Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Vzpomínka

              V sobotu 13.června 2015 se Ludvík Vaculík vrátil do rodného Brumova. Navždy. Scénář svého návratu sepsal již v roce 2010 v textu Až umřu: „Až umřu, ať je to jenom oznámeno. Žádné veřejné orace si nepřeju. Katolický pohřeb budu mít na rodném hřbitově v Brumově. Paní učitelka Svatoňová nám drží místo v hrobě č.55. Je to pěkné místo, odkud je pěkný výhled, zvláště když se trochu vysedne…“

            Myšlenky,úvahy a názory Ludvíka Vaculíka zůstávají zaznamenané krásnou češtinou v jeho fejetonech a knížkách. Trochu jsem v nich zalistovala (bez případné chronologie, jen tak, podle mých zápisků).

Mám započatého dost!    Mladý svět 17/1992    

–          Změnil se obsah mých myšlenek a názorů. Matrice myšlení však zůstala stejná…Já si nemyslím, že člověk má dělat jen to, co chce. Jsou také povinnosti. Ani neříkám, že má říkat, jen co si myslí: to není vždycky pěkné, správné, moudré. Nemá však říkat něco jiného, než si myslí. Existuje ctnost mlčení – v určité chvíli, na určité téma.…je znamením úpadku, když už člověk není ochoten vyzkoušet něco nového.

Srpnový rok (1988-1989)    Mladá fronta, Praha 1990

–          Jaro je osobní dar zeměkoule nám, lidem chladnějšího pásma…Je to významná událost, říkal jsem si, ale já se musím polepšit a zvyknout si, že se ke všemu nemusím ozývat. Myšlenky a potřeby si už nacházejí lidi mladší a nevinnější. Svět nebude můj. …Jsme po generace vedeni k myšlence o rovnosti lidí, o směrodatné vůli většiny. Pro ni jsou od první třídy ve školách nadanější děti zdržovány ve vývoji méně nadanými. Proto citlivý mladý člověk se dlouho trápí tím, jak srovnat svou ctižádost, touhu a potřebu s míněním kolektivu, s prospěchem obce. Bezohledný se kolektivu buď vyhne, nebo se zaň schová, či ho zneužije k svému úmyslu.

Naše slovenská otázka.    Literární noviny 51-52/1992

–          Národností jsem Čech, z moravské látky, občanským názorem a pracovní ctižádostí Čechoslovák….Jako národ prodělali jsme si v horečkách všechny infekce, jež táhly naší zemí. Reformaci jako protireformaci, nacionalismus jako internacionalismus (panslávský, socialistický), fašismus jako komunismus. Vším rozbíjeni museli jsme se znovu stvářet. U nás každý katolík je nevědomky trošku i husita a naopak, každý realista trošku romantik a opačně. Každý z nás je trochu Němec a trochu Slovák. Všichni my noví demokraté a liberálové budeme i nadál trošku socialisty. Naše těsto je promíseno všemi euforiemi a depresemi….

Ludvík Vaculík: Sekyra

 —    Sotva vytáhli Němci děla z ornice a odjeli, nastalo viditelně bezvládí. Je to pohled, jaký se naskytne jen zřídka – vidět lidi na chvíli bez režimu. Asi šest hodin funguje všecko normálně: ze setrvačnosti, ze slušnosti, ze studu, ze starých zásob. Ale před večerem začnou se podél humen trousit mrzáci. Mají koně, žebřiňák, jdou rabovat. Nakládají skříně, peřiny a piana, knihy vyvalí na podlahu a knihovnu si odtáhnou do sklepa, kde do ní uloží hrnce sádla, a takto jsou připraveni přijmout vyhlášení třeba i lidové republiky. To ovšem velmi pobuřuje ostatní, někteří se jdou do opuštěných domů přesvědčit, nebyla-li tam napáchána veliká škoda, a vezmou si odtamtud pár drobností, neboť tamti by je mohli ukrást, ačkoli už by mohli mít dost. V domech je toho čím dál méně, takže skupinové exkurze, které se tam chodí nyní jen tak podívat, jdou předním vchodem, nahlas se baví a jsou si navzájem svědky, že však už tam ani nic nebylo. Maminka si přinesla z exkurze naběračku, ležela na schodech a někdo by na ni šlápl….Když jsem vešel, uviděl jsem podlahu posetou knihami. Na některých byly otištěny šlápoty. Začal jsem to všecko bez užitku rovnat trochu dohromady. Pod oknem ležel šuplík od nočního stolku, některému sedlákovi bude chybět. Překonal jsem moudrý stud a dvěma prsty převracel dopisy, složenky a rodinné fotografie, až jsem na dně našel svou kořist, něco, o čem jsem jenom slyšel a četl, krabičku s prezervativem. Tatínek rabovat nebyl…..  Z tunelu starého jako já vyjel motorák. Potkal jsem vysloužilého železničáře, který mě nepoznal, i když si pamatuju, v čem bývaly jeho radosti. Potkal jsem několik nových paniček, které pohledem vysunutým jako železná štangle míjející mou hlavu o deset centimetrů dávaly mi radikálně najevo, že se na mě vůbec nedívají. Jako cizí připadám si pod očima starých obyvatelů, a to pramení z toho, že jim nejsem nic platný, a jako podivná místní efemerida jevím se závodním novousedlíkům, kteří tu žijí nevědouce pořádně, kde žijí, ale žijí a žijí….A já vím, že kdybych se postavil na kopec, uviděl bych mohutnou školu a v každé třídě stojí mladá učitelka a na číkoli otázku Kdy budou děti hrát divadlo? zůstane civět bez odpovědi , jelikož neví, ona neví, ona se živí, ona je sem umístěna, se starými lidmi nemá si co vykládat, do kostela se bojí, na jakém geologickém útvaru stojí naše obec, to ona neví, ona jen učí, co sama umí, ona nezpívá. 

