Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

To jsou mi věci!

         Ač škole jako pedagog již nějaký ten pátek vzdálena (jako studentka ne, čímž nemíním U3V), snažím se „držet prst na tepu školy“, třeba i sledováním pedagogických tiskovin, řečeno trendy newspeakem fokusuju pedagogiku a konzumuju články o ní. Nedávno jsem si v Akademii, pravidelné úterní příloze Lidových novin, na uveřejňovaných testech ověřovala, jak bych letos dopadla u přijímacích zkoušek tu na střední, tu na vysokou školu. Šlo to! Ačkoliv – i když humanitně zaměřena, určité problémy mi místy dělaly formulace výchozích textů k prezentovaným úkolům z českého jazyka. Že bych už také tápala v porozumění čtenému, což je problém často vzpomínaný u dnešních školáků? Nebo je čertovo kopýtko jinde?

            Budu konkrétnější – zkratkovitou probírkou zmiňované přílohy ze dne 26.května 2015. Myslím, že časově poněkud mimo byl zařazen článek Nástup do školy se dá natrénovat. Adaptační kurzy. Na všemožné kurzy jsem dost alergická, hodně oněch náhle se vynořivších nejrůznějších kouček podezírám, že jejich motivace spočívá v něčem úplně jiném než v altruismu, snaze někomu pomoci. Nejdříve bych se vždy ptala po prameni jejich vzdělání a odbornosti. Úspěch jednoho z kurzů je dokládán slovy absolventky, dívenky před prahem povinné školní anabáze, budoucí prvňačky: „Moc se těším, až budu umět číst. Až vyrostu a budu mít děti, budu jim číst pohádky, stejně jako moje maminka čte mně. Budu umět hodně věcí a také toho zvládnu víc sama“. Chvíli jsem váhala, zda jsem omylem nepustila televizi, kde na obrazovce právě běží upoutávka na pořad o dokonalé, ctnostmi oplývající doktorkce Quinnové. Ta mluví podobně. Nějaká desetiletí jsem za katedrou pobyla, ale tak naprosto nepřirozený, šroubovaný mluvní projev jsem u žádného dítěte, žáka – ani vysokoškoláka – nezažila. Rodiče takového žáčka bych měla k tomu, aby nechali dítě vyšetřit.  Možná by je tak preventivně ochránili před vysoce pravděpodobnou školní šikanou.

         Po absolvovaní anoncovaného kurzu ta holčička vlastně již do školy ani nemusí. Zvláště budete-li se jako rodiče držet dalších rad. Jedna z nich mi vyvolala úsměvnou vzpomínku. Čtu: „S výukou čtení a psaní nespěchejte. Prvňáčci, kteří si tyto dovednosti osvojili předčasně, se ve škole nudí“. Drahně tomu let, co jsem takové radě – jako učitelka! – podlehla. Už jako dospělá mi dcera vyčítavě řekla: „Já jsem se tenkrát cítila ve třídě jako blbec! Všichni četli, jenom já…“. Nutno dodat, že moje dítko nastoupilo do školy ve druhé polovině opěvaných šedesátých let. Dnes je situace úplně jiná! Děti jsou už od narození, o předškolních letech nemluvě obklopeny literami, písmenky, nápisy, texty kam pohlédneš, kolik babiček a dědečků s tichou závistí sleduje schopnosti svých vnoučat co se oblíbených audiovizuálních hejblátek týče. Pochybuji, že se dnes ještě najde zdravý předškolák nedotčený znalostí písmen abecedy. I kdyby – zrazovat úzkostlivější rodiče od předčasné výuky čtení a psaní je totéž, co je k témuž vyzývat. Co kdyby ve vztahu k ostatním dětem – nedej bože! – něco zameškali! Podobnému jednání, návodům se říká kontraproduktivní. Pro upřesnění dodám, že nevidím žádný důvod pro to, aby rodiče své děti předškolního roku učili číst a psát.

      Konečně! Jsme lepší! Podle údajů zveřejněných ve zmiňované příloze Lidových novin „…udržování kázně zabere českým učitelům pouhých pět procent vyučovací hodiny. Průměr zemí v OECD je 13 procent“. Tak je psáno v článku s titulkem Pracovní doba učitele? Někdy i do noci. Kolik času stojí kantořina? Přejdu fakt, že ta noční pracovní doba nebohého učitele není naplněna sebevzděláváním či přípravami na vyučování, promýšlením metodických postupů, inovací forem výuky…ale nějakou formou tzv. vedlejšího pracovního poměru. Ať jako učitelka základní školy nebo vysokoškolská pedagožka – vždycky jsem „obdivovala“ ty, kdo zvládali úvazky, působení na více školách. Já bych to nedokázala. Jedna škola, jedna fakulta byla pro mě až až. O výši učitelského platu mě nemusí nikdo poučovat, jiný jsem na vlastní kůži nepoznala. Po nástupu na univerzitu – v roce 1986 – jsem dokonce platově klesla. Přesněji – na výplatní pásce jsem měla o 17,5% méně. Dokážete mi říct, kolik jsem tehdy – v roce 1986 – „brala“?

