Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Za samopaly šly garmošky

          Někdy v březnu 1985 pro mě přišel ředitel, že mám telefon. Učila jsem dvaadvacátým rokem na ZŠ pro vadně mluvící v Olomouci-Kopečku (tehdy na pěknou řádku let ne Svatém). Zjištění, že si mě k telefonu žádají soudruzi z OV KSČ (pro šťastlivce: z okresního výboru Komunistické strany Československa), nevěstilo nic dobrého. Soudruh, který mi bez jakýchkoli skrupulí tykal, chtěl vědět, zda znám jména dvou hochů. Uf! To se mi ulevilo! Samozřejmě, jsou to mí žáci a…..Ve dveřích třídy jsem pak už jen dokázala říct: „Vy blbouni, vy jste psali na OV KSČ?“ „No, vždyť jste říkala, ať píšeme na všechny světový strany!“, zněla odpověď udivených kluků. Měli pravdu. Mí žáci se ocitli v ZŠ pro vadně mluvící, protože měli jisté potíže s řečí, řečeno výstižněji současnou odbornou terminologií – měli narušenou komunikační schopnost. Co nás trápí, co nás bolí, co vyvolává problémy – tomu se vyhýbáme. Vyhýbat se řeči a vůbec mezilidským kontaktům, to zanechává velmi neblahé důsledky jak na sociálních kontaktech, tak na školních výsledcích, táhne se to přes volbu povolání…..

        V duchu paradoxní intence V. E. Frankla jsem hledala a vítala každou příležitost, kdy jsem své žáky mohla šikovně, nenásilně  „vtáhnout“ do činnosti, která jim mohla přinést právě prostřednictvím komunikace povzbuzení, pocit uspokojení, radost. Na podzim školního roku 1984/85 vyhlásil školský odbor Krajského národního výboru v Ostravě pro školy literární soutěž na počest blížícího se 40.výročí konce 2.světové války. Přihlásili jsme se a – jak jsem třídu předem ujišťovala – vyhráli jsme! Pro – ne první – ale  dokonce mimořádnou cenu jsme si jeli zjara do Památníku Ostravské operace v Hrabyni. Psalo se o nás v místním tisku, pro školu jsme dostali špičkový magnetofon (psal se rok 1985!), každý žák dostal pěknou knižní publikaci a gramofonovou desku České hudební maličkosti. Já jsem si z Hrabyně odvážela povolení krajského školního inspektora ke školnímu výletu do Prahy (ten rok byly výlety mimo příslušný kraj zakázány). Vlastně – mám i tu gramofonovou desku. Bratři z Přerova uznali, že jedna deska jim v rodině stačí, takže mi tu druhou cestou ve vlaku bez řečí strčili do rukou.

            Uplynulo třicet let. Píšeme rok 2015. Vyhledávám text, se kterým jsme v tom roce 1985 zvítězili – nejen v soutěži, ale i nad sebou. Tady je – beze změny.

Za samopaly šly garmošky

Volně řazená dokumentace paprskového pátrání z místa internátní školy pro vadně mluvícípo pamětnících bojů za osvobození naší vlasti v místech bydliště žáků

1985 Olomouc – Kopeček

          Za samopaly šly garmošky. Mnohý z rodičů mé generace by ještě dodal: a všude voněl šeřík. Dosavadní utrpení překrývalo tolik očekávané štěstí. Bylo po válce. Válka skončila a sen mnoha milionů se naplnil. Sovětská armáda přinášela mír. Mír symbolizovaný plnými náručemi šeříku. Tímto spontánním poděkováním mnoha milionů končilo jedno z nejtragičtějších dramat, jehož režie si vyžádala tolik obětí. Obětí, na něž by se nemělo nikdy zapomenout.