A.J.Liehm: Generace. Čs.spisovatel, Praha 1988 (Ludvík Vaculík)

            Zdvořilost je takový fígl. Hulvátství bývá mnohem upřímnější… Nikdy neříkej, že něco neumíš! Všecko umíš, a v noci se to nauč!… Já mám v životě „paní učitelku“. To byl od mých asi třinácti let můj jakoby třetí rodič… Výchova, to není jen pracovní metoda, ale styl života. Ten má málokdo… Jak je možné, že se moc nakonec vždycky stane záležitostí méně charakterních a méně kvalitních lidí?…jen výjimečně jsem uviděl tvář, která sama o sobě zaujme, vypoví o moudrém, zkušeném, vzdělaném a citlivém člověku. Ne pořád jedna a táž fyziognomie: takové živné typy, obličej s výraznou spodní partií, dobrá kusadla a na skromném čele žádná zpěvná árie…Při výchově mladých lidí existuje cosi jako norma zdravého útlaku.

Proč tato řeč o Katalánii?    Literární noviny č.14/1992

          Přemýšlel jsem dost, jaký je smysl našeho češství, a došel k názoru, že sám o sobě žádný. Národnost má jenom cenu toho, co nese. Je to takový futrál na housle: můžou v něm být housle, nebo samopal. Podle toho vypadá muzika. Kdyby nám Čechům šlo jen o to dobře se živit, mohli jsme kdysi levněji a snadněji splynout s Němci. Zřejmě se tedy národní vědomí živilo také z energie nadosobní.

FEJETONY

Na triko Komenského    Lidové noviny 20.4.2004

          Četl jsem onehdy ve Večerní Praze, že vznikla tříletá Vysoká škola Jana Ámose Komenského. Má vychovávat novináře, tiskové mluvčí a reklamní pracovníky. Studenti získají nejprve základ z psychologie, politologie a pedagogiky. Dále budou studovat „teorii lidské a masové komunikace“, publicistiku a zpravodajství, ve třetím ročníku pak komerční a politickou komunikaci a management (ředitelství, pozn. L.V.)…..Zpráva mě sentimentálně vzrušila: škola se velice podobá Vysoké škole politické a sociální, na které jsem od roku 1946 studoval já. Též smysl studia je stejný: rychlá použitelnost člověka na funkci přiměřeně mlhavé jako to studium…Myslím si tedy, že program té VŠJÁK je zase způsob, jako obejít opravdové studium něčeho. Jaký „základ psychologie“, když si to každý inteligentní středoškolák přečte sám i bez potřeby! „Komerční a politická komunikace“ – to je úplně odstrašující, protože to slibuje úchylku od vkusu, dobrých zvyků a napovídá to různé lsti k dosažení čehosi. „Reklama“ – ta plevelná činnost a „umění hovna“ , jak to v tomto listě už kdosi nazval. Zkrátka bude to studium toho, jak se s minimem vzdělání v čemkoli ihned pustit do kariéry…..

Kdo má stávkovat    Lidové noviny 30.9.2003

          A kdo je tedy vinen nevzdělaností mladých lidí či jejich netečností k němu(vzdělání) ba až pohrdáním? Samozřejmě očekávaná odpověď je , že učitelstvo. Jak nerad toto slyším a přijímám! Protože já míval učitele, kteří mě učili věcem, abych je věděl, natrvalo…Myslím, že naše učitele škola bavila. Já dneska, mít tu moc, bych učitele, které to nebaví, propustil. Ale hlavním viníkem nevzdělanosti dětí jsou rodiče! Oni neumějí na školu navazovat, dovolují dětem, aby nové vědomosti doma odhodily do kouta jako cvičky. Rodinný život, v práci i v zábavě, dává příležitost k hovoru o všem. Rodiče přece musejí vědět – vědí to ze školy i ze života od rodičů – kolik dcer měl Krok a co se stalo roku 1938 v Mnichově.

Cestou k vichřici    Lidové noviny 30.11.2004

          Vidím ten drajv všude. Jak lidi chodí po ulici a mluví s někým, kdo tam není. Jak si místo dopisů píšou esemesky. V těch užívají invalidního pravopisu, na který si zvyknou, takže budou připraveni na reformu, s jakou za komunismu přišel Chloupek a Sgall. Veřejnost ji tehdy pro ošklivost odmítla. Ale cit pro ošklivost – neupadá on?

Konec víkendu    Lidové noviny 3.8.2004

           Dneska důležitější než otázka, co si ze všeho všude vybrat, je otázka, co odmítnout a jak se tomu postavit do cesty. Nedávno kterási televize mluvila o tom, jak si narkomani obstarávají drogu z nezralých makovic: a hned nám ukázali, jak máme ty makovice nařezávat. Je v té redakci někdo odpovědný?

Své těžiště přenáším jinam    Lidové noviny, prosinec 1989

          Posledního slova v těchto novinách využiju k osobnějšímu projevu než dosud. Konečně trochu střesu odpovědnost, kterou jsem si, možná přecenivě, pěstoval dvacet roků, a s údivem se zamýšlím do radostnějšího neznáma, co teď mám po sobě chtět…. Režim padl způsobem, jaký jsme mohli čekat ve snu: prostě ochrnul. Pocit vítězství, jaký vidím u mladých lidí, připomíná mi však psychický stav komunistů po volbách v květnu 1946. A o tom budu mluvit.     Dnešní veliká svoboda slova a shromažďování začala pro mne cenzurním zásahem, poučnějším než všecky v mém životě. Poslední listopadové soboty , kdy se na Letenské pláni konal tábor lidu, požádal jsem ráno organizátory také o slovo. Řekli mi, ať v poledne přijdu na místo. Tam jsem se dověděl, že s mým slovem se nepočítá, že však můžu jít na tribunu. Řekl jsem, že u věci, do které nesmím mluvit, nebudu dělat parádu. „O čem chcete mluvit?“ Zeptali se. „Takto se mě neptala ani stranická organizace před sjezdem spisovatelů v roce 1967“, řekl jsem a odešel….Další průběh té události pozoroval jsem skrz televizi. Nic osobního mi nemohlo pokazit slavnostní přesvědčení, že vyhráváme. V pozorovatelské pozici jsem ale postřehl, že bych opravdu měl co povědět a jak je dobře, že jsem nemluvil, protože zítra to povím líp. Večer jsem organizátorům opakoval své přání. „O čem chcete mluvit?“, ptal se hlas v telefonu. Řekl jsem mu to, on řekl, že se mnou souhlasí a mé přání přednese kolektivu. Ráno dostal jsem vzkaz, abych se dostavil. Když jsem se vybíral z domu, ozval se telefon a jiný hlas pravil, že mé vystoupení bylo by netaktické. To mě rozzuřilo, nešel jsem nikam a na revoluci, zostřenou větším mrazem, se zase díval v televizi… Poučná příhoda -z nejnovější revoluce mě zachránila pro mne. Připomněla mi, co jsem od všeobecné svobody chtěl já. ….A vida, málem bych porušil své poznání a rozhodnutí, které jsem udělal v těžší době, kdy Milan Šimečka byl ve vězení a já jsem napsal toto: „Poměry se mohou změnit způsobem, jaký si dnes ani neumíme představit. A ulice budou plny lidí, kteří jako by teprv teď dostali rozum, který mohli mít daleko dřív. Já tam nebudu“.

