Jací jsme?/ What are we? – ptá se v doslovu publikace Vzkazy domů/ Messages home Martin Stránský, knížky, která patří k mým nejlepším čtenářským „úlovkům“ posledních týdnů. Proč ta dvojjazyčnost? Inu proto, že celá kniha je dvojjazyčná, každá stránka ve dvou paralelních sloupcích, hezky vedle sebe česky a anglicky. Hodně napoví sám podtitul – Příběhy Čechů, kteří odešli do zahraničí (emigrace a exil 1848 – 1989) /Stories of Czechs who went abroad (emigration and exile 1848 – 1989). Z doslovu jen krátká citace: „ Co dnes znamená být Čechem? Aktuálně publikované průzkumy ukazují, že naprostá většina spoluobčanů odpovídá na otázku poukazem na sport, vědu a techniku. Méně než polovina se zmíní o demokracii, kultuře či o společenských hodnotách. Mělo by to být naopak: ceny a úspěchy se dají vyhrát či koupit, duchovní hodnoty nikoliv“ (u delších citací a úryvků si anglickou verzi odpustím, z důvodu úspory místa). Koho by mělo takové konstatování oslovit víc než učitele?
Pozornost zaslouží několikastránková předmluva – Emigrace jako šance a exil jako diagonála / Emigration as an opportunity and exile as a diagonal podepsaná v obou jazykových verzích – jak je tomu u všech textů dalších čtyřiadvaceti přispěvatelů – jedním autorem, v tomto případě Karlem Hvíždalou.
Dovolím si upozornit na to časové rozpětí: 1848 – 1989. Půjdu proti proudu času a začnu odzadu, pátým oddílem – Exil a emigrace v letech 1968 – 1989 / Exile and emigration in 1968 -1989. Samá známá jména, někdy i se známými přídomky, jak je tomu například u Jana Anastáze Opaska – Opat chuligán / The abbot-rascal. Ivan Medek spojován – jak jinak – s Hlasem Ameriky, Vídeň / Voice of America, Vienna. Karel Kryl zůstává Občanem navždy a navzdory / A citizen forever, despite the system. Vedle známých jmen (Petr Sís, Vojtěch Jasný) i ta méně povědomá,hodna pozornosti (např. Ludmila Stáňová).
Jisté části čtenářstva stále ještě blízký –když ne věkem, možná z četby, filmů – zůstává oddíl čtvrtý –„Svědomí mi nedovolí šířit takové lži“. Český exil mezi únorem 1948 a srpnem 1968 / „My conscience does not allow me to spread such lies“. Czech exiles between February 1948 and August 1968. Četli jste knížku- vysoké morální, ale i literární hodnoty – Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky? Máte možnost se s autorkou seznámit v textu Jen tam, kde je člověk svobodný, je opravdu doma / You´re truly at home only where you´re free. Měli jste někdy možnost slyšet, co si o životě myslí Soňa Červená? Obdivuhodná žena a umělkyně vzpomíná na dobu protektorátu , kdy s Janem Werichem (vodníkem Čochtanem – ještě ho mám schovaný) vystupovala jako Káča Maršálková v legendární inscenaci Divotvorného hrnce: „Moje píseň Jakpak je dnes u nás doma? se stala jakousi skrytou znělkou nesouhlasu s režimem“. Titul této písně stojí v záhlaví prezentovaného textu, s dodatkem Cizinkou ve svém rodném městě / How are things in our village? Being a strenger at home. (Tady mi to nedá – vnímáte krásu a možnosti češtiny? Kde je v tomto případě angličtina, to je prostě ono Werichovo do angličtiny nepřeložitelné české malé kulaťoučké červené jablíčko – ti sečtělejší vědí). Následují už jen mnohým méně známá jména (Josef kardinál Beran, Zbyněk Zeman….), o důvod víc se s nimi – a jejich životem, dílem – seznámit.
