Ve víru zkratek a pochybností

         Protože hodně pamatuju – i učitelsky – pamatuju také, co se v našich školách začalo šířit někdy v osmdesátých, devadesátých letech minulého století: bylo-li dítě (žák) zvýšeně plačtivé (nepozorné, nesoustředěné, méně obratné, náladové, impulsivní, občas dokonce agresivní, často silně v opozici vůči dospělým atd. atd.), bylo na místě považovat to za příznak (symptom) LDE (lehké dětské encefalopatie). Nikdo už se nezabýval subjektivitou tohoto posouzení – nad čím (kým) to dítě pláče, kdy je toho pláče opravdu přes míru, proč je zvýšeně unavitelné, nepozorné, podrážděné, motoricky neobratné, náladové, impulsivní atd.atd.). Nehledaly se příčiny, učitelstvo nešlo do vlastních řad, naopak! Není žák podle učitelových představ, zlobí, vyrušuje, a priori nectí v učiteli autoritu, je zvýšeně neklidný – tedy líp zní hyperaktivní – pošleme ho na vyšetření! A začaly „žně“ pedagogicko-psychologických poraden, slabý odvar toho, co se v oblasti tzv. poradenství rozvinulo o nějaké desetiletí později. Na vyšetření šel žák s písemným vyjádřením učitele co se týče shledaných problémů, vracel se – většinou – s výtahem, „výcucem“ téhož, ovšem opentleným patřičně mlhavými odbornými formulacemi. Kdo z učitelů tu zkušenost nemá! Nastal čas nálepek. Žák dostal nálepku LDE (lehká dětská encefalopatie), časem LMD (lehká mozková dysfunkce) – to se ještě uvažovalo o příčině. Potáceli jsme se v desítkách příznaků (symptomů), dospěli k jejich souběhu -syndromu. Brzy jsme se „odborně“ dopracovali aktuálně živé zkratky ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), což je podle jednoho internetového vyjádření současný moderní název pro zkratky předchozí. Nesmíme zapomenout na ADD (Attention Deficit Disorders), povšechně poruchy pozornosti, ajta! – bez hyperaktivity. Obě poslední zkratky vycházejí více z projevů poruchy, než by reflektovaly snahu zjistit příčinu. Aby toho nebylo málo – ADHD může také označovat Asociaci dospělých pro hyperaktivní děti (nedostatek invence?).

         Vzpomeňme nedávných dob, kdy nejen ve školách – hojně mezi tzv.celebritami – panovala epidemie SPUCH – specifických poruch učení a chování (dnes v oblibě zaměněno za PAS – poruchy autistického spektra). Dalo by se parafrázovat – kdo nebyl dyslektik (dysgrafik, dysortografik, dyskalkulik atd.), nebyl Čech! Byla doba, kdy se školy hrdě oháněly až 30% dyslektiků ve třídě. Bodejť by ne! Na dyslektického žáka „ šly peníze“, rodičům rovněž více hověl „papír“ na dyslexii než konstatování, že jejich dítě je mentálně retardované. Svého času jsme byli jedinou zemí, která vykazovala i mentálně retardované dyslektiky. Přitom v oboru specifických poruch učení světově uznávaný odborník pan profesor Zdeněk Matějček udával výskyt okolo 2% dyslektiků v populaci. Při své příslovečné laskavosti se v jednom novinovém interwiev již neudržel a pronesl větu, že „…bylo vždy ctí učitele, že naučil a nepotřeboval k tomu žádné mimořádné podmínky“. Byl zásadně proti udělování nálepek LMD, ADHD atd. dětem. Neumím-li pomoci, říct, co dál, k nálepce se neuchyluji.Připomenula bych jednu z La Fontainových bajek:

Jde-li jen o úvahu snad,

všude jsou rádců plné řady.

Má-li se něco vykonat,

není tam nikdo dohromady.

