Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Máte ve třídě leváka ?

Je čtvrtek 13.srpna 2015, po ránu zapínám rozhlas a dozvídám se, že dnes je mezinárodní den leváků. Proč ne? Ale když slyším tu směsku hloupostí, která je posluchačstvu předkládána, říkám si: alespoň učitelsvu (nebo vůbec příslušníkům pomáhajících profesí) nezaškodí nabídnout, co jsem napsala v roce 2012. Tak tedy „opáčko“.

Máte ve třídě leváka, levačku? Velmi pravděpodobně ano, nemusíte o tom ani vědět. Ne proto, že by vám to snad rodiče dítěte zatajili. Ve hře je mnoho jiných okolností.

            Nejprve  jen ve stručnosti to základní.  Při hledání informací o levácích a leváctví si zvykněte na termín  lateralita. Česky snad strannost, ale termín lateralita se do češtiny nepřekládá, podobně třeba jako slovo televize.

            Nevíme proč, ale žijeme v pravoruké civilizaci.  Auta, počítače, telefon, zubařské křeslo – to vše je konstruováno pro praváky. I v českých obchodech se již naštěstí objevují předměty denní potřeby určené těm, kteří preferují levou ruku: žehlička, nůžky, ojediněle  v ordinaci i to zubařské křeslo.

            O levácích je zmínka už v Bibli, s výhodou bojovali ve vojenských šicích kmene Benjaminova. Bylo by možné uvést desítky jmen slavných leváků.  Připomeňme kupříkladu Leonarda da Vinci (ten z jistých důvodů své dosud nerozluštěné poznámky psal dokonce důsledně  zprava  doleva). Levákem byl třeba Josef Lada, zůstává jím člen Beatles Paul McCartney.

            Osoby obouručně šikovné označujeme jako ambidextry. Patřil k nim Chaplin, legendární Jiří Trnka  současně (!) jednou rukou psal a druhou kreslil.

            Neměli  bychom mluvit jen o vyhraněných levácích a pravácích. V souladu s křivkou Gaussova rozložení existuje celá škála přechodů. Na tu křivku bychom vůbec neměli ve škole zapomínat. Neviděli bychom často třídní realitu jen tak černobíle. Mnozí z nás – stejně jako děti ve škole – ani nemusejí tušit, že je pravoruké prostředí nenápadně přetáhlo na svou stranu. V prostředí vysokoškolského semináře leckterá posluchačka studia učitelství při probírce zkouškami laterality s překvapením zjišťovala: „Jé, mně to jde taky levou!“

            Počet skutečných (od narození, genotypických) leváků nejsme schopni určit. Lateralita se v dětství jistou dobu ustaluje. Později již zjišťujeme jen  prostředím  zmobilizovaný výsledek, fenotyp. Jíte pravou? Píšete pravou? Možná vás k tomu v raném dětství důsledně vedli, vlastně přiměli. A co česání? Vezmete hřeben bezděčně do levé? Učešete se levou rukou? Pak nejste stoprocentní praváci! Vidíte, a ani jste o tom nevěděli!

            Nevšímejme si pouze laterality ruky. Dobré je zjistit také lateralitu oka (které oko přivíráte při střelbě z pušky?). Nesouhlasná, tzv. překřížená lateralita ruky a oka může přivodit problémy ve školní výuce.

            Po pouze informativním úvodu nyní na trochu vážnější notu. Ve škole by rozhodně neměla znít falešně.

            Máte ve třídě leváka, levačku? Nic se neděje, je to normální, jen byste o té skutečnosti měli víc vědět.

            Zbavte se předsudků, nebude to lehké. Působí plíživěji, než myslíte. Všechny jazyky světa upřednostňují pravou stranu (vyhledání příkladů od latiny po soudobé jazyky  ponecháváme vlastní píli). Uvědomujete si, že jíme  pravidelně ve správnou dobu  opravdově zdravé jídlo, které  pravá  maminka umí správně upravit ? Vstali jste ráno pravou nohou a přesto byl celý den  nalevačku? Třeba pokračovat?