Našim indiánům    Lidové noviny 18.12.2007

        Rád bych věděl, co ten mladý muž se sluchátky na uších poslouchá: původně jsem to považoval za znak ušlechtilého a cílevědomého zájmu. Ale ona je to izolace od prostředí, je to vyřazení pozornosti k tomu, co je tu a teď. Ale naše myšlenky, úmysly a rozhodnutí se vyvíjejí v ovzduší dějů, jevů, zvuků z okolí. Jako na naše tělo dovívá van vzduchu, na naši duši vane okolní dění. Uzavři se tomu, a budeš jenom kvasit uvnitř.

Ludvík Vaculík – k 85.narozeninám    Lidové noviny 23.7.2011

            Mně je nesympatické až odporné mnohé z toho, co k nám po převratu 1989 přišlo ze západní Evropy: ta svoboda každé blbosti, okupace reklamou, diskuse o právech narkomanů na drogu, ideologie i politika uspokojování pořád rostoucích potřeb, bulvárnost i serióznějších novin, sexualizace veřejné zábavy, neschopnost lidí zaplatit si slušné noviny, tak aby se nemusely nechat vydržovat neideovými silami zisku, zánik autochtonního regionálního tisku u nás… a vaše apatie k tomu všemu, vás všech! Demoralizující vlna zištných vlivů se přes nás převalila dřív, než jsme se zvedli z ubíjející diktatury a mohli definovat svou svobodu. Zdá se mi, že jsme si z komunismu nepřinesli to hlavní poučení: nesmějí se opakovat příčiny, z nichž vznikl. 

Život je hra… Lidové noviny 14.2.2012

            Ženíme se a vdáváme. Ó, to je vysoká hra! A kdo hraje o víc: my, nebo ten druhý? Než na tuto kartu sáhneme, měli bychom něco vědět: kdo byl otec, jaká je matka, co dělají sourozenci. Jaké má přátele. Má smysl pro domácnost? Jak nakupuje, nedělá dluhy? Jaká práce ji baví, co umí udělat, ba i jaký má rukopis. Jaké památky shromažďuje? Nedojídá jídlo? Z jakého kraje pochází, v jakém prostředí vyrostla? Co jí u nás bude nepochopitelné? Toto všecko se mi lehce říká, když mně tato karta vyšla. …Úderem do života je vzít si Číňana nebo…I když to bude hodný člověk, naše hlavní energie půjde na změnu zvyků. Toleranci, stavbu vztahů ke všemu. A potom co a jak s dětmi….Nejhorší je vzít si pitomce. Můžeme se ovšem jen lišit oborem své pitomosti, že. Ke hře patří i to, na jaký nástroj hrajete a co rádi posloucháte. Umíte dávat dárky? Čím jste si nechali zakrámovat domácnost?….Život je hra na život. Která se nedá opakovat.

Komu ano, komu ne     Lidové noviny 16.4.2013

            Já sám jsem v jedné ženě, která žila sama, dostal jakoby druhou matku, vedle své, jež to přijala ráda. Naši měli v mých třech sourozencích dost materiálu ke starostem i radostem. Vliv mé paní učitelky na můj život se nesrážel s vlivem mých rodičů: byl tu navíc. Ba cítil jsem, jak v době, kdy jsem se uvolňoval od rodičů, držela mne myšlenka na paní učitelku hlavně politicky.

Jsme v ráji    Lidové noviny 23.7.2013

         Nevím: kultura a slušný život rostly u nás i bez demokracie.

Ať žije Listopad!    Lidové noviny 18.11.2014

             Někteří lidé nazývali listopad 1989 sametovou revolucí. Žádná revoluce to nebyla. Byl to ústupek komunistů, kteří cítili úpadek ze samotného Sovětského svazu. Já si té změny vážil ve srovnání s převratem, jaký měli v Rumunsku, krvavým. Byl to tedy potom hloupý názor, že se měla zakázat komunistická strana. V tom klidném přechodu ke kapitalismu se ovšem hned chopili díla právě komunisté, agenti a lidé ze „seznamu StB“. Měli náskok, peníze, informace, styky. Mne to překvapovalo a jaksi uráželo, že jsme prostě jen připojili svůj státní vagon ke starému kapitalistickému vlaku….Ten náš převrat neměl myšlenkové vůdce. Prováděli ho různí praktikové jen ve svých oborech. Nebyla tu tedy nějaká idea, jež by chytla myslivé lidi, mládež, inspirovala umělce a pedagogy. Snad to bylo i tím, že lidé všeobecně nevěřili na něco nového. Každý si prostě jen oddechl.  

Studentský koutek    Lidové noviny 7.4.1998

            Nevychodil jsem žádnou „prestižní“ školu krom broumovské měšťanky. Tehdy vládl názor, že čemu mě učili, mám umět. Vy se dnes učíte jen od zkoušky ke zkoušce a pro známky….Ale důležitější než vědomosti je schopnost učit se….celý život sahám po vědomostech….Kdybych teď měl znovu příležitost a možnost mladý studovat, byla by to hudba nebo jazykověda. Zároveň ale cítím, že by mě to zazdilo v sobě. Takto jsem volnější, ale k větší svobodě chybí mi matematika, dějiny, latina. Když člověk nevystuduje například filozofii, nevadí, ta se dá domyslet. Ostatně to je právě obor, jehož účastníci nejvíce otročí myšlenkám cizích lidí: jenom než se vybabřou z klasiků! Nadměrně silné vzdělání umrtvuje myšlení. Vyučování novinářství nebo spisovatelství neuznávám: buďte něčím pořádným, třeba učitelem, studujte volně všecko dál, psát se naučíte psaním a nespokojeností.

