Připomeňme si ho

         „Dobré knihy, jsou-li vskutku dobré a moudře napsány, jsou brusem duchů, pilníkem soudnosti, mastí pro oči, nálevkou moudrosti, zrcadlem cizích myšlenek a činů, našich vlastních pak vodítky“, napsal před staletími námi stále – většinou platonicky – vzývaný Jan Amos Komenský. Když se objevila zpráva, že zemřel Umberto Eco, okamžitě jsem věděla, ke které z jeho knih se vrátím. Před časem ležela dlouho na mém nočním stolku. Literární kritik Jiří Peňás vidí Umberta Eca jako osobnost, která desítky let dominovala evropskému intelektuálnímu životu, jako respektovaného vědce a bestselerového romanopisce, výmluvného tenora intelektuálních témat a debat, liberálního sloupkaře a komentátora. Česká televize se ke vzpomínce na Umberta Eca připojila pohotovým zařazením filmové adaptace slavného románu Jméno růže, v novinových nekrolozích figurují romány Foucaultovo kyvadlo, Pražský hřbitov, knihy většinou mnohastránkové, čtení náročné na čas, odhlédneme-li od jejich obsahové šíře, vyžadující soustředění a časté „odskoky“ pro – žádoucí! – doplnění mezer ve vzdělání.

         Poznámky na krabičkách od sirek jsou také čtyřsetstránkovou knihou, avšak netřeba se hrozit! Je to jedna z oněch knih, které můžete v různých časových odstupech otevřít kdykoliv a začíst se do dvou- nejvýše třístránkových textů, které (opisuji ze záložky českého vydání z roku 2008) „…vycházely pravidelně na poslední straně týdeníku L´Espresso už od března 1985. Řada příspěvků, především satirického rázu byla knižně vydána v roce 1992….Výbor, který se nám nyní dostává do ruky, shrnuje nejzajímavější články z devadesátých let, v nichž se Eco  s obdivuhodnou šíří záběru zabývá nejrůznějšími tématy…občas hraničí až s provokací, kritizuje nešvary naší doby a vyvrací některé zakořeněné mýty. Najdeme tu však i typické ecovské hříčky a minipovídky a na závěr také několik prozíravých předpovědí a rad do třetího tisíciletí“. Než s gustem vznesete námitky o neaktuálnosti zmiňované četby (vždyť jsou to texty z 90.let minulého století!), zareaguji otázkou, vlastně otázkami: Změnilo se něco? A když – co se změnilo? Jak? Je to dobře? Co nepominulo? Proč?

            Chcete-li si promyslet alespoň některou z nadhozených otázek, vezměte do ruky knížku Umberta Eca , kromě jiného také skvělého – slovy Jiřího Peňáse – liberálního sloupkaře a komentátora. Ze sloupků a komentářů zahrnutých do Poznámek na krabičkách od sirek nabízím několik úryvků. Knihu výborně přeložila Zora Obstová, jejíž literární invenci oceníte již při seznámení s obsahem knihy. Dokázali byste pro českého čtenáře podobně výstižně nadepsat jednotlivé kapitoly? Posuďte sami (a poznáváte?):

 Nevesely, truchlivy jsou ty vodní kraje (O rasismu, válce a politické korektnosti)

 Kde domov můj ( Komentáře k událostem v Itálii)

By náš jazyk neshnil v hrobě (Řeč a chování)

 Labyrint světa (Od knihy přes web k hypertextu)

Dalekáť cesta má! Marné volání! ( Polemiky o sdělovacích prostředcích)

Rozličných figur a kuprštyků květování ( Paběrkování z literatury a krásných umění)

Proč bychom se nebavili (Minipovídky)

My přežijem cokoli (Co nás čeká ve třetím tisíciletí)

    Připomenutá slova Jana Amose Komenského o knihách, které jsou „ brusem duchů, pilníkem soudnosti, mastí pro oči, nálevkou moudrosti, zrcadlem cizích myšlenek a činů, našich vlastních pak vodítky, platí pro Poznámky na krabičkách od sirek beze zbytku. Vnímavým učitelům byť občasná četba či nahlédnutí do této knihy navodí nové pohledy, myšlenky, názory,  ty dřívější možná vytříbí, to vše se promítne v každodenním přístupu ke svěřené mladé generaci. Přesvědčte se na několika náhodně zvolených ukázkách.