Navzdory často zaznamenávaným lkaním nad deficitem pozornosti věnované v našich školách nedávné minulosti další oddíl knihy Vzkazy domů prezentovanými osobnostmi vyznívá přece jen optimističtěji. Druhá světová válka a poválečná konsolidace, 1938 – 1948 / The Second World War and the post-war consolidation, 1938 – 1948 – období přibližované osudy například Jiřího Voskovce a generála Karla Klapálka – to přece nemůže mladším učitelům i studentům znít úplně cize. Jsem naivní? Vím, že se jménem Marie Švermové už to bude horší, ale nepokusit se využít právě jejího osudu k osvětlení mnohých událostí a hlavně souvislostí? To by bylo škoda, když už titulek říká: Emigrantkou v Sovětském svazu / Being an emigrant in the Soviet Union. Vedle generálů Svobody, Klapálka byl také generál Sergej Ingr, podle textu Třikrát v odboji / Three times in the resistence movement.
Období 1918 – 1938 – Češi mezi válkami: odchody a návraty / Czechs between the wars: departures and returns , tady už bude hůř. Snad tak ještě Gustav Machatý: Tak krásná věc, jako je film /Such a beautiful thing as film. Stydím se za své chabé povědomí o Zdeňku Kopalovi ( Život ve znamení hvězd / Living for the stars). Zahanbeně čtu: „…významně se podílel i na výzkumu Měsíce v rámci projektů Apollo“. Ještě že tu knížku Vzkazy domů mám, určitě se budu snažit zapamatovat si aspoň něco o Anně Auředníčkové, pro její Život ve znamení služby vlasti a české kultuře /Life as service to the homeland and Czech culture.
A jsme na konci – kvůli mému putováním proti proudu času vlastně na začátku knihy Vzkazy domů, v období 1848 – 1918 Lpění na životě – exil a vystěhovalectví / Clinging to life – exile and emigration. Přiznávám, že tento oddíl mě zaujal ze všech nejvíc, se smutným zjištěním, jak hodně z toho je stále aktuální.
Začíná nezvykle objektivním otevřeným pohledem na Josefa Václava Friče (1829 Praha – 1890 Praha) a potvrzením toho, co je připojeno k jeho jménu – Základy politického exilu / Fundamentals of political exile: „Poprvé v moderních českých dějinách se právě Josef Václav Frič pokusil vytvořit exilové české politické centrum, které by prezentovalo českou problematiku v zahraničí a zároveň otevíralo možnost pro domácí reprezentaci, aby tohoto centra využívala ke zprostředkovanému vlivu na rakouskou politiku“. Závěr bouřlivákova života komentoval básník Josef Svatopluk Machar: „Frič, věčně mladý, velmi čilý, věčně bojovný, našel generace jiné, s jinými tužbami, jdoucí po jiných cestách…Domov byl mu jaksi cizinou“.
Aleš Hrdlička (1869 Humpolec – 1943 Washington), antropolog světového věhlasu, přijel do USA jako třináctiletý hoch. Přesto je v textu charakterizován jako Antropolog se srdcem vlastence / An anthropologist with a patriotic heart. Cítil potřebu psát a vystupovat ve prospěch svých krajanů. S překvapením se dočteme, že „…bojoval proti mylným stereotypům týkajícím se původu a charakteru českého národa. Kdo jiný mohl proti rasovým předsudkům pozvednout hlas účinněji než právě nejvýznamnější americký fyzický antropolog?“. Můžeme se pousmát nad studií s názvem Jací jsou Čechoslováci, uveřejněnou u příležitosti světové výstavy v Chicagu v roce 1933. Aleš Hrdlička Čechoslováky (tady se přidržel zhoubného omylu) popsal „…jako typ se silnou tělesnou konstrukcí, s upřímnou fyziognomií, usměvavé, inteligentní a přitažlivé“.V přímé citaci z Hrdličkova článku pak čteme: „ Jejich hlavní mentální charakteristikou je srdečnost, citlivost, idealismus, úcta k hodnotám, láska k rodině, hudbě a tanci a ke všemu dobrému a krásnému. Také značný individualismus, vrozená láska k půdě a ke všemu, co s ní souvisí, pořádkumilovnost a čistota. A je u nich všeobecný hlad po vědění, který u dětí vede k vyššímu vzdělání. Čechoslováci jsou přičinliví a zruční. Jejich smysl pro čest a idealismus je nad všeobecným průměrem, kriminalita je u nich omezena prakticky jen na mentálně abnormální osoby. Jsou oprávněně hrdi na svou minulost a milují svou rodnou zem, ale stejně tak milují tuto zemi a jsou jejími nejloajálnějšími občany“. Chce se říct – kdeže loňské sněhy jsou! – kdyby to už v onom roce 1933 nebylo silně přehnané. Autor textu o Aleši Hrdličkovi dodává: „Amerika si sotva mohla představit lepší přistěhovalce!