Nedošlo na ni

         Zcela náhodně jsem v lednu 2016 shlédla na ČT24 dvouhodinový pořad Fokus VM pod výstižně zvoleným titulem Moc a bezmoc medicíny věnovaný problémům nejen našeho zdravotnictví. Stalo se, co jsem u televize už skutečně drahný čas nezažila – dvě hodiny jsem se zájmem sledovala perfektně připravený pořad. Neunavující dávka zajímavě podaných statistických fakt, výborně sestavené dvojice diskutujících, a to – s jedinou výjimkou – odborně špičkově fundovaných a lidsky důvěryhodných. Když v závěru Václav Moravec oznámil téma příštího dílu televizního měsíčníku Fokus VM, nemohl si v mé osobě připravit oddanějšího diváka a posluchače. Být učitelem, odolali byste snad pořadu s názvem Společnost (ne)vzdělanosti? Navíc když se z anotace ČT na vás hrnou otázky: Škola, základ života, nebo život, základ školy? Potřebuje společnost vzdělání, nebo dělání? Jak se liší vědomosti od znalostí? Je vzdělání zboží? A proč lidé uprostřed informační smršti hloupnou? A ten název anoncovaného pořadu – Společnost (ne)vzdělanosti. Velmi nápadně mi připomenul titul knihy, kterou jsem hned po jejím českém vydání v roce 2008 šířila mezi svými kolegy na pedagogické fakultě a její myšlenky – pochopitelně – také mezi svými vysokoškolskými studenty, budoucími učiteli (gender s dovolením pominu). Na záložce českého vydání knihy Teorie nevzdělanosti – Omyly společnosti vědění čteme: „V knize Teorie nevzdělanosti, jejíž aktuálnost a také brilantnost se setkala s velkou odezvou hned po jejím prvním vydání v roce 2006, autor systematicky dovozuje, že mnohé z toho, co se propaguje pod názvem „společnost vědění“ , jsou jen rétorické fráze. Ve skutečnosti nejde o ideu vzdělání a vědění, ale o silné politické a ekonomické zájmy. Čím víc se přísahá na hodnotu vědění, tím rychleji ji vědění a vzdělání ztrácí….“

         Když se Václav Moravec objevil na obrazovce s onou knihou Konrada Paula Liessmanna, v Rakousku vyznamenaného titulem Vědec roku 2006, chlácholivě pronesl: „Nebojte, taky na ni dojde“. Nu, nedošlo. Nedošlo ani na předchozími upoutávkami přislíbené: „V pořadu rovněž bude textař, básník, novinář etc. Michal Horáček řešit didaktický test vytvořený podle kritérií Katalogu požadavků zkoušek společné části maturitní zkoušky. Vyhodnocovat a komentovat ho bude Jiří Kostečka, čestný předseda ASČ“ ( Asociace češtinářů). Diváci sice byli opakovaně vyzýváni k aktivní  účasti na připraveném testu, kamera několikrát ukázala pana doktora Kostečku pilně zabraného do zaslaných prací – ale ve výsledku kde nic, tu nic, hodnocení ani komentování se nekonalo. Proč asi? Troufám si tvrdit, že Václav Moravec je v tomto takříkajíc z obliga. Myslím, že mu to mohlo být i líto. Přemýšlím nad rozdílem mezi tím, co v dané situaci reálně mohl a co chtěl.