Doutník jako vzkaz (1996)

….Ještě jsem zapomněl poznamenat jednu věc, která je tak normální, že se nad ní v Americe už nikdo nepozastavuje. Víte, jaká je praxe v puritánských a zdravotním stylem posedlých Spojených státech, odhodlaně bojujících proti tabáku, v zemi, která jako první uzákonila, že na krabičkách cigaret musí být výstražné varování ministra zdravotnictví slibující nemoc a smrt? Cigarety se tam prodávají v lékárně.

 

Knihy k nahlížení a knihy ke čtení (1994)

…Existují dva druhy knih: knihy k nahlížení a knihy ke čtení. Ty první (jejich prototypem je telefonní seznam, ale spadají sem i slovníky a encyklopedie) zabírají doma spoustu místa, nesnadno se s nimi manipuluje a jsou drahé. Ty mohou být nahrazeny multimediálními disky a tím se doma i ve veřejných  knihovnách uvolní místo pro knihy ke čtení (od Božské komedie až po poslední detektivku).

            Knihy ke čtení nikdy nenahradí žádný elektronický vynález. Jsou uzpůsobeny k tomu, abychom je mohli brát do ruky, třeba i v posteli…dá se v nich zatrhávat, strpí oslí růžky a záložky, můžeme je upustit na zem nebo nechat otevřené na prsou či na kolenou, když nás přemůže spánek…získávají individuální vzhled podle intenzity a pravidelnosti naší četby, připomínají nám (působí-li příliš čerstvě a nedotčeně), že jsme je ještě nepřečetli, při čtení můžeme mít hlavu, jak chceme, nenutí nás ke strnulé a nehybné četbě jako obrazovka počítače, který je nesmírně přátelský ke všemu, jen ne k naší krční páteři. Zkuste si, třeba vždy jen hodinku denně, přečíst celou Božskou komedii na počítači, a pak mi dejte vědět.

            Kniha ke čtení je jedním z oněch zázraků nesmrtelné techniky, jako je kolo, nůž, lžíce, kladivo, hrnec nebo bicykl. Nůž byl vynalezen velmi brzy, jízdní kolo poměrně pozdě.Ale ať se designéři snaží sebevíc měnit nejrůznější detaily, podstata nože je stále stejná. Existují stroje, které nahradí kladivo, ale pro určité věci bude vždy potřeba něco, co se bude podobat prvnímu kladivu, které se objevilo na povrchu zemském. I když si vymyslíte tu nejsložitější přehazovačku, jízdní kolo pořád zůstane tím, čím je, dvě kola, sedlo, šlapky. Jinak by se mu říkalo motorka, a to už je jiná záležitost.

            …Jak se lidstvo po staletí vyvíjelo, používalo ke čtení a psaní nejdříve kameny, později destičky a svitky, ale to bylo strašně namáhavé. Když se zjistilo, že je možné svázat listy, byť zatím psané rukou, lidé si oddychli. A tohoto zázračného nástroje už se nikdy nebudou moci vzdát.

 

Jak se zbavit poloviny Windows (1994)

…když jste dřív chtěli provést nějakou rešerši, zašli jste do knihovny, našli deset knih k danému tématu a přečetli je. Dnes stisknete knoflík na počítači, zobrazí se vám bibliografie o deseti tisících titulech, a vy rezignujete….Je pěkné mít k dispozici tolik informací, ale zároveň je třeba naučit se je třídit a nenechat se jimi zahltit. Nejdříve se musíme naučit informace používat, a potom používat je střídmě. To bude určitě jeden z výchovných problémů následujícího století. Umění decimace se stane jedním z oborů teoretické a morální filozofie.