“ Jenže – bylo to víceméně potřeba. V medailonech dalších Čechoameričanů se nečekaně dovídáme: „Skutečnost, že ještě dlouho po první světové válce bylo nutné Američanům připomínat etnický původ Čechů a Slováků, však svědčí o tom, že negativní stereotypy o povaze slovanských národů u Američanů nevymizely……Například po známém masakru na Senném trhu v roce 1886 Chicago Times označilo Slovany za „potomky Skytů, Hunů a ďáblů“. Když pak Kongres projednával zákon, aby se vstup do USA zakázal anarchistům, padl návrh, aby se vztahoval i na Čechy, protože i oni prý patří k podvratným živlům. Na intenzitě nabýval americký nativismus, projevující se odporem vůči přistěhovalcům zejména z jižní a východní Evropy. Vyspělejší anglosaští protestanti (WASPs – White Anglo-Saxon Protestants) byli stavěni do opozice proti zaostalejším národům, zahrnovaným do posměšné zkratky PIGs (Poles, Italians, Greeks, Slavs), árijský mýtus byl tehdy přijímanou „vědeckou“ teorií, byla to doba A.Gobineaua a jeho tezí o nebezpečí míšení různých ras či etnických skupin. Řada těchto ideologií zapustila v USA silnější kořeny než v samotné Evropě a měla zde i své horlivé zastánce“. Stačí? Ukázek bych našla více, například o přednáškách na nejprestižnějších amerických univerzitách, kde přednášející vysvětloval, že „…Češi – Bohemians nejsou ani cikáni, ani lidé žijící bohémským životem, a ve snaze vylepšit obraz Čechů poukazoval na jejich příslušnost k árijské rase“.Jak je uvedeno dále, veřejnému mínění ten problém trochu zkomplikoval i Antonín Dvořák jedním z jeho nejoblíbenějších děl – písní Když mě stará matka zpívat učívala z cyklu Cikánské melodie, v angličtině překládaných jako Gypsy songs.
Z období let 1848 – 1918 bych ráda připomněla ještě dvě – neprávem a proč asi? – zapomenuté osobnosti. Vácslav Vondrák (1880 Ukrajina – 1962 Chile) to má přímo v podtitulu – Zapomenutý a odvržený vlastenec / A forgotten and spurned patriot.Jen zkratkovitě několik dat a údajů..Vondrákovi rodiče přesídlili do volyňské gubernie v carském Rusku, žili v Černigově. Vácslav s českými přáteli založil v roce 1900 tělocvičnou jednotu Sokol v Kyjevě. V říjnu 1906 založil, vydával a redigoval týdeník Ruský Čech, první české noviny v Rusku. V průběhu první světové války „…dal českému odboji k dispozici místnosti ve svém domě a ve svém hotelu Praha v Kyjevě, pak pro Českou družinu vyjednal další prostory v Michajlovském kláštěře v Kyjevě. Měl též velký podíl na převelení ruských Čechů z ruské armády do České družiny a stejně tak na osvobozování rakousko-uherských zajatců české a slovenské národnosti na základě záruk SvČSR (Svazu československých spolků na Rusi)“. To už se zřejmě schylovalo ke vzniku našich legií. Vácslav Vondrák u toho nechyběl. „29.srpna 1916 Vondrák podepsal „Zápis o zásadách československé akce“ (tzv. kyjevský zápis) s místopředsedy Československé národní rady v Paříži J. Dürichem a M.R. Štefánikem. Tím uznal její vedoucí úlohu v čele s T.G.Masarykem v celém československém zahraničním odboji. Po příjezdu Masaryka však začal být od organizace českého vojska stále více odlučován. Vyústilo to na 3.sjezdu SvČSR (23.4.