Rozvoj úpadku    Lidové noviny 16.5.2000

              Jo, kdyby se ty počítače a ten internet daly udržet ve funkci rychlého spojení a čerpání informací z rozptýlených knihoven, byly by užitečné jako ve službě oku mikroskop, jímž se nedá vyloupit banka. Jenže výrobci a provozovatelé obsluhují záporně vybrané lidi škodlivými zábavami a možnostmi, takže sbohem. Technika předbíhající morálku lidí dokonce ji sráží z úrovně už dosažené…… Internet rozmnožuje kontakty, ale hubí vztahy. Například ke psaní normálních dopisů je třeba krom věcného důvodu i duševní chuti, citového náboje, dopis je tvorba, e-mail je technický úkon. Vše masové a snadné tlačí úroveň dolů. …  Ale už asi nezažiju rozpad té mezinárodní sítě, v níž může každý každého obtěžovat nevyžádaným lejnem.

Cestou hmyzu       Lidové noviny 13.8.1996

               Nedávno mě náš Jan zaujal myšlenkou, že přebujelá medicína svou intervencí do přírody maří další vývoj člověka. Ano, nedomrlí zachráněnci jsou pak neplodní, tedy se jim naroubuje plod odjinud, a čí harant jsi, mé dítě? Banda géniů všeho druhu si jednoho desetiletí předjedná vládu tím, že si v laboratořích nabřečkují odžínované exempláře nezřetelného pohlaví se vmontovaným genem pro demokratickou volbu těchto banditů….Ten blboň s telefonem právě smazává kulturní rozdíl mezi kanceláří, hospodou a domovem. A je-li to, co si domlouvá, rande, přeji mu, aby, až za ní přijde, nastavila mu zkumavku.

Vůdce chřipky    Lidové noviny 8.10.1996

               Dostal jsem gratulaci! American Biographical Institute mi blahopřeje k tomu, že se rozhodl vyzvat mě, abych si podal žádost o zařazení mezi Five Hundred Leaders of Influence neboli Pět Set Vůdců vlivu (přesně přibližně). Mám vyplnit dotazník a poslat tři až pět nebo osm set dolarů podle toho, jaký stupeň pocty si přeju. Tato angloamerická ješitnostní industrie k nám vletěla na křídlech svobody hned po převratě. Několikrát jsem odmítl možnost být Mužem roku a dát si to za rámeček za třicet až sedmdesát liber. Ignoroval jsem i výzvu známé encyklopedie Who´s Who, abych jim zpracoval své heslo. Řekl jsem si: já vám budu zadarmo něco pracovat! Podepřel jsem si to i filozoficky: že motýli také sami nelezou do atlasu motýlů. Pár takových odmítnutí, to je také všecko, co se mi od převratu podařilo prosadit, nepočítám-li odtržení Slovenska.

Komikové?  Lidové noviny 21.1.1997

            Koupil jsem pro devítiletého chlapce 1.číslo Mateřídoušky. Byl v něm leták vydaný Dětským krizovým centrem s titulkem „Co je týrání?“ Komiksovou formou dětem vykládá pojem týrání a případy, kdy mohou volat na číslo 612 10 612 nebo 42 54 47. …Uvažujme, jakým dětem je toto poučení určeno, jsou-li to zrovna děti, jež dostávají Mateřídoušku (což je časopis velice dobrý), a jak si každé děcko může „vyhodnotit“ různé okamžiky svého života v rodině. Volat na uvedené číslo prý mohou samy děti, oba rodiče, babička, dědeček, bráška, sestřička „a každý další“. V rodině s vytříbeným smyslem pro dětská práva může tedy kdokoli udat kohokoli. Až vaše dítě ohrozí vaše zdraví, až vám způsobí škodu, poníží vás, zneužije vás ke svému pohodlí, osopí se na vás, buďte hlavně u nějakého telefonu dřív než ten spratek.

Milým spoluviníkům    Lidové noviny 15.9. 1998

               Ale já při této příležitosti řeknu něco, co si myslím velice dávno, a divím se, že to ještě neřekl někdo stejně chytrý, ale mocnější. Co chtějí teroristé: přivést národ a svět do hrůzy, aby jim v něčem ustoupil. Účinek jejich činu nezávisí na tom, kolik lidí zabijí, ale kolik se jich lekne. Potřebují tedy spolupachatele: a v tom se jim nabídli novináři světa, kteří se v šíření slávy teroru minutově předbíhají, jako by od nich dostali zaplaceno. Teroristé udělají v Nairobi výbuch, a novináři se postarají, aby se Češi podělali. Pánové, je možné, že jste tuto svou úlohu nepoznali? Teroristům je třeba odejmout slávu a jejich výbuchy zazdít mlčením, aby se už o pár ulic dál o nich nevědělo. Ať zůstane neznámo, která organizace se k útokům hlásí, a jména autorů ať jsou prvně vyslovena až před soudem. …Právo na život v bezpečí je přece vyšší než právo na škodlivé a nebezpečné informace. Kdybych byl poslancem, navrhl bych zákon zakazující reklamu terorismu, jehož úspěch není v počtu mrtvých, ale v účincích zpráv na našeho ducha a naše chování.

Nepublikovaný rozhovor z roku 2006.    Lidové noviny, 13.6.2015

         Já když dneska někde mluvím s mladými lidmi, ti to vidí černobíle: komunismus – a hotovo. Ne, ta hranice šla přes lidi. Jaký kdo byl. Blbci zkazí každý režim. A k povaze režimu patří, jestli vůbec v něm máte místo proti těm blbostem se stavět. Dneska se můžete velice, ale nic nevyhrajete. Já říkám: dneska se ředitelé mnohem víc bojí, než se báli tehdy ředitelé. Mnohem víc se dnešní ředitelé bojí peněz, než se tehdy ředitelé báli strany.

VACULÍK, L.  Sekyra.  Praha: Práce, 1991.  ISBN 80-208-0091-3.

VACULÍK, L.  Jaro je tady (1981-1987).  Praha: Mladá fronta,  1990. ISBN 80-204-0192-X.

VACULÍK, L.  Poslední slovo (1989 – 2001).  Praha: Paseka, 2002.  ISBN 80-7185-443-3.

LIEHM, A. J.  Generace.  Praha: Československý spisovatel,1988.  ISBN 80-202-0254-4.