            Letos jsou tomu již čtyři desetiletí, co 2.světová válka skončila. Hrdinové oněch pohnutých časů v tichosti odcházejí. Svědectví každého z pamětníků se tak pomalu stává vzácností hodnou objevování, zaznamenávání a zveřejňování. Pro moje čtrnáctileté žáky, kteří se s touto ušlechtilou myšlenkou vydali za poznáváním historie druhé světové války, to nebylo jen jakýmsi dobrodružstvím. Navzdory svému mladinkému věku si totiž již zakusili své pro více či méně patrnou vadu řeči. A tak ti moji žáci Jarek, Zlatka, Pepík, Jirka….jdouce ve stopách hrdinů sami se jimi stávali překonávajíce své handicapy. Nejednou museli sbírat odvahu, aby mohli být v zápětí odměněni vítězstvím nad sebou samými. Za to všechno je mám ráda a přála bych jim a jejich dětem a dětem jejich dětí, aby se historie žádného ze světových požárů již nikdy neopakovala.

                                           PaedDr. Alžběta Peutelschmiedová  třídní učitelka 8.třídy základní školy pro vadně mluvící  v Olomouci – Kopečku

Jména a bydliště  zúčastněných žáků uvedená v původním textu vynechávám, obdobně zašifrovaně uvádím v původním textu v plném znění prezentované adresy

        Narodili jsme se a vyrůstáme v míru. Ani naši rodiče válku nepoznali. Je pro nás historií, hrůznou, ale vzdálenou. Své každodenní radosti i drobné starosti prožíváme v mírové Československé socialistické republice. Na počátku 8.ročníku základní školy jsme se sešli v internátní škole pro vadně mluvící v Olomouci – Kopečku. Vznikala nová přátelství, ale i zájmy. V malém kolektivu naší třídy jsme začali poznávat, že učení nemusí vždy být mučením, že vyučovací hodina může být zajímavá a nemusí vždy končit zazvoněním. Ani nevíme, jak se to stalo, ale najednou se většina z nás začala těšit na hodiny dějepisu. Vždyť se probíralo zajímavé učivo o průběhu druhé světové války, o událostech, s jejichž památníky se denně setkáváme. Ještě stále to však byly pouze události z učebnice, chybělo pouto svazující s přítomností.Potom nám soudružka třídní dala přes zimní prázdniny za úkol zjistit, jak přesně a v detailech probíhalo osvobozování našich rodných míst. A byly zde první nesmělé pokusy o navázání kontaktu s místním národním výborem, s pamětníky, s účastníky bojů, první nahlédnutí do kronik obcí. Odvahy přibývalo. Severomoravským krajem se rozletěly dopisy s prosbou o radu či informaci. Byly adresovány pobočkám Svazu protifašistických bojovníků i Svazu československo-sovětského přátelství, různým muzeím i archívům. Ten nejodvážnější z nás sáhl i po telefonu. 40.výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou začínalo pro nás mít konkrétní podobu bojových akcí, činnosti odbojových skupin a partyzánů, vyvstávaly před námi hrdinské činy, jména na pomníčcích se nám stávala bližšími a dražšími.

          Dnes – po několika týdnech sbírání informací – mají pro nás připravované oslavy 40.výročí osvobození Československa Sovětskou armádou novou podobu, nové rozměry, nový smysl. Nejsme bohatší jen vědomostmi, ale především city. Cítíme hrdost na minulost našich rodných obcí a měst, cítíme svou sounáležitost s nimi, cítíme povinnost nezklamat v budoucnosti.

         Ve třídě je nás osm. Snad by měl vyprávění zahájit Marcel z Frýdku-Místku. Vždyť Místek byl jediným místem v našich zemích, kde kladla československá armáda ozbrojený odpor nacistické okupaci pomnichovského Československa. Příslušníci 3.praporu 8.pěšího slezského pluku v Čajánkových kasárnách 14.března 1939 krátce po 18.hodině hrdinně bojovali s nacistickými vojáky. Bránili svá kasárna. Boj řídil kapitán Karel Pavlík, velitel 12.kulometné roty, která měla v té době službu. Během přestřelky, která trvala asi půl hodiny, padlo 12 nacistických vojáků, obránci kasáren neutrpěli žádné ztráty. Statečný odpor českých vojáků z místecké posádky připomíná pamětní deska na bývalých Čajánkových kasárnách, v dnešní Leninově ulici č.108.