-1.5.1917), kde kvůli intrikám stoupenců T.G.Masaryka nebyl zvolen do vedení svazu. V té době však existence českého vojska byla již skutečností, a to právě díky zásluhám V.Vondráka a jeho spolupracovníků“. To nestačilo, Vondrákovy zásluhy a jeho činnost byly zpochybňovány i po vzniku Československé republiky. Upadl v nemilost tím více, že si dovolil kritizovat zákon na ochranu republiky, který „…nepřipouštěl použití důkazů v případě obvinění prezidenta“. Vondrák po roztržce s T.G. Masarykem a po vynucené politické emigraci žil ve Francii, zemřel v Chile. Můžeme se zamyslet nad závěrečnou částí textu věnovaného Vácslavu Vondrákovi: „Je smutné, že tak významný národní, kulturní a především odbojový pracovník nemá v České republice sebemenší památník…Zasloužil by si alespoň, aby jeho odbojová činnost byla zpracována nezávislými historiky, bez politických a ideologických interpretací. Památku na V.Vondráka u nás udržuje pouze Československá obec legionářská. Její zásluhou byla 3.listopadu 2000 u příležitosti 85.výročí založení České družiny v Kyjevě na domě, kde bydlel, odhalena Vondrákova pamětní deska“. Nic nového pod sluncem, řekla jsem si v nedávných dnech, kdy jsme oslavovali 70.výročí konce druhé světové války. Připomeňme si tragický osud těch, kteří stáli v čele Pražského povstání, osud domácího odboje, převálcovaného dohodami a ústupky kolem akceptovaného Košického vládního programu. Dějiny se opakují, řekneme si s myšlenkou na to, jak dopadl český domácí odboj po první ze světových válek.
Poslední, koho bych chtěla z knihy Vzkazy domů vzpomenout, je Tomáš Čapek ( 1861 Chrašťovice – 1950 New York), takto Propagátor českých (a slovenských) zájmů v Americe/ A promoter of Czech (and Slovak) interests in America. Tomáš Čapek to byl, kdo „…na 3.leden 1915 pozval do New Yorku zástupce Českého národního sdružení z Chicaga, aby sjednotili své úsilí na podporu odboje a za jeho hlavu uznali T.G.Masaryka“.Právě Tomáš Čapek „…byl jedním z prvních Čechů v USA, kdo si uvědomil význam propagační práce v anglickém jazyce, tj. zejména potřebu vylepšit v Americe obraz Čechů a Slováků jakožto kulturních i politicky vyspělých národů a také nutnost zvýšit informovanost Američanů o oprávněných požadavcích českého a slovenského národa doma v Evropě“. Tomáš Čapek podnítil a financoval vydávání knih, které pak s manželkou osobně šířil mezi politickou a společenskou elitou v USA. Medailon věnovaný Tomáši Čapkovi začíná oslovením: „A jaké místo si přejete dát Čapkovi?“ tázal se Edvard Beneš budoucího prezidenta T.G.Masaryka 10.října 1918 v dopise z Říma v době, kdy oba politici urychleně pracovali na prvním složení nové československé vlády a současně i na zárodcích diplomatického sboru nové republiky. Beneš považoval za samozřejmé, že mnohaletá práce Tomáše Čapka za práva Čechů by měla být odměněna nějakou vysokou státní funkcí, ale sám pro něj místo nenašel. Předpokládal však, že návrh přijde od Masaryka, který se s tímto významným vlastencem a odbojovým pracovníkem, prominentním newyorským bankéřem a populární osobností krajanské Ameriky důvěrně znal….Jak se ukázalo, ani Masaryk neměl jasnou představu a na Čapka místo nezbylo. Čapkovi to ale nejspíše nevadilo. V té době zastával prestižní post prezidenta Bank of Europe a do vysokých státních funkcí v Československu se netlačil. Věděl, že v očích Masaryka a Beneše nadále zůstane váženým a dobrým přítelem – po vzniku republiky mu to Masaryk dával najevo během jeho cest do Československa“. Tomáš Čapek tam rád zajížděl. Po válce navštívil svou vlast nejméně pětkrát a „…v roce 1928 nemohl chybět na velké slavnosti odhalení Wilsonova pomníku v Praze. Důvod jeho účasti byl prostý: myšlenka na postavení pomníku pochází totiž právě od něj. Hned po smrti W.Wilsona v roce 1924 zahájil i první kroky k realizaci této myšlenky, včetně finančního příspěvku jeho Bank of Europe ve výši 1 000 dolarů“.