            Je smutné, že ještě v první třetině 21.století musíme i učitelům připomínat, že děti zásadně nepřecvičujeme. Nezaškodí proto připomenout, že již  10.února 1967  byl ve 23.čísle Věstníku  ministerstva školství uveřejněn  Závazný pokyn o respektování přirozené laterality dětí. Pokyn – kolující mezi věci znalými učiteli jako zákaz přecvičování – by měl spolu s adekvátními přístupy k dětem proniknout  prvořadě do mateřských škol.

            Strašáky hrůzných následků přecvičovaného leváctví (koktavost apod.) sice už zaplašily nové pohledy na funkce mozku, avšak jakýkoliv nátlak dítěti rozhodně neprospěje.

V souvislosti s tím nezaškodí malý exkurz do oblasti vztahu leváctví a komunikace.

            Začneme mozkem. Zájemce o aktuální  pohled na mozek a jeho funkce mimořádně vhodně nasměrují práce našeho současného předního neuropatologa Františka Koukolíka.

Co se týče odborných prací reflektujících přímo lateralitu, nabízí se hned několik dostupných zdrojů. Připomeňme, že lateralita, explicitně levorukost, byla jedním ze stěžejních odborných témat profesora Miloše Sováka.   Stále lze pozornosti učitelů, ale zejména rodičů doporučit knížečku  Výchova leváků v rodině, vydanou Státním pedagogickým nakladatelstvím v edici Aktuální problémy speciální pedagogiky vícekrát, například 7.vydání má vročení 1985.

            Zevrubné poučení nacházeli nejen učitelé  již od počátku 60.let minulého století v Sovákově monografii  Lateralita jako pedagogický problém. Pro orientaci v základním terminologickém a faktografickém vymezení je to zdroj spolehlivý dosud. Problém nastává na stránkách věnovaných vztahu mozkových hemisfér a laterality. Text je pochopitelně poplatný vědeckým poznatkům  své doby  – tedy 60.letům 20. století – a jako takový jej lze akceptovat pouze z hlediska historického vývoje vědeckých postulátů.

            Zájemce o problémy laterality odpovědně odkážeme na práce Františka Synka, odborníka tímto tématem dlouhodobě oddaně a ku prospěchu věci zaujatého. V roce 1991 vydává nakladatelství Horizont Synkovy  Záhady levorukosti (s podtitulem Asymetrie u člověka). Čtenáře – nejen z řad odborníků – si knížka získá bohatstvím poznatků i způsobem jejich prezentace.

            V téže době – dokonce shodně v roce 1991 – vychází péčí nakladatelství Avicenum 2.doplněné vydání práce dvou autorek: Zdeny Drnkové a Růženy Syllabové. Jejich publikace  Záhada leváctví a praváctví je orientována spíše do odborných kruhů. V jedné z kapitol autorky nabízejí (na počátku 90.let minulého století) nové pohledy na leváctví a praváctví z hlediska zkoumání nesouměrnosti mozkových polokoulí. A priori zdůrazňují jejich funkční nesouměrnost. Na vrub tzv. cerebrální dominance poznamenávají, že „…předpokládala dominantní, převládající postavení jedné hemisféry ve vztahu k druhé v nejvyšších mozkových činnostech“. Je třeba důrazně podtrhnout užití minulého času u slovesa předpokládat.

            Max  Planck, nositel Nobelovy ceny za fyziku (1918), kdysi prohlásil, že nové názory nikdy nezvítězily, pouze jejich odpůrci postupně vymírali. To by měli mít učitelé, pedagogičtí pracovníci i psychologové na paměti, řeší-li u svých svěřenců problémy spojené s komunikací, lateralitou, explicitně se specifickými poruchami učení.

