Tak MDŽ se nám vrátilo! Kvůli mně nemuselo (ještě mám kdesi ručník jako dárek ze školní oslavy v roce – myslím -1965). Ale oddechla jsem si. Když jsem tento týden uviděla na balkonu naší Městské knihovny (mimochodem aktuálně vyhodnocené jako nejlepší v ČR!) transparent Březen – měsíc čtenářů, zatrnulo mi. Další výron politické korektnosti? Už nemůže být březen – jak bylo zvykem – Měsícem knihy? Nebo jen touha po změně?
Bylo rozhodnuto. Už nějaký týden chodím s myšlenkou , jak ve zkratce přiblížit neokoralým učitelům, zvídavým kantorům, bádajícím pedagogům – a nakonec i těm prosazovaným edukátorům, případně učitele nahrazujícím prý průvodcům – tresť myšlenek soustředěných v knize k závisti vzdělaného Stanislava Komárka .Ta kniha má žhavě aktuální titul Evropa na rozcestí. Přitom nese vročení 2015, péčí úctyhodného nakladatelství Academia vyšla už loni. Vše tedy bylo promyšleno a napsáno ještě dřív. Je s podivem, jak se texty fejetonového rozsahu nabízené v sedmnácti kapitolách fundovaně – a s vtipem – dotýkají toho, co všichni se značným překvapením průběžně prožíváme.
Kapitola čtrnáctá – Slova, slova,slova – je předznamenána výrokem válečného zločince Josepha Goebbelse: Mimořádné doby si žádají mimořádné prostředky. Samotná motta jednotlivých kapitol stojí za pozornost. Ke slovu se dostává opakovaně básník Bohuslav Reynek, kapitolu osmou – Povaha vládnutí – uvádí Hérakleitos: Zpupnost je třeba hasit dřív než požár. K zamyšlení je španělské přísloví v záhlaví kapitoly Teologie dneška- Chytrý žije z hloupého, hloupý z práce. Neubráním se, abych necitovala z kapitoly předznamenané slovy básníka A.S. Puškina. Hned v prvním fejetonu(?) s titulkem Pasení a spasení čteme: „Není náhodou, že ovce, ideální objekt pastorálních idyl, je ze všech domácích zvířat nejvíce ukrácena na inteligenci, samostatnosti a svéprávnosti (jeden z mých přátel používá půvabnou slovní hříčku „ovčan“). V obraně proti vlkům i v každodenním obstarávání je fatálně závislá na umu a dobré či zlé vůli pastevců a jejich strážných psů a v případě jakékoli krize je schopna se pouze shluknout s ostatními do houfu a poděšeně bečet. Pastýř tudíž podle svého úsudku svěřené stádo přehání (v Orientu vede – tamní ovce jej samy následují, odtud i biblické metafory) na nové pastviny, dojí, stříhá, popřípadě také žene na jatky – on je mozkem všech těchto závislých tvorů a také základní podmínkou jejich další existence. Eventuální divoké ovce, žijící v okolních horách, představují bytosti zcela jiného řádu, člověk ovšem nemá důvodu, proč by je podporoval –jsou sice soběstačné, ale pokud je zrovna neuloví, nic z nich nemá.
Učitel zřejmě nalistuje kapitolu týkající se školské problematiky – Vzdělání a tradice v pozdní době. Mottem je Hérakleitova moudrost: Neučenost je lepší skrývat.Tituly sedmi textů této kapitoly na pouhých jedenácti stránkách raději vypíšu: Přetržení – Tradiční vzdělanost – Novověký obrat – Školské reformy – Další perspektivy evropského vzdělávání – Vedlejší účely školství – Co budou dělat? Ten poslední text vřele doporučuji všem, nejen adeptům blížících se přijímacích zkoušek na školách středních i vysokých. Stejně jako závěrečný text poslední kapitoly – Co bude dál?
