Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Ke Dni učitelů

             Blíží se 28. březen, nevím, jestli ještě i v současnosti připomínaný jako Den učitelů. Stalo se tak na památku Jana Amose Komenského, narozeného v onen den roku 1592 (kdysi používaná mnemotechnická pomůcka: sto let po objevení Ameriky nebo o sto metrů je nižší Praděd v Jeseníkách). Povolání učitele nezapře Zdeněk Svěrák, narozený taktéž 28.března, ale v roce 1936.

            Komu učitelování ale vůbec „nesedlo“, byl básník Otokar Březina. Dne 8.10.1892 napsal Anně Parmové: „Učitelství je těžký, robotný úřad, vysilující duši, ochromující fantazii, pijící sílu z organismu, děti přicházející do školy jsou zlé, svéhlavé, bludně vychované bytosti, rafinované, zlomyslné, zhýčkané, zbloudilé, instinktivně nepřátelské a ve velkém procentu úžasně neschopné, vracím se po pěti hodinách vyučování fyzicky i duševně vysílen, disgustován, umrtven, zatemněn, tupý, mdlý a sešlý. Pouze noc jest vyhrazena mé duševní práci a i tu nedostavuje se vždy dispozice, vystřebaná celodenním rozechvíváním nervového systému a stálým krvácením intelektuálním“.

            V prosinci 1997 jsem na Radiu Svobodná Evropa náhodou vyslechla slavnostní projev Miloše Horanského, tehdy proděkana DAMU, přednesený v Karolinu při jmenování nových profesorů. Zaujal mě natolik, že jsem si o text projevu napsala. Profesor Miloš Horanský jako renomovaný režisér se v něm hlásil k poslání učitele kromě jiného dodnes aktuálními slovy:  „Jako vzdělanci máme práci, kterou za nás nikdo nevykoná – šířit kritické myšlení, tak nutné v čase, kdy povaha změn nemusí vést k happy endu. Kritické myšlení nám velí nepřijímat předvařené pravdy, protivit se každé povrchnosti, která je prodejná, protože pracuje jen ke dni a bez vášně poznání. Měli bychom se učit spojovat kritické myšlení s kritickou vírou. Musíme se štítit tlampačového a kampaňového podání reality….. nepředáváme jenom vědomosti, neučíme jen mozek – to by bylo pramálo, ale i v tom nejracionálnějším oboru učíme duši…….zkoušeni totalitními katastrofami se taky jako po katastrofě zhusta chováme. Jedni jsou v panice, naříkají, nadávají, pak ztichnou a parazitují. Druzí vydávají halasné příkazy, co a jak dělat. A třetí tiše, do úmoru konají, odstraňují sutiny až k nezničitelné trávě. Učme naše žáky dělnosti a vznešené pokoře těch třetích…..Rozhodující vliv a moc nemají ani sdělovací prostředky, ani vrtochy blbé nálady, ani banky z mramoru, ani politické jeviště s pimprlovým divadlem. Pravou, radostnou moc máme my…“

            Už si nevzpomenu, jak došlo k navázání písemného kontaktu s panem profesorem. S úctou chovám jeho dva dopisy, písmem skoro výtvarné artefakty, plné zájmu o mé pedagogické působení, s povzbuzením i naléhavým poselstvím, které jsem ráda předávala na přednáškách i v seminářích svým vysokoškolským studentkám, denního i tzv.dálkového studia: „Je nás dost, co se snažíme bonifikovat uškudlaný vzduch, neboť náš problém je nade ekonomií, politikou, ekologií, technikou atd. – mravní. A tady má prioritu jen škola a škola a škola a stokrát škola – tím víc, když rodina chřadne…šiřme kruhy dál“.