            Od  doporučovaných prací o mozku z dílny Františka Koukolíka můžeme prospěšně přejít do oblasti neuropsychologie. To je vědní obor výstižně charakterizovaný mottem z knihy Antropoložka na Marsu : „Neptej se, jakou chorobu ten člověk má. Ptej se, jaký člověk ji má“. Uvedená knížka se těší velkému zájmu čtenářů, vychází opakovaně i v České republice, podobně jako další titul  Muž, který si pletl ženu s kloboukem. Autorem je v obou případech proslulý neuropsycholog  Oliver Sacks.  Zájemcům osvětluje velice přístupným způsobem – což vedlo až k úspěšným filmovým adaptacím – mnohé z tajů a problémů naší mozkové činnosti. A činí tak na základě aktuálních vědeckých poznatků.  Se jménem Olivera Sackse se setkáváme také v předmluvě k velice doporučeníhodné knize „světové špičky“ v oboru neuropsychologie –Elkhonona  Goldberga. Díky překladatelským aktivitám již zmiňovaného Františka Koukolíka jsme si publikaci  Jak nás mozek civilizuje  mohli v češtině přečíst již dva roky po jejím vydání v New Yorku. Podle Olivera Sackse se jedná o „…mimořádně zajímavé intimní memoáry, druh intelektuální autobiografie, nic menšího než žánr velké vědecké reportáže“. Podobně jako se v roce 1860 známý Paul Brocka setkává s případem zraněného zedníka a vyslovuje své teze o motorickém centru , Goldberga jako  začínajícího vědce přiměje ke studiu mozku mladík Voloďa upadnuvší do kolejiště moskevského metra. Zanedlouho tajně opouští sovětské Rusko i svého velkého učitele Luriju, aby jeho učení rozvíjel na  neuropsychologických pracovištích nejen  v New Yorku. Goldberg je nejen excelentním vědcem, ale současně také velmi schopným „popularizátorem“ nejnovějších poznatků o mozkové činnosti. Například od  vylíčení proslulého případu zranění mozku Phinease Gagea, předáka party železničních dělníků, v roce 1848 se Goldberg dostává až k mozkovým hemisférám. Věnuje se jim fundovaně a zároveň velmi srozumitelně i v další knize  Paradox moudrosti, rovněž dostupné v českém překladu. Mimořádnou pozornost zasluhuje kapitola nadepsaná Mozek a jazyk: kořeny mylných představ. Upozorněme jen velmi stručně na některé – zažité názory likvidující – závěry: „Snahu pochopit funkce levé a pravé poloviny mozku tradičně ovládlo několik předpokladů…obraz spíše zamlžovaly, než ho objasňovaly. Všechny…jsou prokazatelně mylné“. A o několik odstavců dále pak čteme: „Obvykle totiž trvá celé roky, než současný stupeň poznání prorazí do klinických zákopů. Ona zjednodušená představa je naprosto mylná. Výsledky nového výzkumu jsou s ní v rozporu a nutí nás chápat mozkovou dualitu zcela nově“.

            V posledně uvedené citaci z knihy Paradox moudrosti se Elkhonon  Goldberg obrací do řad lékařů a psychologů,  pedagogy explicitně do neznalých nových výzkumů nezahrnuje. Tím spíše by se právě učitelé měli nových myšlenek, podložených solidními výzkumy, zmocňovat a uvádět je do své pedagogické praxe. Najdou přece svou odezvu v náhledu na vývoj dětské řeči, vztah komunikace a laterality, na vývojové specifické poruchy učení, v souvislosti s tím na adekvátní porozumění a pomoc levorukým dětem  ve třídách našich škol.

  GOLDBERG, E.  Jak nás mozek civilizuje. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0713-1.

GOLDBERG, E.  Paradox moudrosti. Praha: Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1090-6.

DRNKOVÁ, Z., SYLLABOVÁ, R.  Záhada praváctví a leváctví. Praha: Avicenum, 1991.

                          ISBN 80-201-0113-6.

SYNEK, F.  Záhady levorukosti: asymetrie u člověka. Praha: Horizont, 1991.

                            ISBN 80-701-205-41