         V těžkých letech nacistické okupace bylo v Místku zatčeno 384 občanů. Mezi nimi bylo 42 studentů oktávy a všichni profesoři místeckého českého reálného gymnázia. Stali se 7.10.1941 obětí provokace, po které bylo uzavřeno nejen gymnázium, ale i česká obchodní akademie a odborná škola pro ženy. Jako bychom četli známou povídku Vyšší princip z Drdovy Němé barikády.

         Osvobozovací boje ve Frýdku-Místku probíhaly v rámci Ostravské operace. Podílela se na nich vojska 4.ukrajinského frontu vedená armádním generálem A.I.Jeremenkem, a to 38.armáda generálplukovníka K.J.Moskalenka, 1.gardová armáda generálplukovníka A.A.Grečka a 8.letecká armáda generálporučíka V.N. Ždanova. Frýdek-Místek byl Sovětskou armádou osvobozen 4.května 1945. Pionýři z Frýdku jistě ve výroční den osvobození města položí kytičky k památníku a čestnému pohřebišti na hřbitově ve Frýdku, kde je uloženo 966 vojáků a 75 důstojníků Sovětské armády, kteří padli v osvobozovacích bojích.

           Se sbíráním materiálů o osvobozování Ostravy Jarek mnoho práce neměl. Krajské město mu poskytlo dostatek možností, kde literaturu a informace získat. Fašistická okupace se všemi svými neblahými důsledky se samozřejmě nevyhnula ani Ostravsku. V boji proti fašismu padlo nebo bylo umučeno skoro tisíc občanů Ostravy. Téměř sto ostravských rodáků padlo v československých zahraničních jednotkách, řada z nich na území SSSR v bitvě u Sokolova 8.března 1943.

         Ostravská operace, jedna z největších a nejslavnějších na našem území, byla zahájena 10.března 1945. Jen v pouličních bojích uvnitř Ostravy padlo za jediný den 30.dubna, památný den osvobození Ostravy, 535 sovětských vojáků a 123 místních občanů.

         Když je Jarek doma v Ostravě, skoro denně přechází Sýkorův most. Teď, když se začal hlouběji zajímat o nedávnou historii svého města, dostal nápad: Co vlastně vím o tomto hrdinovi? A co bych se o něm mohl dozvědět? Kdo by mi to mohl říci? Dlouho neváhal a sáhl po telefonním seznamu města Ostravy. Sloupec se jmény Sýkorů byl dosti dlouhý, a to ještě všichni Sýkorové v Ostravě jistě nemají telefon. Ale Jarek se nezalekl. Strávil u telefonu dosti času a všechny hlasy ozývající se z telefonního sluchátka nebyly vždy přívětivé. Jarek znovu a znovu trpělivě vysvětloval, proč volá, koho hledá. Že by se rád setkal s někým, kdo důvěrně znal Sýkoru, mladého hrdinu, který za cenu vlastního života zachránil strategicky důležitý most a umožnil tak rudoarmějcům volný průjezd do města.

      Konečně – snad při osmadvacátém telefonátu – se ohlásila paní Jarmila Sýkorová. Rychle pochopila Jarkovu prosbu a bez dlouhého rozmýšlení ho pozvala na návštěvu. Jarkovi se trochu třásla kolena, když zvonil u bytu Jarmily a Alfréda Sýkorových. Obavy byly zbytečné. Mladí manželé ho i se svými syny Petrem a Markem mile přijali. Vyslechli Jarka, ale mnoho informací mu poskytnout nemohli. Jednu přece, a to velmi cennou. Otec Alfréda Sýkory, dnes 58letý Antonín Sýkora, nejbližší příbuzný mladého hrdiny, žije nyní v T., v ulici Na xxxxxxx. V současné době Jarek pečlivě připravuje dopis pro „svého Sýkoru“. Možná v létě při cestě do Prahy by se s ním mohl setkat. Celá třída Jarkovu zvídavost a odvahu náležitě ocenila.