            Nebylo to poprvé ani naposledy, co jsem v posluchárnách pedagogické fakulty předčítala něco ze své v podstatě soukromé korespondence. V březnu 2001 jsem do rozhlasu poslala další prosbu, v tomto případě o text přednesený Jiřím Ješem  pod názvem Fejeton k někdejšímu Dni učitelů. Psát o tom, kdo byl – bohužel byl, zemřel v roce 2011 – Jiří Ješ, to je námět na samostatný několikastránkový text, inspirovaný bohatě, mnohostranně a statečně prožitým životem. Krásně modulovaný hlas (jako logopedka jsem na barvu hlasu hodně citlivá) Jiřího Ješe jsem znala nejprve z jeho četných rozhlasových komentářů, v posledku jsem na ně se zájmem čekávala každý pátek v podvečer na Svobodné Evropě, byla to jeho Zamyšlení na konci týdne. Když jsem potom měla možnost setkat se s tímto vysoce kultivovaným člověkem přímo na jedné z jeho besed, poprosila jsem o podpis do souboru jeho rozhlasových komentářů. Vycházely pod titulem Hovořil Jiří Ješ, já mám ty z let 1997 -1999 a 2003 – 2006. V roce 2011 vstoupil Jiří Ješ do Síně slávy Českého rozhlasu jako ikona naší rozhlasové publicistiky. Nebyl učitelem, ale nad posláním reprezentantů tohoto krásného povolání se v rozhlase zamyslel právě ve Fejetonu k někdejšímu Dni učitelů (28.března 2001): „Kdybych byl učitelem, přemýšlel bych hlavně o tom, co z mých hodin budou potřebovat všichni žáci v kterékoliv etapě svého života. Brzy bych si uvědomil, že to bude asi jen malá část vědomostí, z nichž je teď zkouším, které však z devadesáti i více procent brzy zapomenou. Samozřejmě, že proto bych svůj obor učit nepřestal, ale vytrvale bych uvažoval o tom, jak využít této jedinečné příležitosti uplatňovat svůj vliv na dosud čilé a čisté duše. Shrnul bych to pro začátek do několika bodů:

  1. Vedl bych své žáky k tomu, aby si osvojili logické řešení problémů podle zásady, že z kostek různé velikosti mohu postavit stabilní konstrukci jen tehdy, když ty větší kostky dám dospod a ty nejmenší navrch. V abstraktním uvažování to přirozeně vyžaduje i schopnost rozeznat skutečnou velikost oněch „kostek“, čili vytvoření správné hierarchie hodnot.
  2.  Snažil bych se, byť by třeba můj předmět tomu byl hodně vzdálen, aby v hierarchii hodnot mých žáků byly náležitou měrou zastoupeny discipliny umělecké a kulturní, na něž bych nikdy nezapomínal – ať už v přímé souvislosti s odborným výkladem nebo aspoň ve volných hovorech se svými svěřenci, na které bych si – osnovy neosnovy – vždycky našel čas.
  3. Každý den bych ve svých hodinách nějak zareagoval na aktuální dění a snažil bych se k němu zaujmout postoj z hlediska věčnosti a obecné mravnosti.
  4. Vedl bych své žáky k vyslovování jejich vlastních názorů před celou třídou, a přitom bych to „vyslovování“ vzal doslova. Důsledně bych totiž kontroloval jejich způsob zacházení s mluvenou češtinou, jejich vztah k hovorové formě mateřštiny a správnou artikulaci, intonaci a akcentaci. Dal bych jim též najevo, že i kvalita těchto projevů se odrazí v konečné klasifikaci.
  5. Vytvářel bych ve svých žácích hlubokou úctu ke knihám a k práci s nimi, tedy k umění vědět, kde najdu to, co nevím, nebo co jsem zapomněl.

          Postupem doby bych vymýšlel další body této nestandardní pedagogické nadstavby a zaradoval bych se, až bych jednou zjistil, že někteří z mých bývalých žáků obstáli v televizní či rozhlasové relaci, kde mluvili třeba o úplně jiném oboru, než který jsem já vyučoval, ale projevili se jako lidé moudří, vzdělaní a jazykově kultivovaní.

            Podotýkám, že já sám jsem za léta svého školního vzdělávání našel jen několik málo učitelů, kteří takové pedagogické minimum dokonale splňovali. Především jim však vděčím za to, že jsem snad svůj život nežil tak docela zbytečně.

       Hodně elánu, milé paní učitelky i páni učitelé! Najděte si chvilku a vraťte se k moudrým – a potřebným! – slovům jednoho z našich, bohužel krátkodobých, polistopadových ministrů školství – k projevu pana profesora Petra Piťhy z roku 2008 (www.stolzova.cz/stolzova/view.php?cisloclanku= 2008041701).

       Přání k našemu svátku ukončím slovy Karla Högra, excelentního herce , původním povoláním učitele : Jen ta práce člověka namáhá, která ho nudí nebo kterou neumí.