         Takže – čeho vlastně se diváci shromáždění v prostorách Fakulty stavební ČVUT v Praze-Dejvicích dočkali? Z mého pohledu byli právě přítomní studenti jednoho pražského gymnázia pro Václava Moravce v diskusi nejdůstojnějšími partnery . Moc ráda bych věděla, co si mysleli o názorech prezentovaných přítomnou představitelkou Asociace středních škol, dovolávající se opakovaně direktiv „shora“, vysloveně od MŠMT ČR ve věci co tedy má vlastně učit ?! Další její pohrdlivé komentáře stran písemné komunikace ani nechci vzpomínat. Diskutující vysokoškolský pedagog, můj souputník na mnoha ročnících Šrámkovy Sobotky, zůstal věren optice růžových brýlí v pohledu na své vysokoškolské studenty. Má na to právo. K mé veliké lítosti se k slovu příliš nedostal vědoucí a vtipný Stanislav Komárek.  Jeho knížky – z posledních mám Evropu na rozcestí – a přednášky na EKO (Ekologické dny Olomouc) nikdy nepřejdu bez povšimnutí. Mohl se jen zlehka dotknout procesu vytváření nervových synapsí a jistě by trefným způsobem dokázal lehce vysvětlit rozdíl mezi informací a poznatkem, vědomostmi. Právě v rozlišení těchto pojmů prý podle diskutujících spočívá zásadní problém našeho vzdělání a vzdělávání. Jsem z dvacítky let prožitých na základce mezi dětmi vlivem řečového handicapu nepříznivě poznamenaných školou zvyklá věci co nejvíce zjednodušovat (alespoň v první fázi, pro základní, prvotní  pochopení). Kdyby se mě moji osmáci na rozlišení uvedených pojmů zeptali, řešila bych to následovně: informace je něco jako papírový kapesník – použiju a potom jako nepotřebný zahodím. Poznatek se (v různé míře) stává mým osobním vlastnictvím, z propojování poznatků spoji (synapsemi) vytvářím svou mentální síť, mapu . Uvedu jednoduchý (snadno napadnutelný) příklad. Jdu na film Tři mušketýři. K tomu mě přivedla informace, porůznu získaná, že se ten film bude tehdy a tehdy  tam a tam promítat, zrovna nemám co na práci, tak jdu do kina. Zaujme mě postava kardinála Richelieu. Takový lišák! Tomu to pálilo! A hrál ho ten  herec, kterého přece znám ..ze kterého jenom filmu? Doma mi to nedá, sedám k počítači, googluju…Richelieu… že založil Francouzskou akademii, to přejdu, ale prý jako politik „tahal v pozadí za nitky“, stal se pověstnou „šedou eminencí“…kdo se mu u nás podobá, co jsem to zaslechl(a) ve zprávách, četl(a) v jednom časopise, viděl(a) v televizi..? Pojmy se zapisují, zapojují do mé stávající mentální mapy (existuje-li), vznikají a upevňují se synapse, příště zaslechnu…a už vím! Vím, o co go, vím, kde , kdy a jak poznatek třeba i s výhodou použít….Učitelé dobře vědí, jakou roli hraje ve třídě, ve výuce prvotní „chytlavá“ informace. Je dobré mít takové „do foroty“. Kupříkladu, že prvním programátorem byla žena , „…která nosila krinolínu a žila v době, kdy si pan Volta teprve hrál s elektřinou a Evropou se začínaly vinout železniční koleje“(1) Byla dcerou básníka lorda Byrona, jmenovala se Augusta Ada Lovelaceová, právě po ní byl v roce 1979 pojmenován programovací jazyk ADA. Mám vypisovat, kolika směry se můžete od této informace „odpíchnout“,vydat? S bohatou mentální mapou může učitel pohotově(!), bezprostředně zareagovat na tak potřebné všetečné otázky žactva, studentů. A navést k diskusi o…

      V závěru televizního měsíčníku Fokus VM na téma Společnost (ne)vzdělanosti byli představeni dva schopní a velmi úspěšní reprezentanti generace Z, pochopitelně ze sféry IT. Podle vlastních slov školu k životu nepotřebovali, jednoduše ji i proti přání rodičů velice záhy opustili a teď se realizují v oblasti a prostředí, které jim přináší po všech stránkách plné životní uspokojení…Snad by mi dovolili jednu poznámku, možná doporučení. Doporučení představitelky generace,  orientačně ji označme jako generaci V (nebo U?). Myslím na jejich eventuální potomstvo, pokud si vůbec stihli nějaké pořídit nebo je plánují: věnujte, prosím, zanedbatelnou část svého exponovaného času knížce Manfreda Spitzera –Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a své děti o rozum. Není to nic „zaťatého“. Text je napsán fundovaně, nepředpojatě, s nadhledem, nudit se určitě nebudete.

           Aniž jsem to tušila, občas se chápu funkce mavena. Přečtu si hezkou knížku, zajdu na výstavu, zaujme mě určitý film, dozvím se o chystané přednášce – a hned mám dojem, že něco takového nemůže uniknout mým přátelům a známým. Malcolm Gladwell v knize Bod zlomu uvádí. „Maven si rozhodně neklade za cíl vás přesvědčit….Být mavenem znamená být učitelem. Ale také, a možná především, to znamená být žákem. Maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí…“ Jak ráda bych bývala ve vysokoškolských posluchárnách směňovala! Ale šlo to tak ztuha! Mám po ruce knihu, na kterou v měsíčníku FOKUS VM nedošlo – publikaci K.P.Liessmanna, která si ,což nás ctí, pro velký zájem české akademické veřejnosti vynutila v krátkém čase dotisk. Vypisuji tedy z knihy Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění alespoň názvy několika kapitol: Vzdělanost, polovzdělanost, nevzdělanost / PISA – honba za pořadím / Boloňa – prázdnota evropského vysokoškolského prostoru / Skončeme s reformou vzdělání.

Napadá mi jedno z méně známých českých přísloví: Nemluvte o provaze v domě oběšencově.

 LIESSMANN, K.P.  Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2008.

                                 ISBN 978-80-200-1677-5.

SPITZER, M.  Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum.

                       Brno: Host, 2014. ISBN 978-80-7294-872-7.

GLADWELL, M.  Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky. Praha: Dokořán, 2006.

                             ISBN 80-7363-070-2.

(1)MAREŠ, M.  Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a

                      informatice. Praha: Academia, 2006. ISBN 80-200-1445-4.