      Můj oblíbený popularizátor matematiky (věřím, že by se neurazil) Milan Mareš, jehož žádnou další knížku už si bohužel nekoupím, v jedné z těch, které mám, označuje procenta za „evergreeny demagogů“ a pokračuje: „Na těch je pro podvodníky nejlepší, že vlastně nic nevypovídají o skutečnosti, ale jen o jejích relativních změnách. Ty navíc mohou být, hlavně při nižších skutečných hodnotách sledovaného jevu, poměrně markantní. Starší generace to zná z učebnic a propagandy. Země, která zvedla výrobu traktorů ze 100 na 150 ročně, ji zvedla o 50 kusů, ale také o 50%. Země, která ji zvedla z 10 000 na 12 000, ji zvedla o 2 000, ale jen o 20%. To je podstata všech demagogických kouzel s procenty“.

            A jsme u toho – u procent! Zopakuji, že podle výzkumů  „….udržování kázně zabere českým učitelům pouhých pět procent vyučovací hodiny. Průměr zemí v OECD je 13 procent“.Jakou výpovědní hodnotu – chcete-li validitu – má toto sdělení? Co si představit pod pojmem kázeň ve vyučovací hodině?  Mrtvolné ticho, monolog vyučujícího a žactvo tiše naslouchající , případně s rukama založenýma za zády ( když už -to by se alespoň na chvíli v lavicích narovnali)? Preferuji „židovskou školu“, atmosféru vyučovací hodiny naplněnou ruchem, aktivitou, provokujícími otázkami (z řad žactva)….Kazila bych udávaný pětiprocentní průměr kýžené kázně? Nebo máme ve srovnání s žáky v dalších testovaných zemích „hodnější“, vychovanější děti? Mohla bych v úvahách o smysluplnosti podobných výzkumů a zjištění pokračovat. Asi v duchu vyjádření  Petra Houdka : „ Stále mě zaráží jako neuvěřitelně hloupé, že se zdůrazňuje jen to, co se psychologové a experimentální ekonomové dozvěděli o lidech, ne to, jak se to dozvěděli“. Ta slova jsem četla kdysi v časopise Vesmír (11/2010, s.664) pod titulkem Proč věda testuje jen divné lidi (musela bych se podívat, jestli je za titulkem otazník, žádný problém, svým vnoučatům nechávám jako dědictví zatím 18 svázaných ročníků uvedeného časopisu ). Krátce řečeno: podobných výsledků podobných výzkumů „konzumujeme“ zcela běžně nespočet. Právě jen ty výsledky – kdo se ptá po metodice, po způsobu realizovaných výzkumů, „jak se k tomu došlo“?

             Oblíbená procenta – tedy ve statistikách, v hodinách matematiky už méně, ačkoliv jsem nikdy nepochopila, proč jsou právě procenta ve škole v takové nemilosti. Stačí přece pochopit podstatu jednoho procenta – a už si s výpočty poradíte, i bez požadovaných vzorečků, pouhým selským rozumem. Jak lze s procenty manipulovat, ukázala na údajích o neúspěšnosti letošních maturantů polemika Jiřího Zíky, ředitele Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání Jak nalézt skutečnou míru inflace vzdělání (Lidové noviny 3.6.2015 s.11 ) v reakci na článek Ondřeje Šteffla Státní pokusy na našich dětech (LN 23.5.).

            Vraťme se k validitě, výpovědní hodnotě průzkumu o úrovni školní kázně. Nic nevíme o tom zásadním, o metodice realizovaného průzkumu. Jednu z možných cest ilustruje Milan Mareš následovně: „Je jistě impozantní, když se v novinách dočtete, že „na anketní otázku souhlasně odpovědělo 71,429% respondentů. Ta přesnost a důkladnost průzkumu, ta práce, kterou si s ním jeho zpracovatelé dali – to přece bere za srdce. Ale kde, redaktor někde na chodbě (v lepším případě na stanici tramvaje) oslovil 7 lidí, 5 z nich mu otráveně řeklo „ano“, aby měli pokoj a 2 mu řekli „ne“, protože se zrovna s někým pohádali. Dá se odhadnout, že nejvýš jeden se nad otázkou zamyslel a ten odpověděl delším souvětím, ze kterého tazatel vlastní pílí odvodil ono „ano“ nebo „ne“…. Až zase budete někde číst nějaké průzkumy názorů, ať už na politické kandidáty voleb nebo na prací prášky, zkuste si představit, jak asi vznikly. Je dobré si je přečíst, ale není dobré je brát zas až tak úplně doslova. Některé vznikly tak, že hbitý mladík odchytával u východu z metra spěchající spoluobčany ( a odpověděli mu jen ti, kteří nikam nespěchali – což, mimochodem, také není reprezentativní vzorek), nebo si upracovaná maminka odskočila od dětské postýlky a u kuchyňského stolu od oka vyplňovala lístky „za sousedy“, aby si „anketou“ trochu přivydělala. I to se stává. Když si budete dávat pozor, časem se naučíte, které agentury máte brát vážněji…. Na otázku, jestli statistiky lžou, je těžká odpověď – jak která. Většinou ne, někdy si lžeme spíš sami, když je špatně vykládáme. …sebeobrana proti pokřivené statistice je poměrně jednoduchá – stačí zdravý rozum a odstup od propagandistického pokřiku….skutečně rafinovaná statistická lež se vyznačuje tím, že vlastně říká pravdu – jenomže o něčem jiném, než o tom, co se snaží předstírat….tajemství úspěšnosti jednotlivých agentur je v péči věnované přípravě souboru oslovených respondentů….“.