          Ti spolužáci, kteří žijí v menších vesnicích na Bruntálsku, přinesli do pátrání po posledních dnech druhé světové války nový pohled. Jejich obce totiž nejsou uváděny v pamětních sbornících, vyhledávání faktů muselo být soustředěno na kontakty s místními národními výbory, s kronikáři obcí a s pamětníky oněch slavných dnů. Údaje byly o to zajímavější, že uvedené obce měly silné německé osídlení a poslední válečné dny znamenaly pro kraj nové výhledy do budoucna. Po odsunu Němců zde začínalo osídlování pohraničí v duchu budovatelského programu Gottwaldovy vlády.

        Zlatka z Nové Pláně na Bruntálsku měla to štěstí, že mohla vyzpovídat dědečka. V prvních květnových dnech roku 1945 byla Nová Pláň i s blízkou obcí Karlovec přeplněna ustupujícími nacistickými vojsky, utečenci, kteří ve zmatku prchali před rozhodným postupem  Sovětské armády. Zmatek panoval i v karloveckém zámku, kde bylo umístěno nacistické vojenské velitelství. Z dálky duněla sovětská děla, spojky odjížděly a přijížděly, velitelství se připravovalo na útěk. Zejména 6.května 1945 bylo možno pozorovat zvýšený ruch ve fašistické posádce, která odpoledne začala utíkat směrem na Valšov. Její destrukční jednotky však ještě stačily vyhodit do povětří mosty na řece Moravici v domnění, že tak ztíží podmínky pro postup rudoarmějců. Teprve po půlnoci nastal klid. Ale jen zdánlivý. Obyvatelé Nové Pláně v rozrušení očekávali další události. Dočkali se již za rozbřesku 7.května 1945, kdy jednotky Sovětské armády postupující od Roudna přes kopec od Razové i od Bruntálu obec osvobodily.

        V těch prvních nádherných okamžicích svobody ještě v Roudně a Razové nebydleli ani prarodiče našich spolužáků Lenky a Jiřího. V prvních týdnech našeho pátrání Jirka nešťastně pozoroval úspěšnější spolužáky, kteří již shromažďovali adresy, dopisy, různé publikace. Jeho obec Razová měla za okupace převážně německé osídlení, o květnových dnech pětačtyřicátého roku se nemohl dočíst ani v kronice obce, protože ta byla vedena až od 50.let. Nakonec pomohla teta. Osvobození Razové se stalo součástí obchvatu Sovětské armády na Bruntál. Nejtěžší boje proběhly v podvečer 5.května 1945 na horním konci Razové, ale 6.květen 1945 byl již prvním dnem vytoužené svobody.

      Škoda, že Jirka už nemohl připojit fakta z dalšího období, z období osídlování obce, kdy prvním předsedou NV byl soudruh Havlík, který musel řešit těžké problémy se zásobováním i s těmi, kdo nevydrželi obtížné podmínky osídlovaného pohraničí a obec po krátkém pobytu opustili.