         Myslíte, že je řetězení v podstatě obsahově synonymních zkratek LDE,LMD,ADHD,ADD konečné? Ale kdež! Pomyslete, kolik jen odborníků se na nové zkratce (se starým obsahem) uživí, zrealizuje, kolik seminářů a plamenných konferencí se uskuteční, kolik článků se objeví v nečtených pedagogických tiskovinách…Pomůže to těm hyperaktivním, nepozorným, někdy agresivním, jindy zvýšeně plačtivým , nesoustředěným dětem? Jistě je mezi nimi určité procento s nezpochybnitelnými problémy vyžadujícími skutečně odborné řešení. Ti ostatní však potřebují něco úplně jiného, co je v moci každého dobrého, vzdělaného a odpovědného učitele. Stanislav Komárek ve své nejnovější knížce (2) sarkasticky, ale výstižně poznamenává: „…není tím ani tak myšleno na rozmanité „módní“ diagnózy, které se nezřídka náhle rozletí a bývají stanovovány u kdekoho (v posledních dobách třeba celulitida, lehká mozková dysfunkce a hyperaktivita, prokrastinace atd. – jsem napjat, kdy se objeví „chorobný odpor k práci“ jako nosologická jednotka, vyžadující trvalé penzionování)…“ A významný lékař Petr Škrabánek uvádí (1): „Klasifikace chorob je ve stálé rekonstrukci. Jsou nalézány nové choroby a staré jsou rušeny….Málokdo dneska pamatuje, co to byla drapetomanie( drápetés byl prchající otrok). Tato choroba zuřila mezi černými otroky na americkém Jihu v minulém století. Hlavním příznakem byla „nezkrotná náklonnost k útěku“. Kdy drapetomanie vymizela, je nasnadě, bezprostředně po zrušení otroctví.. Lékař pokračuje: „…..v nedávném čísle British Journal of Psychiatry byla popsána nová nemoc, asneezia (sneeze, kýchat). Nemoc je charakterizována absencí kýchání nebo neschopností kýchat. Někteří „nekýchači“ byli vyléčeni ze své nepříjemné poruchy elektrickými šoky. Pánbůh s nimi! Autor je zřejmě potěšen svým objevem a volá po zevrubnějším studiu této záhadné poruchy…“

          To už se dostávám ke knížce, kterou bych upřímně nabídla k hlubší učitelské reflexi – příhodně před začátkem nového školního roku . Ráda bych doporučila pozornosti školských pracovníků knížku, která mě provázela i na přednáškách budoucím učitelkám (a učitelům). Jak to má být – poučila i pobavila. První přednášku neznámému posluchačstvu jsem obvykle začínala varováním: „Každých deset roků se objem lidského poznání zdvojnásobuje a současně polovina zastarává. Značná část z toho, co vás budu učit, pozbude v průběhu několika let platnosti. Mým jediným úkolem je přimět, přivést vás, vysokoškoláky, ke kritickému myšlení“. Knížku Pošetilosti a omyly v medicíně (skeptický průvodce pro lékaře i nebojácné pacienty) napsal lékař, žádný zaříkávač nemocí, profesor Petr Škrabánek (1940 -1994), který (dál cituji z přebalu knížky) „…vystudoval chemii na PF UK, studium medicíny zahájené na UJEP v Brně dokončil po roce 1968 v Irsku. V letech 1984 – 1994 přednášel na lékařské fakultě Trinity College, Dublin. Publikoval přes tři sta odborných článků, především v prestižním časopise The Lancet. Vydání knihy Smrt humánního lékařství a rozmach vynucovacího léčitelismu se již nedočkal.“ Spoluautorem je profesor James Stevenson McCormick (1926) , praktický lékař (1964 – 74), který byl v letech 1974 – 79 děkanem lékařské fakulty Trinity College v Dublinu.