Kdybych ještě – jako kdysi řadu let – správcovala učitelské knihovně, knížka Vzkazy domů / Messages home by v ní nesměla chybět. Postarala bych se. Ta knížka je – nejen učitelům –prospěšná svým obsahem, pojetím i formou. Mám ráda takové knížky, můžu je vzít kdykoli jen tak do rukou, otevřít na kterékoli stránce a třeba nakrátko se začíst. Svým pojetím limituje klipovité černobílé vidění, nabízí poznatky a hlavně – ukazuje souvislosti a vede k zamyšlení. Jazykově lehce oprašuje nabyté jazykové znalosti, pomáhá upevňovat a nacházet užitečné jazykové idiomy. Kladu řečnickou otázku (neptám se NA otázku, jak je teď hloupým zvykem): co víc může učitel chtít ve prospěch svých žáků (studentů) a tím konečně i sebe sama?(Šetřílkům dodám, že kniha se už prodává se slevou. Hanba nám!)
Onehdy mě vnučka (doktorandka přírodovědného oboru) potěšila povzdechem: „To je hrozný! Vždyť já z toho dějepisu, z toho, co se kdysi stalo vůbec nic nevím!“ Pravda, na anglickém gymnáziu českým i jiným dějinám zrovna moc nedali. To tristní konstatování jsem nekomentovala, u mladých neradno. Nemluvím, činím. Knížku Vzkazy domů / Messages home dostane k svátku. Ostatně, jiné dárky než knížky už nedávám.
Něco mi v knize Vzkazy domů / Messages home přece jen chybělo. Spíše někdo. Osobnost do dění a historie vzniku naší republiky nesporně – a vpravdě podstatně – zapojená, nepochybně dost kontroverzní, jejíchž služeb jsme nepokrytě čile využívali, jen se nám od jisté doby jaksi nezdálo dost „košer“ přiznávat si to. Osudy a činy oné osoby zevrubně zmapovala jedna z přispěvatelek do Vzkazů domů – Dagmar Hájková. V roce 2014 vydalo nakladatelství Academia v edici Paměť monografii Dagmar Hájkové s titulem Emanuel Voska. Špionážní legenda první světové války. Doporučují k přečtení, Voskův životaběh se blíží detektivce, mnohé zůstává neodhaleno, nezodpovězeno, nebo přinejmenším nedopovězeno. Vyznění závisí na úhlu pohledu. Přidržím se pouze několika citací a krátkých úryvků ze jmenované knihy. Na úvod jen tolik: Emanuel Voska se narodil v roce 1875 v Kutné Hoře, kde také odpočívá na místním hřbitově. Podle dnešních kritérií by byl asi už v dětství označen jako hyperaktivní. V roce 1894 odplul do Ameriky. Další napoví nabízené úryvky, křížovku Voskova života se můžete pokusit doplnit četbou knihy Dagmar Hájkové. Hezké a užitečné počtení!