 

 

 

        V sobotu 13.června 2015 se Ludvík Vaculík vrátil do rodného Brumova. Navždy. Scénář svého návratu sepsal již v roce 2010 v textu Až umřu: „Až umřu, ať je to jenom oznámeno. Žádné veřejné orace si nepřeju. Katolický pohřeb budu mít na rodném hřbitově v Brumově. Paní učitelka Svatoňová nám drží místo v hrobě č.55. Je to pěkné místo, odkud je pěkný výhled, zvláště když se trochu vysedne…“

            Myšlenky,úvahy a názory Ludvíka Vaculíka zůstávají zaznamenané krásnou češtinou v jeho fejetonech a knížkách. Trochu jsem v nich zalistovala (bez případné chronologie, jen tak, podle mých zápisků).

Mám započatého dost!    Mladý svět 17/1992    

–          Změnil se obsah mých myšlenek a názorů. Matrice myšlení však zůstala stejná…

Já si nemyslím, že člověk má dělat jen to, co chce. Jsou také povinnosti. Ani neříkám, že má říkat, jen co si myslí: to není vždycky pěkné, správné, moudré. Nemá však říkat něco jiného, než si myslí. Existuje ctnost mlčení – v určité chvíli, na určité téma.…je znamením úpadku, když už člověk není ochoten vyzkoušet něco nového.

Srpnový rok (1988-1989)    Mladá fronta, Praha 1990

–          Jaro je osobní dar zeměkoule nám, lidem chladnějšího pásma…Je to významná

událost, říkal jsem si, ale já se musím polepšit a zvyknout si, že se ke všemu nemusím ozývat. Myšlenky a potřeby si už nacházejí lidi mladší a nevinnější. Svět nebude můj. …Jsme po generace vedeni k myšlence o rovnosti lidí, o směrodatné vůli většiny. Pro ni jsou od první třídy ve školách nadanější děti zdržovány ve vývoji méně nadanými. Proto citlivý mladý člověk se dlouho trápí tím, jak srovnat svou ctižádost, touhu a potřebu s míněním kolektivu, s prospěchem obce. Bezohledný se kolektivu buď vyhne, nebo se zaň schová, či ho zneužije k svému úmyslu.

Naše slovenská otázka.    Literární noviny 51-52/1992

–          Národností jsem Čech, z moravské látky, občanským názorem a pracovní ctižádostí

Čechoslovák….Jako národ prodělali jsme si v horečkách všechny infekce, jež táhly naší zemí. Reformaci jako protireformaci, nacionalismus jako internacionalismus (panslávský, socialistický), fašismus jako komunismus. Vším rozbíjeni museli jsme se znovu stvářet. U nás každý katolík je nevědomky trošku i husita a naopak, každý realista trošku romantik a opačně. Každý z nás je trochu Němec a trochu Slovák. Všichni my noví demokraté a liberálové budeme i nadál trošku socialisty. Naše těsto je promíseno všemi euforiemi a depresemi….

Ludvík Vaculík: Sekyra

 —    Sotva vytáhli Němci děla z ornice a odjeli, nastalo viditelně bezvládí. Je to pohled, jaký se naskytne jen zřídka – vidět lidi na chvíli bez režimu. Asi šest hodin funguje všecko normálně: ze setrvačnosti, ze slušnosti, ze studu, ze starých zásob. Ale před večerem začnou se podél humen trousit mrzáci. Mají koně, žebřiňák, jdou rabovat. Nakládají skříně, peřiny a piana, knihy vyvalí na podlahu a knihovnu si odtáhnou do sklepa, kde do ní uloží hrnce sádla, a takto jsou připraveni přijmout vyhlášení třeba i lidové republiky. To ovšem velmi pobuřuje ostatní, někteří se jdou do opuštěných domů přesvědčit, nebyla-li tam napáchána veliká škoda, a vezmou si odtamtud pár drobností, neboť tamti by je mohli ukrást, ačkoli už by mohli mít dost. V domech je toho čím dál méně, takže skupinové exkurze, které se tam chodí nyní jen tak podívat, jdou předním vchodem, nahlas se baví a jsou si navzájem svědky, že však už tam ani nic nebylo. Maminka si přinesla z exkurze naběračku, ležela na schodech a někdo by na ni šlápl….Když jsem vešel, uviděl jsem podlahu posetou knihami. Na některých byly otištěny šlápoty. Začal jsem to všecko bez užitku rovnat trochu dohromady. Pod oknem ležel šuplík od nočního stolku, některému sedlákovi bude chybět. Překonal jsem moudrý stud a dvěma prsty převracel dopisy, složenky a rodinné fotografie, až jsem na dně našel svou kořist, něco, o čem jsem jenom slyšel a četl, krabičku s prezervativem. Tatínek rabovat nebyl…..  Z tunelu starého jako já vyjel motorák. Potkal jsem vysloužilého železničáře, který mě nepoznal, i když si pamatuju, v čem bývaly jeho radosti. Potkal jsem několik nových paniček, které pohledem vysunutým jako železná štangle míjející mou hlavu o deset centimetrů dávaly mi radikálně najevo, že se na mě vůbec nedívají. Jako cizí připadám si pod očima starých obyvatelů, a to pramení z toho, že jim nejsem nic platný, a jako podivná místní efemerida jevím se závodním novousedlíkům, kteří tu žijí nevědouce pořádně, kde žijí, ale žijí a žijí….A já vím, že kdybych se postavil na kopec, uviděl bych mohutnou školu a v každé třídě stojí mladá učitelka a na číkoli otázku Kdy budou děti hrát divadlo? zůstane civět bez odpovědi , jelikož neví, ona neví, ona se živí, ona je sem umístěna, se starými lidmi nemá si co vykládat, do kostela se bojí, na jakém geologickém útvaru stojí naše obec, to ona neví, ona jen učí, co sama umí, ona nezpívá.