Publikace Stanislava Komárka Evropa na rozcestí má dvě předmluvy . Tu první – Předmluvu recenzentovu – napsal Tomáš Sedláček, známý ekonom, svého času poradce Václava Havla a v letech 2004 – 2005 také ministra financí. Pro mě – přiznávám – poněkud kontroverzní postava, ne snad proto, že pro jízdu po Praze preferuje kolo (takových je mezi „načalstvem“ víc – proč asi?). Beze zbytku souhlasím, čtu-li v Předmluvě recenzentově, že „….Oko a pero profesora Komárka jsou ostré a sžíravé – jeho kritický vhled nedá čtenáři odpočinout ani na chvíli. Každou větou tepe do chlácholivých předsudků a ani jednou se neuchýlí k wishful thinking, obrannému mechanismu, …Obdivuji jeho vlastnost postřehnout a pojmenovat zažitý myšlenkový konstrukt….a převrátit jej nikoli vzhůru nohama, ale naruby –a tím posvítit na slona v pokoji, o kterém se nemluví a, byť zabírá většinu prostoru v místnosti, není myšlenkovým okem vidět…“. Krátce ze druhé – Autorovy předmluvy: „Každou kulturu lze vnímat „okouzleně“ zevnitř i „kriticky“ zvenčí. Diskutovaná řešení také nejsou radikální – za mlada má člověk tendenci holuby spíše střílet a pitvat, na stará kolena krmit. Nepřivedl „postpubertální“ radikalismus a „zásadovost“ Evropu do pekla dvou světových válek? Člověk je dospělý v okamžiku, kdy si uvědomí, že svět funguje v podstatě správně a vytržení z kořene za účelem radikální reformy si nežádá.O řadě témat, v knize zmíněných, jsem už někde psal a místy jsou použity i úseky dříve publikovaných vlastních textů. Nedělám si iluze, že tato kniha bude přijata s nadšením – už slyším popuzené reakce některých koncesovaných strážců pravd. V tom je riziko všech, co netáhnou tak úplně s proudem…“
Už dříve jsem se snažila na texty Stanislava Komárka upoutat pozornost učitelstva.(např. blogem Čtěte ho!). Snažím se o to znovu. Mířím především na žáky ve třídách a na studenty ve vysokoškolských posluchárnách. Myslíte, že je konkrétními příklady a myšlenkami profesora Stanislava Komárka nezaujmete? Pokud vás některé pobouří, je to zcela v pořádku. Konflikty jsou zárodky růstu, tvrdí jedna z mých vzdělaných přítelkyň. Netřeba hned lát a spílat, jak je tomu u nás v poslední době zvykem. Zkuste se zahloubat do jedné kapitolky z knihy Evropa na rozcestí. Opsala jsem ji pro vás doslova a do písmene.
Politická korektnost (In: Evropa na rozcestí, s.290 – 292)
Totalitní hnutí minulosti i politická korektnost mají či měly stejné přání – aby všichni byli stejně předpisoví, jen prostředky k dosažení toho jsou různé. Nic není těmto doktrínám vzdálenější než přesvědčení o různosti osudů jednoho každého člověka. Musejí být stejné, a pokud tomu tak není, musí se to aspoň předstírat (předstírání je zajisté lepší než násilná změna, ale určitým násilím, řekněme na pravdě, zůstává).Svět politické korektnosti je uspokojivý citově, ne tím, že odpovídá pravdě, podobně jako jihoamerické televizní seriály či jako Babička Boženy Němcové, která vydestiluje z venkovské mizérie idylu – je to svět, tak jak „má být“, ne jaký je (blíže třeba Browne, 2006).Politická korektnost dnes namnoze hraje roli někdejších církevních dogmat – v řadě zemí, zejména v Británii je běžné odstranit z univerzity někoho, kdo se „provinil politicky nekorektním výrokem“ – čím se tato praxe liší od středověkých univerzit, kádrujících své vyučující podle míry pravověrnosti?
