Češtině k svátku

      Samotnou mě to překvapilo: z ranního rozhlasového vysílání jsem se dozvěděla, že slovo piknik je francouzského původu, z onomatopoického pique-nique. Jako frankofila mě to potěšilo. Ostatně – podle Darrena Crowna, autora rozverně roztomilé knížky Angličtina na rovinu, 60% anglických slov pochází z francouzštiny.

            Stroze úředně vzato není čeština mým mateřským jazykem. I tak ji celý život užívám, obdivuji, hájím, snažím se jí neubližovat. Vedle Dne vody, Země a třeba právě toho Dne pikniku (17.června) – to vše jistě v mezinárodním rozměru – máme 18.června svůj domácí Den českého jazyka, tedy alespoň podle televize. V rozhovoru pro ČT art, televizní stanici určenou příznivcům kultury, Karel Oliva, současný ředitel Ústavu pro jazyk český AV ČR, na dotaz moderátorky po stavu českého jazyka zareagoval: „Čeština je úplně v pořádku, problémy mají její uživatelé“.

            Vzpomněla jsem si na slova vynikajícího bohemisty profesora Alexandra Sticha: „Jazyk není jen instrument, jako třeba kladivo nebo pračka. Jazyka totiž nejen užíváme, ale také ho prožíváme – a zde nastupuje princip svobody, osobní tvořivosti, individuality. Jeho výrazným projevem je jazyková hravost, individuální tvořivost, jazykový vtip“. V tom případě jsme na tom dost bledě – tedy s principem jazykové svobody jako osobní tvořivosti. Pokud ovšem za osobní tvořivost nepokládáme, co jsem ve dvou dnech zcela náhodným poslechem zaznamenala v našich médiích.

            Dozvěděla jsem se, že proslulý vytrvalostní automobilový závod Le Mans „slaví smutné výročí monumentálního neštěstí z roku 1955“. Co je na tragickém úmrtí desítek přihlížejících diváků monumentálního? Že podobné hrůzné okamžiky „slavíme“, to už bych si pomalu měla zvyknout. Nedávno byly školy vyzývány, aby žákům připomenuly jeden ze slavných dnů – tentokrát to bylo výročí ztroskotání Titaniku. Onen 14.duben 1912 má být dokonce na jakémsi seznamu slavných dnů. Ráda bych ten seznam viděla – a jeho tvůrce (výsledek nějakého grantu?). Z rozhlasu jsem v tentýž den zaslechla z úst naší zástupkyně v Bruselu, že „…tyto děti nevynikají žádnými psychickými poruchami“. Vida! Čím vším lze vyniknout! Tenista Radek Štěpánek byl před komentováním sportovních zpráv v TV dotázán: „ Jak se cítíš před svou první moderátorskou premiérou?“ Kolik takových prvních premiér bude chudák muset ještě podstoupit? Dovídám se, že známý fotograf“ bude více rozvykládávat ten příběh…“, sršatá kritička v literární recenzi volí „tlustá slova“. Čtu řádky znovu, to je silná káva! Že by projev nezvladatelné touhy po extravaganci? Pořád čerpám z jazykových „objevů“ zaznamenaných náhodně v našich médiích v průběhu pouhých dvou dnů. A můžu pokračovat. Víte, že „…touto nemocí ročně onemocní stovka nových lidí“? A co ti – teď zaváhám – jak označit ty ostatní? Staří lidé? Můj jazykový cit se zpěčuje: to nemůžeš, znamenalo by to, že… (malé cvičení – doplňte sami ).

            Vždycky si říkám: to si zapamatuješ! Ale spoléhejte na paměť. Přitom příkladů na nesprávně užitý slovosled je nepočítaně. Za uši mě tahá, jak nesprávně klademe ve větě spojky a příslovce. Jeden příklad za všechny: „ I mě zajímá váš názor, pane…“, obrátila se moderátorka v televizní debatě na dalšího přítomného politika. Z kontextu besedy bylo zřejmé, že měla v úmyslu říct : „Zajímá mě i váš názor, pane…“  Podstatný rozdíl! Politik mohl odpovědět: „Co je zrovna vám po tom?!“