        S netajenou zvědavostí sledovala Jirkovo úsilí jeho spolužačka Lenka z nedalekého Roudna. Osudy jejich sousedících obcí si byly v mnohém podobné. Lenčiny zprávy byly podrobnější, protože její obec se jménem po blízkém kopci Velký Roudný na rozdíl od Razové kroniku měla. Tam Lenka vyčetla a pečlivě si zaznamenala, že prvním nezvratným příznakem blížícího se osvobození byli němečtí vojenští dezertéři, kteří se již kolem 25.dubna 1945 začali v noci potulovat kolem obce, přes den se ukrývali v okolních lesích, stodolách i stozích slámy. Od civilního obyvatelstva se snažili získat občanský oblek, aby se tak snáze zachránili. Soudruh Jan Swieczek, který zde v tuto dobu žil, odhadoval, že v období od 24.dubna do 4.května se přes Roudno směrem na Moravský Beroun přesunulo asi 1500 Němců. Kolony německých uprchlíků projížděly s koňskými povozy Roudnem i v noci z 2. na 3.května 1945. Ale již 4.května vzhledem k postupu Sovětské armády nemohli uprchlíci použít cesty na Moravský Beroun a vraceli se zpět. Příští noc ve 4 hodiny ráno uslyšeli obyvatelé obce Roudno první pozdravy rudoarmějců. Boj o Roudno byl zahájen 6.května 1945 ve 4 hod. 30 minut. Část sovětských děl, která stála v Bílčicích a přehrazovala ústupovou cestu hitlerovcům ve Valšově, přenesla palbu na pozice německých obranných postavení v Roudně. Hlavní obrana Němců byla na vrcholku Velkého Roudného a na Křišťanovsku. Sovětské oddíly pěchoty a motorizované jednotky postupovaly do obce směrem od Bílčic a Leskovce. Obec Roudno byla osvobozena Sovětskou armádou 6.května 1945 ve 22 hodin. Kronikář dokonce zapsal, že tato noc byla mimořádně tmavá a že pršelo. Za bojů o obec padlo osm sovětských vojáků, čtyři civilní obyvatelé a deset německých vojáků.

          V roce 1945 se v Roudně ještě nekonaly oslavy 1.máje, protože zde byli pouze obyvatelé německé národnosti. Jako první dosídlenci přicházejí do Roudna v červenci 1945 Josef Vodička s manželkou a dvěma dětmi. A již 10.prosince 1945 bylo ve zdejší škole zahájeno vyučování pro sedm českých dětí. Jako by tato obec byla předlohou Řezáčova románu Nástup. I zde se psaly dějiny nového Československa, dějiny bez pamětních desek.

         Zato bratrům Jirkovi a Pepíkovi kamenné desky na mnoha místech Přerova připomínají Přerovské povstání, které zahájilo plynulý řetěz protifašistických osvobozovacích vystoupení v českých zemích. Je na nich napsáno: Zde hrdinně položil svůj život pro vlast revoluční bojovník. Budoucím na věčnou paměť.

         Proti sílící hrozbě fašismu vystoupilo obyvatelstvo Přerova již 16.dubna 1933 při pohřbu Emanuela Zahradníka, jedné z prvních obětí fašismu v našich zemích. Jako by předpovídá osud Jana Opletala, na jehož počest slavíme 17.listopadu Mezinárodní den studentstva. Emanuel Zahradník byl 24letý posluchač přírodovědecké fakulty UK v Praze. Při schůzi pokrokových studentů 3.dubna 1933 na Slovanském ostrově v Praze byl smrtelně raněn fašisty, kteří schůzi násilně přerušili.

        Na počátku německé okupace měl Přerov 22 280 obyvatel, z toho bylo pouze 714 Němců. V letech 1938 – 1941 se stal Přerov díky aktivitě zdejších odbojových skupin zvláště mezi železničáři jedním z významných center organizovaného přesunu lidí z protektorátu do československého zahraničního odboje. Mezi organizátory ilegálních přechodů přes hranici byl přerovský občan Jaroslav Kliver. V listopadu 1938 doprovázel na cestě přes hranice soudruhy Gottwalda a Šmerala.

         Odbojová činnost na Přerovsku vyvrcholila povstáním 1.5.1945. Již koncem roku 1944 se uskutečnila celá řada sabotážních akcí na železnici, např. přerušení kolejnic a zničení lokomotiv na trati Přerov – Říkovice, na nichž se podílela partyzánská skupina „Viktor“ napojená na skupiny „Olga“ a  „Voloděv“. Přerovský velitelský okrsek partyzánské skupiny „Viktor“  zahrnoval do oblasti svého působení kromě Přerovska také Vyškovsko a Olomoucko.