Úryvky z knihy Dagmar Hájkové: Emanuel Voska
Na válečných osudech Emanuela Vosky je možné přiblížit vývoj československého zahraničního hnutí, jež Voska, kromě pozitivních hodnot, jako je odvaha, obětavost a vlastenectví, obohatil také o pojmy manipulace, zákulisní jednání a podvrh.
Anglický spisovatel Somerset Maugham, se kterým jel Voska do Ruska v roce 1917, pravděpodobně Vosku popsal ve své knize vzpomínek A Writer´s Notebook, v pasáži nazvané Tajný agent: Byl to člověk menší postavy, rozložitý a podsaditý, chodil velmi tiše, rychlými kroky. Měl zvláštní chůzi.která připomínala chůzi gorily, a jeho paže visely po straně trochu od těla, působil dojmem opice, která může kdykoli skočit. Vyvolával znepokojující pocit obrovské síly. Velká, hranatá hlava na krátkém silném krku, čistě oholená tvář, malé, bystré oči a podivně zploštělý obličej, který jakoby dostal ránu. Mohutný, masitý, plochý nos a velká ústa s malými skvrnitými zuby. Husté vybledlé vlasy byly hladce učesány. Nikdy se nesmál, ale často se pochechtával a z očí mu čišel drsný humor. Mluvil anglicky plynně, ale nesprávně. Byl bezohledný, zkušený, rozvážný a naprosto lhostejný k prostředkům, kterými dosáhl svého cíle…..Nikdy se nešetřil a nikdy nepomyslel na to, že by mohl šetřit jiné, jeho energie byla obdivuhodná….a byl schopen zabít bližního bez jakékoli stopy hněvu.
Noviny Americká osvěta vycházející v Omaze uveřejnily 12.srpna (1914) článek obsahující požadavek české samostatnosti či aspoň samosprávy…První krok měli udělat svými peticemi i finanční podporou Češi v zahraničí…Výzvu gradovala zpráva, kterou přinesl 20.srpna deník The New York Herald a posléze i další tisk o propuknutí povstání v Čechách, při němž padli za oběť přední politici – Kramář, Klofáč, Masaryk – a o Vltavě rudé českou krví.
Veškeré srpnové akce se konaly v krajně emotivně vypjaté atmosféře, noviny sice referovaly o tom, co se děje v Čechách, zprávy však byly přemrštěné a nepravdivé. Krajané však nabyli dojmu, že dochází k neuvěřitelným perzekucím, a byli přesvědčeni, že T.G.Masaryk a ostatní čeští politici jsou buď mrtvi, či odsouzeni k smrti….Zprávy o Masarykově odsouzení k smrti měly za následek řadu protestních dopisů.
Nakonec byl Voska 8.května (1918) jmenován kapitánem americké národní armády a přidělen hlavnímu vojenskému zpravodajskému oddělení ve Washingtonu…k jmenování mu popřál Vojta Beneš: „ Udělal jsi velikou díru do světa a mnohým lidem těžké hlavy a těžká srdce. Ačkoli znáš můj poměr k sobě, mám v této věci z Tvého úspěchu velikou radost“…..Když koncem května (1918) Voska spoluorganizoval manifestaci Čechů a Slováků v Pittsburghu, na které se 30.května sešlo na 35 000 účastníků, kráčel v čele průvodu již v americké uniformě.
Voska byl po svém návratu z Čech ( 1915) ve výjimečném postavení – byl nejlépe informován o úmyslech domácích politiků, měl výlučný kontakt na Masaryka, a dokonce jím byl pověřen, aby vstoupil v jednání s Charlesem Cranem, přítelem prezidenta Woodrowa Wilsona. Ten jej při návštěvě ujistil, že budou-li američtí Češi držet svou agitaci za nezávislost Čech v rozumných mezích, nebude jim americká vláda bránit. Voska byl velmi horlivým propagátorem osobnosti T.G.Masaryka a jeho politického programu, dá se říci, že Masaryk pro něj představoval absolutní autoritu. Byla to zajisté i Voskova zásluha, že Masaryk posléze zaujal nejdůležitější pozici v zahraničním odboji a že hlavní směr osvobozovací akce určoval politik přišlý z domova, a nikoli zahraniční krajané. Myšlenku, že zahraniční Češi musejí domácím politikům všemožně, především finančně, pomáhat, ale nemohou si osobovat mluvit jménem českého národa, si Voska pravděpodobně osvojil, i když ji ne vždy dodržoval, během letních rozhovorů s Masarykem v Praze.
