbením, třeba nad jednáním Svatoplukovým. Inu, nevděk světem vládne, nebo jak říká jiné (nečeské) přísloví – pšenice a vděk roste jen na dobré půdě. Cyril zemřel dne 14.února 869, bylo mu dvaačtyřicet let. Metoděj se s Moravany rozloučil na Květnou neděli roku 885, zemřel v náručí svých žáků 6.dubna 885 ve věku sedmdesáti let. Při pohřebním obřadu – jak píše Jindra Jarošová –„…řeckou liturgii sloužili Metodějovi žáci, kteří s ním přišli z Byzance, latinskou franští kněží spolu se Slovany, kteří dávali přednost latině, a slovanskou pak moravští kněží odchovaní hlaholicí. Postupně zpěvy dozněly a katedrální chrám umlkl. Soluňští bratři se opět setkali. Ale svět už byl jiný“. A dnes – co to říká dnešku? Jsme tolik jiní?

            V Doslovu se dočteme, že „…k druhé renesanci staroslověnštiny došlo v Čechách ve 14.století, kdy císař Karel IV. založil v Praze klášter na Slovanech, nazývaný též Emauzy, a osadil jej benediktiny, které povolal z Dalmácie, z Chorvatska a ze Senje a kteří tu sloužili západní obřad ve slovanském jazyku. Karel IV. se snažil tímto počinem přispět především k odstranění rozkolu mezi východní a západní církví, ale sledoval i veskrze osobní cíl: okázalé přihlášení se k starobylé a slavné tradici velkomoravské zvyšovalo totiž v očích jeho současníků i prestiž jeho vlastní říše“. K čemu se hlásíme my dnes?

            Aktuálnost cyrilometodějského výročí podtrhuje skutečnost, že v roce 1981 byli Konstantin a Metoděj spolu se svatým Benediktem prohlášeni patrony Evropy. Jindra Jarošová dodává: „Oné Evropy, jejíž novou tvář osobně pomáhali v druhé polovině 9.století utvářet“.

     Potřebujeme víc důvodů, abychom si 1 150.výročí příchodu Cyrila a Metoděje ve školách připomínali? Možná i prostřednictvím práce s knížkou Jindry Jarošové Svatí kacíři aneb reportáž nejen z Velké Moravy. A ti, co znají písničku, jak …jede Kudrna okolo Brna..(čili nemají to do Brna daleko) mohou zvažovat dobrý tip na školní výlet – brněnskou výstavu Cyril a Metoděj – doba, život a dílo. Bude zahájena přímo symbolicky – 28.března , na Den učitelů.

 JAROŠOVÁ, J.  Svatí kacíři aneb reportáž nejen z Velké Moravy.  Praha: Radioservis, a.s., 2000.

                          ISBN 80-86212-09-2.

MORAVA, J.    Palacký. Čech, Rakušan, Evropan. Praha: Vyšehrad a Český spisovatel, 1998.

                         ISBN 80-7021-249-7.