Národy všech dob se vždy vyhýbaly vyslovování jmen bytostí, událostí a stavů, jichž se obávaly. Jak známo, o kom se mluvívá, nedaleko bývá. Tak ani nevíme, jak se třeba původně slovansky jmenoval medvěd – jeho jméno se vždy z bezpečnostních důvodů takto opisovalo – říká se tomu „tabuový opis“ – tedy ten, který ví o medu. Podobně se říkalo „rohatý“namísto „ďábel“ atd. I v souvislosti se smrtí jsou slovní tabu prastará – odešel navždy, zesnul, zde odpočívá, očekává slavné vzkříšení….Soudě z tohoto se musí přítomná doba děsit stále většího počtu jevů. Fenomén sám přišel v náznacích už dávno před příchodem „politické korektnosti“dnešního typu: už v době meziválečné se u nás začalo říkat „pomocnice v domácnosti“ namísto „služka“. Byla to samozřejmě dál služka a sloužila, jak panička komandovala, ale jaksi se to už neslušelo říkat „natvrdo“.děsivé a všeobecně známé byly tabuové opisy a kryptonyma totalitních režimů: „konečné řešení“, „zvláštní zacházení“, „nápravně-výchovné zařízení“, „bratrská internacionální pomoc“ atd. Zájemci nechť nakouknou do Orwellových textů. I Klempererovy (1947) práce o jazyce „Třetí říše“ jsou velmi poučné.
Trochu se ovšem zapomíná, že jazykové distorze nastávají i ve společnostech, které se chápou jako otevřené.Už v rané poválečné době mizela „ministerstva války“ a myslitelná byla jen ta „národní obrany“.V rámci botaniky byla postupně rušena oddělení výzkumu „nižších rostlin“, jako by z jejich „nízkosti“ mohlo něco přelézt na příslušné badatele.Poslední dekády pak přinesly pravý výbuch jazykového novotvoření, s inspiračním zdrojem v anglosaském světě: angličtina, jak už výše zmíněno, se k orwellovským posunům typu „joycamp“ hodí jaksi zcela bytostně – připomeňme si zde „hygienický termín“ pro popravu, řekněme rovnou vraždu, z doby vietnamské války: „termination with extreme prejudice“. Jde to ale i jinde: němečtí ekologisté už před lety přejmenovali plevele (Unkräuter) v nepřeložitelné slovní hříčce na „vedlejší byliny“ (Nebenkräuter). Všechna slova pro to, co je považováno za nežádoucí či hrozící, se nahradí nějakým pěkným synonymem: nikdo nechce být malý, starý, hloupý, chudý nebo kulhavý (i toto má ve stopách starší tradici: slovo „kretén“ je z francouzského „bon chrétien“, tj.dobrý křesťan). Každý navzdory opisu samozřejmě pochopí, co značí, že „sociálně vyloučené osoby neautorizovaně vynesly ze skladiště větší množství elektroinstalačního materiálu“.
Není dobře tento fenomén zaměňovat s pouhou zdvořilostí a ohleduplností – ta tu byla dávno před ním a měla by být pro každého kulturního člověka samozřejmostí. Mnohem spíše se jedná o ustálené lhaní – skutečných sprostot je ve společnosti nadbytek, jsou ovšem určeny jinam: do politických a internetových debat. Je otázkou, kdy dojde k úpravám „politicky nekorektních“ děl minulých ér – některá opravdu značně zavánějí. Postupně by takto bylo možno adaptovat všechny klíčové texty naší civilizace: třeba Othello, Afroital benátský, by přímo volal po revizi – proč Othello („Otík“), není to dehonestující? Nebylo by spravedlivějším obrazem, kdyby barvy jednajících osob byly obrácené a kopírovaly tak odvěké mužské a koloniální násilí? A nebylo by lépe drastickou scénu škrcení vynechat úplně? Benátčan Otho pozve svou ghanskou přítelkyni na návštěvu a příjemně se projedou v gondole. A co teprve Zkrocení zlého muže…Děti si zpočátku mohou zahrát hru na nevidomou seniorku, než bude každá zmínka o slepé bábě po orwellovsku vymazána. Změna a převýchova, to je to správné slovo! Tradičně se převychovávalo v kárných táborech….pardon, v táborech radosti.
KOMÁREK, S. Evropa na rozcestí. Praha: Academia, 2015 ISBN 978-80-200-2510-4