 

Opravdu jsme toho tolik vymysleli? (1998)

…Dvacáté století se chýlí ke konci a my bychom si měli položit otázku, zda jsme za posledních sto let skutečně vymysleli tolik nových věcí. Všechny věci, které používáme v každodenním životě, byly vynalezeny ve století devatenáctém. Jmenujme některé z nich: vlak (ale parní stroj je ze století předcházejícího), automobil (s naftařským průmyslem, který je jeho předpokladem), parník, poháněný lodním šroubem, železobetonová architektura a mrakodrapy, ponorka, podzemní dráha, dynamo, turbína, Dieselův motor, letadlo (rozhodující pokus bratří Wrightových se uskutečnil tři roky po skončení století), psací stroj, gramofon, šicí stroj, lednička a konzervy, pasterizované mléko, zapalovač (a cigareta), bezpečnostní zámky Yale, výtah, pračka,elektrická žehlička, plnicí pero, guma na gumování, piják, známka, potrubní pošta, splachovací záchod, elektrický zvonek, ventilátor, vysavač (1901), žiletkový holicí strojek, skládací postele, holičské křeslo a otočná kancelářská židle, škrtací sirka a bezpečnostní zápalky, pláštěnka, zip, celofán, celuloid, , sycené nápoje, jízdní kolo s plášti a duší, kola s ocelovými paprsky a řetězovým převodem, omnibus, elektrická tramvaj, nadzemní dráha, umělá vlákna, obchodní domy, kde se všechny ty věci prodávají a – dovolíte-li – elektrické osvětlení, telefon, telegraf, rádio, fotografie a film.  Babbage vynalezl počítací stroj, který dokázal provést 66 součtů za minutu a otevřela se tedy cesta k počítači….Přinejmenším dva typické vynálezy našeho století, umělé hmoty a jaderné štěpení, se dnes snažíme zase odvynalézt, protože jsme zjistili, že nám ničí planetu. Pokrok nemusí vždy znamenat, že jdeme za každou cenu kupředu.

 

Být spolu a modlit se. Nebo modlit se a být spolu. (1999)

…Když vyprávíme nějaký příběh, nechceme jen vylíčit události, k nimž reálně nebo potencionálně došlo – jak se občas domnívají oni filozofové, podle nichž je jediným úkolem jazyka vyjádřit, jak se věci mají. Jazyk může věci také měnit, a to pomocí diskursivních strategií, které mohou něco naznačovat, na něco narážet, a když vyprávíme příběhy, obvykle chceme oživit i skrytý význam…Tyto věci jsou důvěrně známé duchovním, kteří se už z Bible naučili například to, že na otázku lze odpovědět otázkou („Kde je tvůj bratr Ábel?“ „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“). Jednu z nejpůvabnějších diskursivních strategií ilustruje historka o jezuitovi a dominikánovi, kteří společně provádějí duchovní cvičení. Dominikán se prochází po zahradě, zkormouceně čte breviář a vidí jezuitu, jak dělá totéž, ale přitom kouří cigaretu. Dominikán poznamená, že se právě ptal představeného, zda může při modlení kouřit, a ten mu odpověděl, že ne, protože když se člověk modlí, nesmí přitom dělat nic jiného. Jezuita namítne, že špatně formuloval otázku: on se zeptal, zda se může modlit při kouření, a představený mu řekl, že ano, protože modlit se je možné vždy a za každých okolností.

     Jak vidíme, stačilo větu postavit jinak. Není jasné, zda tuto historku rozšířili dominikáni, aby obvinili jezuity z přílišné kazuistické vychytralosti, anebo jezuité, aby se pochlubili svou příslovečnou mazaností. A možná ani není pravdivá. Uvedu však jinou, objevil jsem ji v jedné knížce….tuto knížku napsal jistý monsignor…napsal ji prelát, latiník vatikánského státního sekretariátu….V roce 1986 se do Assisi sjeli zástupci téměř všech náboženství planety ke společné modlitbě a kdosi vymyslel slogan: „Do Assisi ke společné modlitbě“. Objevily se však námitky, že představa, jak se lidé natolik odlišných vyznání a s tak různými pojetími božství společně modlí, by mohla zavánět synkretismem, jako by bylo jedno, zda vzýváme boha Izraele, nebo Velkého ducha prérie. Našlo se však řešení (vsadím se, že se o ně zasloužil nějaký jezuita): „Do Assisi, společně, k modlitbě“. Jak vidíme, stačilo změnit přídavné jméno na příslovce a oddělit ho čárkami, a z teologické pospolitosti se stala pospolitost fyzická. A kdyby někdo namítal, že to je jen slovíčkaření, odpověděl bych mu, že zdánlivě ještě zanedbatelnější slovíčkaření, jako třeba slavný Filioque, změnilo dějiny světa.