            Při zjevné medializaci školství, pedagogiky, kdy většina tak různými diagnózami hýřivě obdařených žáků denně polyká údajně spásná farmaka, nemůžete opomenout pohled a názory lékařů. Celá druhá kapitola uvedené knížky je věnována bludům a klamům. Jak snadno jim podléháme! Co takový klam z váhy důkazů? Zde autoři uvádějí v poslední době častěji se objevující upozornění: „Při hledání pravdy nemá smysl hledat souhlasné údaje, sbírat bílé labutě. Jen nesouhlasná pozorování nabízejí možnost pokroku k hlubšímu porozumění“. Jak často jsem od „dálkařek“ slyšela: „My jsme se to tak učily…psali to v novinách…je to na internetu…“. Na řadu  dále uváděných klamů jsem upozorňovala studentky sepisující bakalářskou nebo diplomovou práci, podobně by ty myšlenky mohly posloužit při sepisování projektů. Jedná se například o klam autority. Ocituji: „…platí, že čím jsou autority inteligentnější, tím stupidnější jsou některé jejich nároky. Tento paradox byl vysvětlen Francisem Baconem (tím filosofem, ne tím malířem), který pravil, že když se takový muž dá špatným směrem, pak ho jeho výjimečná obratnost a čilost zavede úměrně tomu hlouběji na scestí“. Kdo že řekl: Zapochybuj o všem, i kdyby to mělo být dvakrát dvě jsou čtyři? Už jen vyjmenuji některé z dalších klamů a bludů, každý je doplněn výstižným, často vtipným příkladem: klam jednoduchého vysvětlení, klam nesprávné extrapolace, zlatého průměru, klamy v náhodně srovnávaných studiích, klam nového syndromu nebo nevýznamného významu, klam „pozitivních“ výsledků… To všechno znát a hlavně uvědomit si – to by se psaly a hodnotily smysluplné diplomové práce, ne takové, které jsem si pro sebe označovala jako „objev hřebíku“! Mohla bych pokračovat, ale skončím citací příkladu klamu rizika: „On sám život je všeobecně fatální sexuálně přenášenou nemocí a žít plně vyžaduje hledání rovnováhy mezi rozumnými a nerozumnými riziky. Tato rovnováha je věcí úsudku a dogmatismus tu nemá místa. Dnešní starosti o zdraví jsou spíše nezdravé…“ Z osobní dlouholeté zkušenosti učitelky dětí postižených (chcete-li handicapovaných, znevýhodněných, se speciálními potřebami) mohu jen potvrdit následující: „Tzv. funkční choroby jsou ty, pro něž se nedá najít žádné „skutečné“ vysvětlení. Postiženým pacientům se dříve říkalo neurotici nebo spíše neurastenici, pokud pak byli ženami, pak byli hysteričtí. Podle jednoho bystrého pozorovatele „kdokoli je na ženský a hodně kouří, kdo má měkké srdce nebo kdo je vzrušivý, je neurastenik“.

            S autory knížky Pošetilosti a omyly v medicíně se dostávám k závažnému problému – k diagnóze. K problému žáků/dětí s diagnózou LDE, LMD, ADHD, ADD, ale i SPUCH nebo PAS nemůžu neocitovat: „Naneštěstí má diagnóza a jméno nemoci i jiné významné, leč nežádoucí důsledky. Zaprvé pojmenování nemoci přenese člověka do nové kategorie, kategorie pacientů. Což někdy redukuje jeho autonomii. Pojmenování také ukládá nebo opravňuje lékařův zákrok, což nemusí být vždy úplně blahodárné. Dává rovněž možnost zaujmout „roli nemocného“ a tak unikat obyčejným sociálním závazkům, mít roli, jež se může snadno stát způsobem života. Posléze pak být nemocen je abnormální: je to forma odchylky a může snížit profesionální použitelnost, přitažlivost a vyhlídky na získání partnera, ba dokonce může vést k omezení osobní svobody, k umístění do institucionální péče a někdy dokonce do vězení. Z toho vyplývá, že diagnóza má potenciál prospěchu i škody a že diagnostická chyby nebo mylné označení je vážná věc“. Nahraďte si v této delší citaci pacienta žákem, lékaře učitelem. U vědomí, že – jak je v odborných publikacích psáno – ADHD je vysoce rizikový faktor pro vznik dalších psychiatrických poruch, brzděme! Kolik dětí jsem zažila, které byly diagnostikovány jako dyslektici, po jednom krátkodobém vyšetření, aniž by byly podrobeny například časově (a odborně) náročné čtenářské zkoušce, vyšetřeny psychologem co se týče jejich IQ! Stačilo, že zaměňovaly zrcadlová písmena a prostě četly pomaleji, než si paní učitelka přála a představovala – a to třeba už na konci první třídy!