            Záviděníhodné oblibě se mezi studenty těší dotazníky – najmě v časech, kdy mají přistoupit ke zpracování diplomové nebo bakalářské práce. Ponechejme stranou závažný problém sestavení dotazníku, zasloužil by si zevrubné samostatné zpracování. Už při prvních debatách nad tématem písemnosti, která měla dosvědčit akademickou zralost studujícího, jsem to nadšení pro dotazník hodně tlumila. Prostě – dotazníkům nevěřím. První problém- zmiňované otázky, správněji položky. A potom – jsem-li jako respondent jen krapet inteligentní, poznám, co se chce slyšet, k čemu se mají dojít, stylizuji se, možná i podvědomě prezentuji v lepším světle…….Jeden příklad za všechny – neexistuje sebelépe sestavený dotazník, kterým byste nedošli ke zjištění, že nejméně 85% rodičů svým dětem předškolního věku pravidelně čte pohádku před spaním. Skutečnost?

            Ještě jednou sáhnu po knize Milana Mareše Slova, která se hodí aneb jak si popovídat o matematice, kybernetice a informatice, tím, že ocituji „……několik praktických rad pro čtenáře tisku, diváky televize a příjemce propagandy všeho druhu. Tady jsou alespoň ty nejdůležitější:

–  Většinou se dá věřit statistikám nanejvýš natolik, nakolik se dá věřit jejich předkladatelům. Obvykle tedy nijak zvlášť.

–  Nenechte se omráčit „přesností“ čísel nebo jednoznačností grafů. Je to mnohdy jen jeden z druhů kreativní literatury.

–  Pokud je vám podsouvána předpověď vývoje časové řady do budoucna, buďte velmi ostražití. Pravděpodobnost nějaké kulišárny je dost velká.

–  Procenta bez udání absolutních čísel, ze kterých byla spočítána, jsou podraz na čtenáře téměř jistě. Pokud se něco takového vyskytne v učebnici, dejte dětem raději na hraní zápalky – je to bezpečnější.

–  Grafy sestavené z panáčků, stromečků, stroječků, domečků nebo dokonce jásajících či smutných dětiček, jistě podsouvají něco, co je ve skutečnosti úplně jinak. Doporučuji pokochat se jejich výtvarným provedením (pokud za kochání stojí) a pak celé svěží dílko i s doprovodným textem zahodit.

–  Pokud je pod statistikou podepsáno některé z hlasitých ekologických hnutí, můžete být v klidu – něco v nepořádku je na ní zcela jistě“.

             Od problému školní kázně jsme se dostali k matematice, řekla bych dotkli se matematikou podbarveného způsobu uvažování. Co kdybyste ke své prázdninové četbě přidali knížky Milana Mareše? Garantuji vám, že byste se dobře (nejen) pobavili. Nevynechávejte ani předmluvy. Prof. RNDr. Milan Mareš DrSc. (1943 – 2011) byl významný vědec a také brilantní stylista. V předmluvě k výše zmiňované knize píše: „Začneme něčím, co se ve slušné společnosti nedělá – negativním vymezením. Kniha, kterou držíte v ruce, není učebnicí a tím méně ani encyklopedií nebo alespoň přehledem matematiky, kybernetiky nebo informatiky, není ani jednou z těch roztomilých „zábavných matematik“, které se člověka dotěrně ptají, na jak dlouhý provaz musíme přivázat kozu, aby spásla přesně polovinu trávníku (délku kozy zanedbejte), a konečně to není ani návod, jak se zastrkuje do zásuvky šňůra od počítače, neřkuli, jak se programuje…ale stejně, jako si můžeme číst o Japonsku, aniž bychom se učili japonsky, o Nanga Parbatu, aniž bychom kdy vylezli třeba jen na Milešovku, nebo o archeologii, aniž bychom pořádně znali chronologii doby bronzové či techniku konzervace terénních nálezů, stejně si snad lze číst o matematicky vypadajících pojmech a možná se při tom i trochu bavit, aniž bychom se museli zabývat uvázanou kozou. Rozhodně jsou následující stránky pokusem o něco takového….je na čase skončit s předmluvou a přejít k mluvám a pomluvám…“. Následuje perfektní vtip o tom, jak „…tři muži jedou ve vlaku plochou holandskou krajinou a najednou…“. Ale to si už přečtěte sami.

 MAREŠ, M.  Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice. Praha: Academia, 2006  ISBN 80-200-14445-4