Voska byl v Americe dobře etablován, žil tu přes dvacet let a všechny jeho děti byly rodilí Američané. Přesto se nakonec rozhodl přesídlit do Čech….Důvodem jeho návratu do Čech bylo zajisté vlastenectví a předpoklad, že má své místo ve státě, o jehož vznik se zasloužil.V roce 1923 mu zemská správa udělila československé státní občanství.
Voskovy bojové metody již nevyhovovaly – skončila válka a nastala éra úředníků. Nejpozději v roce 1918 přestal Masaryk uvažovat o tom, že by Voska mohl v budoucím státě zastávat významnější pozici, jeho prospěšnost byla omezena válkou….Nepočítalo se s ním v diplomacii, nedostal místo ve správním aparátu či v blízkosti prezidenta ani nezačal hrát významnou roli v sociálnědemokratické straně. Již bylo řečeno, že Masaryk oceňoval Voskovu bystrost a schopnosti, ale pochyboval o jeho politickém vzdělání. Navíc neměl valné mínění ani o jeho obchodnických schopnostech: „Peníze, jak říkám, demoralizují lidi. Ten Voska také se zapletl hned po převratu do nějakých obchodů a poškodil lidi. Tenkrát ovšem, jak jsem se informoval, podvodu z jeho strany nebylo, ale vina byla v tom, že se pustil do věci, které nerozuměl. Inu, fantasta“…..Také přednostovi politického odboru prezidentské kanceláře Josefu Schieszlovi Masaryk řekl: „Voska je fantasta neseriozní“.
Nejdříve se Voska věnoval charitativní práci. Stál u založení Československého červeného kříže, z Ameriky vypravoval tzv. lodě lásky, což byla materiální pomoc do válkou postižených Čech, a angažoval se ve sbírce na zlatý poklad republiky, která byla zahájena v Kutné Hoře, jeho rodném městě….Nakonec se Voska stal zástupcem firmy na psací stroje Underwood a své permanentní finanční potíže řešil návštěvami Hradu či Černínského paláce, kde se mu dostávalo výpomoci….Voska byl člověk do nepohody či do krizových situací…Po nástupu Hitlera se staral o uprchlé německé antifašisty a poskytl jim ubytování ve své vile na Zbraslavi. V roce 1936 začal organizovat pomoc republikánskému Španělsku….Hned po 15.březnu 1939 byl nakrátko zatčen gestapem, ale podařilo se mu odjet. Do USA připlul 20.dubna 1939….Do exilu s ním odešla pouze část rodiny, syn Arthur zemřel za války v koncentračním táboře…V roce 1945 se Voska vrátil do Československa…byl stále aktivní…V červnu 1950 byl zatčen a posléze v roce 1954 odsouzen jako agent amerického imperialismu na deset let žaláře….strávil celou dobu ve vězeňských nemocnicích v Praze, Valdicích i Leopoldově….Mnoha žádostem rodiny o udělení milosti nebylo nikdy vyhověno…..nakonec byl trest přerušen až koncem roku 1959 ze zdravotních důvodů, o několik měsíců později, 1.dubna 1960 zemřel.
V českém prostředí byly Voskovy zásluhy oceněny samotným Masarykem v jeho válečných memoárech Světová revoluce, pro něž mu Voska poskytl podklady.
WITTLICHOVÁ, L. ed. Vzkazy domů /Messages home. Praha: Labyrint, 2012.
ISBN 978-80-87260-46-3.
HÁJKOVA, D. Emanuel Voska. Špionážní legenda první světové války. Praha: Academia, 2014.
ISBN 978-80-200-2422-0.