A.J.Liehm: Generace. Čs.spisovatel, Praha 1988 (Ludvík Vaculík)

 – –    Zdvořilost je takový fígl. Hulvátství bývá mnohem upřímnější… Nikdy neříkej, že něco neumíš! Všecko umíš, a v noci se to nauč!… Já mám v životě „paní učitelku“. To byl od mých asi třinácti let můj jakoby třetí rodič… Výchova, to není jen pracovní metoda, ale styl života. Ten má málokdo… Jak je možné, že se moc nakonec vždycky stane záležitostí méně charakterních a méně kvalitních lidí?…jen výjimečně jsem uviděl tvář, která sama o sobě zaujme, vypoví o moudrém, zkušeném, vzdělaném a citlivém člověku. Ne pořád jedna a táž fyziognomie: takové živné typy, obličej s výraznou spodní partií, dobrá kusadla a na skromném čele žádná zpěvná árie…Při výchově mladých lidí existuje cosi jako norma zdravého útlaku.

Proč tato řeč o Katalánii?    Literární noviny č.14/1992

–          Přemýšlel jsem dost, jaký je smysl našeho češství, a došel k názoru, že sám o sobě

žádný. Národnost má jenom cenu toho, co nese. Je to takový futrál na housle: můžou v něm být housle, nebo samopal. Podle toho vypadá muzika. Kdyby nám Čechům šlo jen o to dobře se živit, mohli jsme kdysi levněji a snadněji splynout s Němci. Zřejmě se tedy národní vědomí živilo také z energie nadosobní.

FEJETONY

Na triko Komenského    Lidové noviny 20.4.2004

–          Četl jsem onehdy ve Večerní Praze, že vznikla tříletá Vysoká škola Jana Ámose

Komenského. Má vychovávat novináře, tiskové mluvčí a reklamní pracovníky. Studenti získají nejprve základ z psychologie, politologie a pedagogiky. Dále budou studovat „teorii lidské a masové komunikace“, publicistiku a zpravodajství, ve třetím ročníku pak komerční a politickou komunikaci a management (ředitelství, pozn. L.V.)…..Zpráva mě sentimentálně vzrušila: škola se velice podobá Vysoké škole politické a sociální, na které jsem od roku 1946 studoval já. Též smysl studia je stejný: rychlá použitelnost člověka na funkci přiměřeně mlhavé jako to studium…Myslím si tedy, že program té VŠJÁK je zase způsob, jako obejít opravdové studium něčeho. Jaký „základ psychologie“, když si to každý inteligentní středoškolák přečte sám i bez potřeby! „Komerční a politická komunikace“ – to je úplně odstrašující, protože to slibuje úchylku od vkusu, dobrých zvyků a napovídá to různé lsti k dosažení čehosi. „Reklama“ – ta plevelná činnost a „umění hovna“ , jak to v tomto listě už kdosi nazval. Zkrátka bude to studium toho, jak se s minimem vzdělání v čemkoli ihned pustit do kariéry…..

Kdo má stávkovat    Lidové noviny 30.9.2003

–          A kdo je tedy vinen nevzdělaností mladých lidí či jejich netečností k němu(vzdělání)

ba až pohrdáním? Samozřejmě očekávaná odpověď je , že učitelstvo. Jak nerad toto slyším a přijímám! Protože já míval učitele, kteří mě učili věcem, abych je věděl, natrvalo…Myslím, že naše učitele škola bavila. Já dneska, mít tu moc, bych učitele, které to nebaví, propustil. Ale hlavním viníkem nevzdělanosti dětí jsou rodiče! Oni neumějí na školu navazovat, dovolují dětem, aby nové vědomosti doma odhodily do kouta jako cvičky. Rodinný život, v práci i v zábavě, dává příležitost k hovoru o všem. Rodiče přece musejí vědět – vědí to ze školy i ze života od rodičů – kolik dcer měl Krok a co se stalo roku 1938 v Mnichově.

Cestou k vichřici    Lidové noviny 30.11.2004

–          Vidím ten drajv všude. Jak lidi chodí po ulici a mluví s někým, kdo tam není. Jak si

místo dopisů píšou esemesky. V těch užívají invalidního pravopisu, na který si zvyknou, takže budou připraveni na reformu, s jakou za komunismu přišel Chloupek a Sgall. Veřejnost ji tehdy pro ošklivost odmítla. Ale cit pro ošklivost – neupadá on?

Konec víkendu    Lidové noviny 3.8.2004

           Dneska důležitější než otázka, co si ze všeho všude vybrat, je otázka, co odmítnout a jak se tomu postavit do cesty. Nedávno kterási televize mluvila o tom, jak si narkomani obstarávají drogu z nezralých makovic: a hned nám ukázali, jak máme ty makovice nařezávat. Je v té redakci někdo odpovědný?

Své těžiště přenáším jinam    Lidové noviny, prosinec 1989

          Posledního slova v těchto novinách využiju k osobnějšímu projevu než dosud. Konečně trochu střesu odpovědnost, kterou jsem si, možná přecenivě, pěstoval dvacet roků, a s údivem se zamýšlím do radostnějšího neznáma, co teď mám po sobě chtět…. Režim padl způsobem, jaký jsme mohli čekat ve snu: prostě ochrnul. Pocit vítězství, jaký vidím u mladých lidí, připomíná mi však psychický stav komunistů po volbách v květnu 1946. A o tom budu mluvit.     Dnešní veliká svoboda slova a shromažďování začala pro mne cenzurním zásahem, poučnějším než všecky v mém životě. Poslední listopadové soboty , kdy se na Letenské pláni konal tábor lidu, požádal jsem ráno organizátory také o slovo. Řekli mi, ať v poledne přijdu na místo. Tam jsem se dověděl, že s mým slovem se nepočítá, že však můžu jít na tribunu. Řekl jsem, že u věci, do které nesmím mluvit, nebudu dělat parádu. „O čem chcete mluvit?“ Zeptali se. „Takto se mě neptala ani stranická organizace před sjezdem spisovatelů v roce 1967“, řekl jsem a odešel….Další průběh té události pozoroval jsem skrz televizi. Nic osobního mi nemohlo pokazit slavnostní přesvědčení, že vyhráváme. V pozorovatelské pozici jsem ale postřehl, že bych opravdu měl co povědět a jak je dobře, že jsem nemluvil, protože zítra to povím líp. Večer jsem organizátorům opakoval své přání. „O čem chcete mluvit?“, ptal se hlas v telefonu. Řekl jsem mu to, on řekl, že se mnou souhlasí a mé přání přednese kolektivu. Ráno dostal jsem vzkaz, abych se dostavil. Když jsem se vybíral z domu, ozval se telefon a jiný hlas pravil, že mé vystoupení bylo by netaktické. To mě rozzuřilo, nešel jsem nikam a na revoluci, zostřenou větším mrazem, se zase díval v televizi… Poučná příhoda -z nejnovější revoluce mě zachránila pro mne. Připomněla mi, co jsem od všeobecné svobody chtěl já. ….A vida, málem bych porušil své poznání a rozhodnutí, které jsem udělal v těžší době, kdy Milan Šimečka byl ve vězení a já jsem napsal toto: „Poměry se mohou změnit způsobem, jaký si dnes ani neumíme představit. A ulice budou plny lidí, kteří jako by teprv teď dostali rozum, který mohli mít daleko dřív. Já tam nebudu“.