       Koncem dubna 1945 byl vytvořen jednotný národní výbor, jehož předsedou byl zvolen velitel skupiny „Viktor“ B. Šída. Odbojáři uvažovali o možnosti povstání již kolem 20.dubna 1945, kdy železničáři upozornili na možnost využití maďarských vojáků při ozbrojené akci. Do prostoru přerovského nádraží byly totiž již v březnu přistaveny dva vlaky maďarského transportu o síle asi 800 mužů. Ti čekali na případné nasazení. Železničáři brzy zjistili, že jejich bojová morálka není na výši a že nečinnost jen vítají. Netoužili bojovat za záchranu Velkoněmecké říše. Železničáři byli připraveni splnit rozkaz velitele největší partyzánské jednotky v českých zemích brigády Jana Žižky z Trocnova majora „Juraje“ – legendárního Dajana Bojanoviče Murzina: koncem války přerušit dopravu v Moravské bráně. Avšak frontová linie se vyvinula jinak, než se původně předpokládalo a v době před 1.květnem 1945 přestala být příprava povstání v Přerově aktuální. Přesto v ranních hodinách 1.května 1945 povstání vypuklo na základě mylné zprávy o kapitulaci fašistického Německa, kterou vysílal přerovský rozhlas a kterou později potvrdili i tři němečtí důstojníci u okresního hejtmana. V prvních hodinách povstání byla zničena německá telegrafní ústředna s názvem Anne Maria, určená k obraně celé východní a střední Moravy, a z vězení okresního soudu byli propuštěni všichni vězni a místo nich na radnici uvězněni místní Němci a kolaboranti.

     Když dosud Jirka s Pepíkem procházeli Želátovskou ulicí, netušili, že v těchto místech se za povstání střílelo a že zde bojoval i sovětský partyzán Voloďa Sedych, byl zde raněn a zemřel na následky zranění v den osvobození Přerova. Byl rodákem z dalekého Kurska. Tuhé boje probíhaly také u elektrárny, u Optikotechny – dnešní Meopty, u předměstského podjezdu a na Žerotínově náměstí. Nejsvízelnější situace byla v prostoru nádraží, kde padlo 17 železničářů. V průběhu dne Němci vyhlásili v Přerově výjimečný stav. Většina zatčených – bylo jich kolem stovky – byla odvlečena do Hitlerových kasáren v budově gymnázia.

      Zpráva o povstání v Přerově pronikla až do Prahy. Ještě v osudnou noc se o události zajímal sám říšský státní ministr Karl Hermann Frank. Ten nevěřil v důkladnost přerovského gestapa a nařídil, aby jeho rozkaz k likvidaci povstání byl splněn za pomoci olomouckých jednotek gestapa. Kruté výslechy řídil gestapák Humhl, který označil jako viníky deset až dvanáct osob. Gestapáku  Rankemu se to však zdálo málo, a proto s gestapákem Kozlowskim určil k popravě celkem 21 osob. O dalších osudech těchto gestapáků včetně Rimhuse, který byl pověřen provedením popravy, se Jirka a Pepík už nic nedozvěděli. Jen doufají, že je postihl spravedlivý trest, že neunikli spravedlnosti ani nebyli propuštěni na svobodu se souhlasem soudu, jak tomu bylo nedávno u válečného zločince Waltera Redera. Horlivost gestapáků neznala míru. Počet zatčených jim stále připadal nedostačující. Velitel olomoucké ústředny žádal o povolení dalších poprav, ke kterým naštěstí nedošlo díky rychlému spádu vojenských akcí a událostí. Auto s 21 vybranými a odsouzenými stanným soudem pravděpodobně zastavilo nejdříve v Olomouci na ústředně gestapa. Odsouzení byli zavražděni 2.května 1945 ve večerních hodinách na bývalé střelnici v Olomouci – Lazcích spolu se dvěma místními občany, kteří před popravou museli vykopat hromadný hrob. Přerovští vlastenci byli popravováni po trojicích, před popravou museli odevzdat všechny cenné předměty. Téměř polovina jich po střelbě ještě žila a byli bestiálně dobíjeni až v jámě. Jedinou ženou mezi popravenými byla Matylda Dokládalová, která byla odsouzena na udání gestapáka, když naproti jeho bytu vyvěsila rudý prapor s výkřikem: „Lidičky! Máme svobodu!“ Ještě před smrtí zvolala: „Ať žije Československá republika!“ Místo popravy bylo objeveno brzy po osvobození, ostatky obětí byly převezeny do Přerova a 14.května 1945 s úctou pohřbeny na místním hřbitově.