       Jazykový cit v uvedených příkladech zoufale pláče. Deficit jazykového citu se často objevuje u dětí s poruchami učení, nejčastěji u dyslexie (poruchy čtení). Módní vlna „celebrit“holedbajících se dyslektickými potížemi sice již opadla (nastoupili autisté,když ne „čistí“, alespoň ti s diagnózou PAS, – Potížemi Autistického Spektra, tam se toho vejde). Jak vidno, média úspěšně přispívají k narušení komunikační schopnosti dyslektického charakteru. Nebo jsme jen tak jazykově, komunikačně nedbalí? Připomenula bych – jako již vícekrát – to jediné, co si nesu já, reprezentantka Nejedlého jednotné školy, z myšlenek komunistického ministra školství (Z.Nejedlého): Jak kdo mluví, tak myslí. Jak myslí, takový je.

        Trochu obšírněji bych se zastavila ještě u jedné komunikační „lahůdky“. Pod  vlivem paní profesorky Francové z hejčínské jedenáctiletky jsem čtenářsky zrovna nepodlehla Švejkovi. Ale teď v novinách čtu něco o „dobromyslném vojáku Švejkovi“. To je charakteristika! Něco jako hloupý Honza? Potom se divme, že maturanti nerozliší popis od charakteristiky, vyprávění od zprávy….  U Švejka bych si vypomohla výborným, zapomínaným Josefem Jedličkou: „Když se nám, Čechům, vede jakž takž, jsme náramně nedůtkliví na důstojnost a čest. Občas, když jde do tuhého, umíme se dokonce vypnout k heroismu a rádi se pokládáme za dědice Mistra Jana Husa.Ale když jsou časy zlé, bereme si obvykle za vzor Josefa Švejka…Švejk je především člověk, který chce žít a přežít…Švejk si volí případ od případu přesně takovou roli, která je nejméně riskantní….v tom je také negativní stránka a všechno nebezpečí švejkovství a švejkárny – že hlava nehlava strhává všechno do bláta, všemu se vysmívá, všechno snižuje, vším pohrdá……Vzbuzuje potom ovšem značné podezření, když se komunistický totalitarismus od tohoto postoje nedistancoval, ba když jej – alespoň v zásadě a teoreticky – dokonce uznával a podporoval. Švejkování jako metoda a technika odporu je totiž produktivní jenom v prvním vnějším plánu, ve své podstatě a svých dlouhodobých důsledcích diktatuře vyhovuje. Švejk není jen mazaný chytrák, který vodí své představené za nos. Je zároveň i člověk, kterému už není nic svaté, kterému nic nestojí za riziko, který je za to, že ho vůbec nechají žít, ochoten přistoupit na všechno. Právě takové lidi totalitarismus potřebuje…byla by už naše vina, kdybychom národem švejků chtěli být a zůstat. Ono je přece jenom asi lepší vytvářet své vlastní dějiny, než se cizími dějinami prošvejkovat.

            Prošvejkujeme se i češtinou? Je smutné, že obdobné nebezpečí (lajdáctví? lhostejnost?) viděl již v roce 1932 Karel Čapek. Do Lidových novin napsal: „Zdá se mi, že v jistém nebezpečí je řeč živá, řeč lidí mezi sebou….Vemte si politické mluvení a psaní s jeho fatální potřebou všecko přepínat a zveličovat….vemte si řeč úřední, tuto směšnou a děsivou nestvůru co do slovníku i syntaxe….To se rozumí, tady nepomohou přednášky, spíše by mohla pomoci škola – nejen výchova dětí, ale i výchova učitelů“.

 JEDLIČKA, J.  České typy a jiné eseje. Praha: Albatros Media a.s., 2009.

                         ISBN978-80-00-02324-3.

JANÁČKOVÁ, J., STICH, A.  Chvála české řeči aneb o řeči v národě slovy českých spisovatelů od 

                       počátků až po naše dny. Praha: Československý spisovatel, 1988.

STICH, A.  A co jazyk?  In Přítomnost 7/1991, s.26

CROWN, D.  Angličtina na rovinu. Praha: Knižní klub, 2015. ISBN 978-80-242-4848-6.