Našim indiánům    Lidové noviny 18.12.2007

        Rád bych věděl, co ten mladý muž se sluchátky na uších poslouchá: původně jsem to považoval za znak ušlechtilého a cílevědomého zájmu. Ale ona je to izolace od prostředí, je to vyřazení pozornosti k tomu, co je tu a teď. Ale naše myšlenky, úmysly a rozhodnutí se vyvíjejí v ovzduší dějů, jevů, zvuků z okolí. Jako na naše tělo dovívá van vzduchu, na naši duši vane okolní dění. Uzavři se tomu, a budeš jenom kvasit uvnitř.

Ludvík Vaculík – k 85.narozeninám    Lidové noviny 23.7.2011

         Mně je nesympatické až odporné mnohé z toho, co k nám po převratu 1989 přišlo ze západní Evropy: ta svoboda každé blbosti, okupace reklamou, diskuse o právech narkomanů na drogu, ideologie i politika uspokojování pořád rostoucích potřeb, bulvárnost i serióznějších novin, sexualizace veřejné zábavy, neschopnost lidí zaplatit si slušné noviny, tak aby se nemusely nechat vydržovat neideovými silami zisku, zánik autochtonního regionálního tisku u nás… a vaše apatie k tomu všemu, vás všech! Demoralizující vlna zištných vlivů se přes nás převalila dřív, než jsme se zvedli z ubíjející diktatury a mohli definovat svou svobodu. Zdá se mi, že jsme si z komunismu nepřinesli to hlavní poučení: nesmějí se opakovat příčiny, z nichž vznikl.

Život je hra… Lidové noviny 14.2.2012

         Ženíme se a vdáváme. Ó, to je vysoká hra! A kdo hraje o víc: my, nebo ten druhý? Než na tuto kartu sáhneme, měli bychom něco vědět: kdo byl otec, jaká je matka, co dělají sourozenci. Jaké má přátele. Má smysl pro domácnost? Jak nakupuje, nedělá dluhy? Jaká práce ji baví, co umí udělat, ba i jaký má rukopis. Jaké památky shromažďuje? Nedojídá jídlo? Z jakého kraje pochází, v jakém prostředí vyrostla? Co jí u nás bude nepochopitelné? Toto všecko se mi lehce říká, když mně tato karta vyšla. …Úderem do života je vzít si Číňana nebo…I když to bude hodný člověk, naše hlavní energie půjde na změnu zvyků. Toleranci, stavbu vztahů ke všemu. A potom co a jak s dětmi….Nejhorší je vzít si pitomce. Můžeme se ovšem jen lišit oborem své pitomosti, že. Ke hře patří i to, na jaký nástroj hrajete a co rádi posloucháte. Umíte dávat dárky? Čím jste si nechali zakrámovat domácnost?….Život je hra na život. Která se nedá opakovat.

Komu ano, komu ne     Lidové noviny 16.4.2013

         Já sám jsem v jedné ženě, která žila sama, dostal jakoby druhou matku, vedle své, jež to přijala ráda. Naši měli v mých třech sourozencích dost materiálu ke starostem i radostem. Vliv mé paní učitelky na můj život se nesrážel s vlivem mých rodičů: byl tu navíc. Ba cítil jsem, jak v době, kdy jsem se uvolňoval od rodičů, držela mne myšlenka na paní učitelku hlavně politicky.

Jsme v ráji    Lidové noviny 23.7.2013

         Nevím: kultura a slušný život rostly u nás i bez demokracie.

Ať žije Listopad!    Lidové noviny 18.11.2014

         Někteří lidé nazývali listopad 1989 sametovou revolucí. Žádná revoluce to nebyla. Byl to ústupek komunistů, kteří cítili úpadek ze samotného Sovětského svazu. Já si té změny vážil ve srovnání s převratem, jaký měli v Rumunsku, krvavým. Byl to tedy potom hloupý názor, že se měla zakázat komunistická strana. V tom klidném přechodu ke kapitalismu se ovšem hned chopili díla právě komunisté, agenti a lidé ze „seznamu StB“. Měli náskok, peníze, informace, styky. Mne to překvapovalo a jaksi uráželo, že jsme prostě jen připojili svůj státní vagon ke starému kapitalistickému vlaku….Ten náš převrat neměl myšlenkové vůdce. Prováděli ho různí praktikové jen ve svých oborech. Nebyla tu tedy nějaká idea, jež by chytla myslivé lidi, mládež, inspirovala umělce a pedagogy. Snad to bylo i tím, že lidé všeobecně nevěřili na něco nového. Každý si prostě jen oddechl.

Studentský koutek    Lidové noviny 7.4.1998

         Nevychodil jsem žádnou „prestižní“ školu krom broumovské měšťanky. Tehdy vládl názor, že čemu mě učili, mám umět. Vy se dnes učíte jen od zkoušky ke zkoušce a pro známky….Ale důležitější než vědomosti je schopnost učit se….celý život sahám po vědomostech….Kdybych teď měl znovu příležitost a možnost mladý studovat, byla by to hudba nebo jazykověda. Zároveň ale cítím, že by mě to zazdilo v sobě. Takto jsem volnější, ale k větší svobodě chybí mi matematika, dějiny, latina. Když člověk nevystuduje například filozofii, nevadí, ta se dá domyslet. Ostatně to je právě obor, jehož účastníci nejvíce otročí myšlenkám cizích lidí: jenom než se vybabřou z klasiků! Nadměrně silné vzdělání umrtvuje myšlení. Vyučování novinářství nebo spisovatelství neuznávám: buďte něčím pořádným, třeba učitelem, studujte volně všecko dál, psát se naučíte psaním a nespokojeností.

