Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Čemu se (ne)smát

        Můžete se smát, nebo zuřit – zůstala jsem u smíchu. Za nespavé noci jsem sáhla po knížce s literární tématikou. Člověk se rád poučí, rád něco dozví. Přehršel pravopisných chyb ( skutečně hrubého zrna!) jsem brzy byla schopna přehlédnout. Jak by ne, když mě upoutaly obskurní slovní a stylistické formulace. Nejsou to tzv. perličky z písemných žákovských prací, kdysi s oblibou uváděné (dnes nemáme co uvádět, neb ve školách nepíšeme, jen zatrháváme – v testech). Pokochejte se, nebo rozhořčete nad tím, co nabízí knížka vydaná v roce 2014, s předmluvou a doporučením osobností pohybujících se v našem literárním světě.

            Listuji knížkou mladého autora (do školy začal chodit – pokud neměl odklad – v roce 1997, čistý plod našeho polistopadového školství). Namátkou několik citací (našla bych víc, v textu se jich urodilo „neúrekom“):

–          Osudy lidí jsou nevyzpytatelné a nečitelné.

–          Herites se jako spisovatel proslavil pouze na krátkou dobu.

–          V roce 1895 se ve Vodňanech udála národopisná výstava…

–          Nejprve došel do Itálie, kde se v Padově snažil vyučit chirurgii.

–          Brzy musel přesídlit k příteli Antonínu Fikarovi, faráři v Nadějkově. Zde ho 5.července 1864 zastihl a také smrt.

–          Byl jmenován stálým ředitelem…

–          Své lásce ke knihám obětoval doslova vše, včetně části svého života.

–          Zemřel 2.června 1917 v Praze jako nikým nechtěný autor a přehlížený kritik.

–          Vytrpěl během roku 1850 své první zatčení a odsouzení vojenským soudem…

–          Po propuštění byl již nemajetný…

Zajímavě jsou pojaty informace týkající se narození pozapomenutých literátů:

–          Narodil se do rodiny hraběcího nadlesního mladý Gustav….

–          13.května 1845 se narodil malý chlapeček, kterého rodiče pokřtili…

–          19.listopadu 1859 se v Praze narodil malý Filip…

Ještě hůř jsou na tom údaje o posledních věcech prezentovaných osobností:

–          O tři dny později byl uložen k věčnému odpočinku na Vyšehradském hřbitově. Jeho důstojný posmrtný odpočinek trval až do 21.století, kdy byl zrušen.

 –        Osud Josefa Šusty nebyl k němu vlídný….přelezl zídku a ukončil svůj život skokem do Vltavy. Takto neslavně skončil život výborného profesora historie a vlastence Josefa Šusty. Teprve v padesátých letech byl pohřben u kostela sv. Matěje na šáreckém hřbitově

–          3.černa 1890 pozdě v noci se objevil na Řetězovém mostě nervózní a údajně rozčilený Žížala-Donovský. Přelezl přes zábradlí mostu a než stačil zdejší výběrčí mýtného zareagovat, vrhnulo se do Vltavy.

Netušila jsem, že můj oblíbený obrozenec František Jaromír Rubeš – jak psáno:  

–          Rozhodl se pro dráhu vyučovatele…

Co chybí autorovi knížky – paradoxně o pozapomenutých osobnostech české literatury – kromě znalosti pravopisu  základoškolského rozsahu? Chybí mu cit pro jazyk, odborněji, lingvisticky – jazykový cit. Bohužel není sám. Pusťte si rozhlas, zasedněte k televizi, porozhlédněte se kolem sebe….

         „Co je čas? Vím to, když se mne naň nikdo netáže, mám-li to však někomu vysvětlit, nevím“ – píše svatý Augustin v knize Vyznání. Podobně je tomu s termínem jazykový cit, podstatnou složkou mezilidské komunikace. Podle Wikipedie je jazykový cit „ schopnost uživatele jazyka hodnotit a vytvářet jazykové projevy mluvnicky správné a stylisticky vhodné, vychází z neuvědomělého spontánního osvojování jazykové normy, ale může být i prohlouben a zušlechtěn jazykovým vzděláním“. Než se pokusím lingvisticky jistě správnou definici trochu polidštit, chytnu se posledního slova – vzdělání bych nahradila vzděláváním (jak často si rozdílnost těchto termínů neuvědomujeme a nepřipouštíme!).

       Jazykový cit je něco, co ve větší či menší míře dostáváme do vínku. Dá se však pěstovat, a to – jako vše – především v dětském věku, v rodině, v mateřské škole a ve škole vůbec (na nejrozličnější chvástavě se propagující kurzy a publikace pro dospělé už bych moc nesázela). Trochu na to ve školách pamatujme – a priori neuvědoměle, vlastním příkladem.Neb „děti opičátka jsou“ (Komenský), ty dospělejší možná k nápodobě náchylnější než ti malí. Proč jednou nevyužít v pozitivním slova smyslu „jazykové nákazy“? Máme dost odstrašujících příkladů z poslední doby: od všeho smysluplného po hoďku, dovču, narozky a jiné jazykové nestvůrnosti. Všimněte si, jak se aktuálně šíří slůvko „ovšem“, často ne v původním významu zajisté, zřejmě, spíš v  okrajově pojímaném pojetí jako odporovací, „puberťácká“spojka „ale“.

        Pokusím se termín a problematiku jazykového citu přiblížit nejprve negativním vymezením, tedy: ve kterých případech se o deficit jazykového citu rozhodně nejedná, kdy mluvčímu chybí něco zcela jiného, dříve se říkalo, že ten člověk „nemá Kinderstube“, prostě nemá vychování.