 

Základní povinnost intelektuálů: být zticha, když nejsou potřeba (1997)

…Když je hodnotíme podle toho, co dokážou říct (pokud se jim to podaří), jsou intelektuálové pro společnost užiteční, ale jen v dlouhodobém horizontu. Z krátkodobého hlediska mohou být jen odborníky na slovo a výzkum, mohou spravovat školu, dělat tiskové mluvčí nějaké straně nebo nějakému podniku, angažovat se v nějaké věci, ale neplní svou specifickou funkci. To, že pracují v dlouhodobém horizontu, znamená, že plní svou funkci před událostmi a po nich, ale nikdy ne v jejich průběhu. Ekonom nebo geograf mohli bít na poplach, když na scénu vstoupila pára a s ní převrat v pozemní dopravě, a mohli analyzovat budoucí výhody a nevýhody této proměny, nebo o sto let později provést průzkum, který by ukazoval, jak tento revoluční vynález změnil náš život. Ale ve chvíli, kdy krachovaly společnosti provozující dostavníky, neměli co navrhnout, v každém případě mnohem méně než postilion nebo strojvůdce, a kdo by se dovolával jejich okřídleného slova, choval by se jako ten, kdo by vyčítal Platónovi, že nevymyslel lék na gastritidu.

            …Když hoří dům, intelektuálovi nezbývá než chovat se jako normální člověk, uvažující zdravým rozumem, jako všichni. Pokud se domnívá, že má nějaké zvláštní poslání, tak se mýlí, a kdo ho vzývá, je hysterik, který zapomněl telefonní číslo na hasiče….Existuje jen jediný případ, kdy má intelektuál v průběhu událostí určitou funkci. Když se děje něco závažného, a nikdo si toho nevšimne. Jen v takových případech může jeho výzva sloužit jako bití na poplach. Je pravda, že potom by intelektuální činnost vykonával každý, kdo by se ozval, třeba i instalatér, ale je možné, že něčí publicita může výzvu zviditelnit (viz Zolovo „j´accuse“)….Ale pokud si jsou problému vědomi všichni, je lepší, aby intelektuál jako takový zbytečně nezaplňoval místo (sdělováním věcí, které si myslí už i jeho domovník) na stránkách novin a časopisů, které musí zůstat volné pro mnohem naléhavější zprávy a debaty.

            Závěrečný sloupek poslední kapitoly nadepsané s euforií My přežijem cokoli je paradoxně věnován posledním věcem člověka. Tady budu citovat jen úvodní část,  zbývající si četbou doplňte sami.

Jak se v klidu připravit na smrt (1997)

      Nejsem si jist, zda řeknu něco originálního, ale jedním z největších problémů lidské bytosti je smířit se se smrtí. Zdá se, že zvlášť obtížné je to pro nevěřící (jak se smířit s nicotou, která nás čeká potom?), nicméně statistiky ukazují, že tato otázka trápí i mnoho věřících, kteří jsou pevně přesvědčeni, že život po smrti pokračuje, a přesto mají pocit, že život před smrtí je natolik příjemný, že se jim ho nechce opustit, touží se sice připojit ke sboru andělů, ale co nejpozději.

            …Je zřejmé, že nadhazuji otázku, co to znamená akceptovat  bytí k smrti, nebo alespoň uznat, že všichni lidé jsou smrtelní. Vypadá to prostě, dokud jde o Sókrata, ale začíná to být složité, jde-li o nás. A nejobtížnější okamžik bude ten, kdy si uvědomíme, že tu ještě chvíli budeme, a potom už tu nebudeme.

            Nedávno se mě jeden hloubavý žák (takový Kritón) zeptal: „Mistře, jak se můžeme dobře připravit na smrt?“ Odpověděl jsem, že jediný způsob, jak se připravit na smrt, je přesvědčit se, že všichni ostatní jsou pitomci (abychom byli politicky korektní, poslední pitomec by mohl být i ženského pohlaví)..

            Musel jsem to užaslému Kritónovi vysvětlit. Podívej, řekl jsem mu….

 Umberto Eco dostal – jeho vlastními slovy –povolávací telegram 19.února 2016.

 

 ECO, U.  Poznámky na krabičkách od sirek. Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-7203-929-6.