Rozvoj úpadku    Lidové noviny 16.5.2000

         Jo, kdyby se ty počítače a ten internet daly udržet ve funkci rychlého spojení a čerpání informací z rozptýlených knihoven, byly by užitečné jako ve službě oku mikroskop, jímž se nedá vyloupit banka. Jenže výrobci a provozovatelé obsluhují záporně vybrané lidi škodlivými zábavami a možnostmi, takže sbohem. Technika předbíhající morálku lidí dokonce ji sráží z úrovně už dosažené…… Internet rozmnožuje kontakty, ale hubí vztahy. Například ke psaní normálních dopisů je třeba krom věcného důvodu i duševní chuti, citového náboje, dopis je tvorba, e-mail je technický úkon. Vše masové a snadné tlačí úroveň dolů. …  Ale už asi nezažiju rozpad té mezinárodní sítě, v níž může každý každého obtěžovat nevyžádaným lejnem.

Cestou hmyzu   Lidové noviny 13.8.1996

         Nedávno mě náš Jan zaujal myšlenkou, že přebujelá medicína svou intervencí do přírody maří další vývoj člověka. Ano, nedomrlí zachráněnci jsou pak neplodní, tedy se jim naroubuje plod odjinud, a čí harant jsi, mé dítě? Banda géniů všeho druhu si jednoho desetiletí předjedná vládu tím, že si v laboratořích nabřečkují odžínované exempláře nezřetelného pohlaví se vmontovaným genem pro demokratickou volbu těchto banditů….Ten blboň s telefonem právě smazává kulturní rozdíl mezi kanceláří,

hospodou a domovem. A je-li to, co si domlouvá, rande, přeji mu, aby, až za ní přijde, nastavila mu zkumavku.

Vůdce chřipky    Lidové noviny 8.10.1996

         Dostal jsem gratulaci! American Biographical Institute mi blahopřeje k tomu, že se rozhodl vyzvat mě, abych si podal žádost o zařazení mezi Five Hundred Leaders of Influence neboli Pět Set Vůdců vlivu (přesně přibližně). Mám vyplnit dotazník a poslat tři až pět nebo osm set dolarů podle toho, jaký stupeň pocty si přeju. Tato angloamerická ješitnostní industrie k nám vletěla na křídlech svobody hned po převratě. Několikrát jsem odmítl možnost být Mužem roku a dát si to za rámeček za třicet až sedmdesát liber. Ignoroval jsem i výzvu známé encyklopedie Who´s Who, abych jim zpracoval své heslo. Řekl jsem si: já vám budu zadarmo něco pracovat! Podepřel jsem si to i filozoficky: že motýli také sami nelezou do atlasu motýlů. Pár takových odmítnutí, to je také všecko, co se mi od převratu podařilo prosadit, nepočítám-li odtržení Slovenska.

Komikové?  Lidové noviny 21.1.1997

         Koupil jsem pro devítiletého chlapce 1.číslo Mateřídoušky. Byl v něm leták vydaný Dětským krizovým centrem s titulkem „Co je týrání?“ Komiksovou formou dětem vykládá pojem týrání a případy, kdy mohou volat na číslo 612 10 612 nebo 42 54 47. …Uvažujme, jakým dětem je toto poučení určeno, jsou-li to zrovna děti, jež dostávají Mateřídoušku (což je časopis velice dobrý), a jak si každé děcko může „vyhodnotit“ různé okamžiky svého života v rodině. Volat na uvedené číslo prý mohou samy děti, oba rodiče, babička, dědeček, bráška, sestřička „a každý další“. V rodině s vytříbeným smyslem pro dětská práva může tedy kdokoli udat kohokoli. Až vaše dítě ohrozí vaše zdraví, až vám způsobí škodu, poníží vás, zneužije vás ke svému pohodlí, osopí se na vás, buďte hlavně u nějakého telefonu dřív než ten spratek.

Milým spoluviníkům    Lidové noviny 15.9. 1998

         Ale já při této příležitosti řeknu něco, co si myslím velice dávno, a divím se, že to ještě neřekl někdo stejně chytrý, ale mocnější. Co chtějí teroristé: přivést národ a svět do hrůzy, aby jim v něčem ustoupil. Účinek jejich činu nezávisí na tom, kolik lidí zabijí, ale kolik se jich lekne. Potřebují tedy spolupachatele: a v tom se jim nabídli novináři světa, kteří se v šíření slávy teroru minutově předbíhají, jako by od nich dostali zaplaceno. Teroristé udělají v Nairobi výbuch, a novináři se postarají, aby se Češi podělali. Pánové, je možné, že jste tuto svou úlohu nepoznali? Teroristům je třeba odejmout slávu a jejich výbuchy zazdít mlčením, aby se už o pár ulic dál o nich nevědělo. Ať zůstane neznámo, která organizace se k útokům hlásí, a jména autorů ať jsou prvně vyslovena až před soudem. …Právo na život v bezpečí je přece vyšší než právo na škodlivé a nebezpečné informace. Kdybych byl poslancem, navrhl bych zákon zakazující reklamu terorismu, jehož úspěch není v počtu mrtvých, ale v účincích zpráv na našeho ducha a naše chování.

Nepublikovaný rozhovor z roku 2006.    Lidové noviny, 13.6.2015

         Já když dneska někde mluvím s mladými lidmi, ti to vidí černobíle: komunismus – a hotovo. Ne, ta hranice šla přes lidi. Jaký kdo byl. Blbci zkazí každý režim. A k povaze režimu patří, jestli vůbec v něm máte místo proti těm blbostem se stavět. Dneska se můžete velice, ale nic nevyhrajete. Já říkám: dneska se ředitelé mnohem víc bojí, než se báli tehdy ředitelé. Mnohem víc se dnešní ředitelé bojí peněz, než se tehdy ředitelé báli strany.

VACULÍK, L.  Sekyra.  Praha: Práce, 1991.  ISBN 80-208-0091-3.

VACULÍK, L.  Jaro je tady (1981-1987).  Praha: Mladá fronta,  1990. ISBN 80-204-0192-X.

VACULÍK, L.  Poslední slovo (1989 – 2001).  Praha: Paseka, 2002.  ISBN 80-7185-443-3.

LIEHM, A. J.  Generace.  Praha: Československý spisovatel,1988.  ISBN 80-202-0254-4.