        Stojím před nově otevřenou kavárnou nesoucí název Euphoria. Euforie je – opět podle Wikipedie – „lékařsky uznaný duševní (emoční) stav definován jako subjektivní pocit velké (obvykle přehnané) radosti, štěstí a tělesné a psychické pohody“. Jenže –z kavárny přes silnici hledíte přímo na bránu hřbitova a budovu krematoria. Počítá se snad s tím, že po rozloučení s nebožtíkem smuteční hosté popílí do kavárny Euphoria nad kávičkou (ty zdrobněliny!) probrat co s nabytým dědictvím?

      Po ránu si pouštím Český rozhlas dvojku, kde mi snídani okoření vždy žoviálně rozšafný Dalibor Gondík sdělením: „Jó, Rwanda, to není žádná sranda!“ Stalo se 26.8.2015. Před nějakým dnem média připomínala děsivé události nepopiratelné genocidy v nešťastné africké zemi. Asi její jméno uvízlo v moderátorově paměti – a tak pěkně se to rýmovalo!

          Mírným, ale častým odvarem deficitu jazykového citu bývají novinové zprávy typu: „Nový mobil Nokia má stát 37 dolarů, tedy bezmála 900 Kč. To ale není jediná přednost novinky“. Okamžik nejistoty – bezmála? Skoro? Jenom? Mám se těšit, nebo ne?

          Vyšetřování příčin letecké katastrofy na Slovensku přítomný televizní redaktor sděluje: „Před chvílí svižně kolem nás projela kolona pohřebních vozů s tělesnými pozůstatky…“Svižně, jak jinak?  V televizních zprávách slyším: „Policie nepochybovala, když zasáhla proti…“ Nepochybovala, nebo nepochybila? Není to jedno? Jak kdo mluví, tak myslí, jak myslí, takový je, tak jedná, ledabyle, bez odpovědnosti…

        Svým studentkám logopedie jsem problém jazykového citu vysvětlovala na setkání s kolegyní Ruth. V deseti letech s rodiči emigrovala do Švýcarska, tam vystudovala logopedii, po roce 1990 se ráda vracela a na seminářích předávala tehdy tak žádoucí informace a zkušenosti, pěknou češtinou, nepoznamenanou dlouhodobým pobytem v cizině. Tedy – až na ten jazykový cit! Nikdy jsme jí to samozřejmě neřekli, ale jako příklad posloužila náramně! Když mluvila o svých klientech s DMO (dětskou mozkovou obrnou), uváděla, že její povinností je zajistit jejich komunikaci, příjem stravy (v případě parézy rukou) a limitovat, omezit slintání (osoby s DMO mohou trpět zvýšenou salivací, sliněním). Ouha! Je rozdíl, emočně až podstatný, mluvíte-li o slintání, nebo slinění, řeknete-li o někom, že slintá, nebo sliní. Ruth už ten rozdíl necítila, její jazykový cit pro češtinu byl pochopitelně delším pobytem v cizojazyčném prostředí oslabený.

      Mám ještě jeden velice výmluvný příklad oslabení jazykového citu. Uváděla jsem ho pouze v seminářích studijních skupin, kde jsme už byli sžiti, znali jsme se. Hodně mi pomáhalo, když ty seminární skupiny byly pohlavně homogenní, čistě dívčí. Prostě, vyrostla jsem v jiné době! Tedy – do toho! Zase příběh z počátku 90.let. Vyskytl se otec ne zrovna nadšený rozhodnutím svého syna studovat. Nevím, jaké s ním měl plány, možná uvažoval o nástupnictví v právě obnovené rodinné firmě, možná….co já vím! Možná později i s trochou zastírané hrdosti o svém synku říkával: „ No jo, to je holt náš zasraný gymnazista!“ Jak ten příběh okruhem známých koloval, donesl se až ke sluchu rodinné přítelkyně léta provdané na Západě. Češtině se neodrodila, už kvůli babičce, která by si bývala s vnukem jinak nepopovídala. Po čase se ona přítelkyně v dopise zeptala, co že dělá „ ten posraný gymnazista, jak mu jdou studia?“ Co udělá s jazykovým citem nevhodně užitá předpona: po – místo za-! Ten mladý muž by určitě neprotestoval proti spojení s adjektivem začínajícím předponou za-, třeba by se i pobavil. V druhém případě zaručeně ne! Myslím, že po uvedených dvou příkladech ze života (dnes by se řeklo příbězích) už mé studentky neměly problém s pochopením jazykového citu.

         Šikovným oslím můstkem přejdu od předpony k příponě – bude to ale velmi tenký led! V upřímně snaze pomoci a v úctě k učitelskému povolání zamířím do vlastních řad. PEPOUŠ – já vím, zkratkové slovo : Pedagog Postižený Učitelským Šílenstvím.  Nelze brát jako recesi, jako realita zvoleno pro sympatické a potřebné aktivity přinejmenším nešťastně. Jazykový cit pláče. Už jen ta přípona – OUŠ, rozhodně nezní libozvučně, ale co hlavně – neevokuje, nevyvolává nic dvakrát žádoucího, pokuste se vybavit si další slova s příponou –ouš. Zatím jsem mezi kolegy z pedagogických kruhů nepotkala nikoho, kdo by to necítil vůči učitelstvu úkorně, až…nechci specifikovat. Nestálo by za zamyšlení?

Citace jsou z knihy Tomáše Hejny – Pozapomenuté osobnosti české literatury. Velké Přílepy: Nakladatelství Olympia, 2014.

                                     ISBN  978-80-7376-374-9.