            Je-li diagnóza ADHD řazena k psychickým poruchám (problémům), nezbývá mi než citovat z kapitoly věnované psychiatrické diagnóze: „Diagnóza duševní nemoci se dělá z velké části na základě nezvyklého, nepřijatelného nebo deviantního chování /některé paní učitelky musí zajásat!/Nezvyklý smutek je deprese, nezvyklá ustaranost – úzkostná neuróza….vidění Boha, andělů a bájných zvířat bývá označováno nevěřícími lékaři jako halucinace, věřícími jako vize…vize jsou halucinace, jež se dají pokládat za společensky užitečné, zatímco halucinace jsou vize zmatených jedinců.Když mluvíte k Bohu, modlíte se, když Bůh mluví k vám, máte schizofrenii“. Neblížíme se něčemu podobnému konstatováním, že žák je zvýšeně neklidný (kde je hranice žákovského klidu a kdo ji stanovuje)?

            Z kapitoly o prevenci něco úsměvného, ale hodného zamyšlení: „G.S. Meyers sebral složený obraz jedince s nízkým rizikem koronární choroby srdce. Byl by to zženštilý městský zaměstnanec nebo balzamovač, zcela prostý fyzické nebo mentální čilosti a bez elánu, bez ambicí a bez soutěživého ducha, nikdy se nepokoušel dodržet jakýkoli termín, má malý apetit, žije o ovoci a zelenině, ozvláštněné kukuřicí a rybím tukem, nenávidí tabák, nedbá ani o rozhlas ani o televizi ani o auto, je vlasatý, leč křehký a neatletický, i když své drobné svaly neustále procvičuje. Má nízký příjem, krevní tlak, močovou kyselinu a cholesterol, užíval nikotinovou kyselinu, pyridoxin a prošel dlouhodobou protisrážlivou terapií, následující po jeho profylaktické kastraci. Doktor Howard pak popsal osobu, jež má nejlepší šanci nedostat srdeční záchvat, jako bicyklu užívajícího, nezaměstnaného, hypo-beta-lipoproteinemického, hypolipemického premenopausálního trpaslíka ženského pohlaví s podváhou, který by žil v přecpaném pokojíku na Krétě před rokem 1925 a živil se neochucenými bylinami, slunečnicovým olejem a vodou.“ Tak nevím – nevytváříme si někdy podobně karikovanou představu žáků, které bychom chtěli ve třídách? Jeden z mých ředitelů – měla jsem jich za půlstoletí pedagogického působení celkem jedenáct – mi kdysi řekl: „Ti chytří vás nepotřebují. Ukažte, co svedete s těmi, kterým to zrovna moc nejde“. Zlatá slova! A dají se aplikovat nejen na prospěch žáků.

            Další kapitoly knížky Pošetilosti a omyly v medicíně si už prolistujte sami . Školskou paralelu zaručeně znáte ke kapitole Alternativní medicína. Zdržím se citací z poslední kapitoly Morálka a věda – ale stály by za to!

            Podle známého aforismu Karla Krause je nejčastější nemocí sama diagnóza. Snažme se upřímně, aby se jí ve školách v každém slova smyslu dostávalo jen těm, kteří ji opravdu potřebují. A potom jim buďme ku pomoci,odborně vybaveni stůjme při nich – užitečně.

1. ŠKRABÁNEK, P., McCORMICK, J. Pošetilosti a omyly v medicíně. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-129-8
2. KOMÁREK, S.  Tělo, duše a jejich spasení aneb kapitoly o moci, nemoci a  psychosomatice Praha: Academia, 2015.ISBN 978-80-200-                                  Praha: Academia, 2015. ISBN 978-80-200-2371-1.