      Památný 9.květen 1945 byl pro Přerov druhým dnem svobody. Začal tím, že vyšly po více než čtyřech letech první nefašistické noviny – v noci z 8. na 9.května bylo v Přerově vytištěno azbukou v sovětské polní armádní tiskárně 372. číslo časopisu Stalinská pravda. 

     Poslední spolužák Jaroslav z Olomouce se pátráním po podrobnostech posledních dnů 2.světové války dostal skoro do místa našeho současného pobytu. Je hrdý především na dvě zjištění. V Olomouci byl jako první v našich zemích hned v roce 1945 odhalen památník padlým rudoarmějcům v dnešních Čechových sadech. Druhým zajímavým faktem je, že vedle obvyklých partyzánských jednotek působících v lesích a horách v Olomouci se v roce 1943 zformovala partyzánská skupina městského typu. Byla to skupina majora Aloise Petráše, která patřila k prvním aktivním partyzánským skupinám na střední Moravě. Sídlo skupiny bylo v Olomouci. Její příslušníci bydleli doma, chodili pravidelně do zaměstnání a až po večerech ilegálně pracovali. Litovelská část skupiny provedla 14.prosince 1943 první diverzní čin. Přerušila dálkové telefonní spojení mezi Olomoucí a Svitavami. Skupina majora Petráš také vydávala ilegální časopis Zteč.

      Olomouc jako dřívější největší pevnost Rakouska – Uherska měla i za fašistické okupace silnou německou vojenskou posádku. Fašisté mistrně využili k obraně staré pevnostní stěny z dob Marie Terezie. Řada opevňovacích prací však nebyla dokončena, takže 1.května německé velení oznámilo, že Olomouc pevností v pravém slova smyslu není. Velitelem posádky fašistických vojsk byl generál Streiter. 30.dubna 1945 se nad Olomoucí objevila sovětská letadla a bombardovala postavení hitlerovských děl u Terezské brány a letiště v Neředíně. V noci na 1.května 1945 provedla sovětská letadla útok na olomoucké hlavní nádraží. Ani vlastenci ve městě nezaháleli. Na nádraží zničili fašistický vojenský vlak a odminovali a zachránili most přes železnici v Olomouci – Hodolanech. Ostatně všechny mosty přes řeku Moravu byly zaminovány a připraveny k vyhození. V sobotu 5.května 1945 začal útěk nacistických jednotek přes Velkou Bystřici směrem ke Šternberku. K večeru 7.května 1945 po těžkých bojích o Opavu prošel úžlabinami Černovírského lesa a soustředil se u východních hranic města Olomouce Užhorodský motorizovaný dělostřelecký pluk Rudého praporu připravený k útoku. Boj o Olomouc byl zahájen 8.května 1945. Byl řízen z farní budovy v Dolanech. Ještě tentýž den byla Olomouc osvobozena Sovětskou armádou. Na počest osvobození Olomouce bylo 8.5.1945 v Moskvě vypáleno 12 dělostřeleckých salv ze 124 děl.

       Na úsvitu 9.května 1945 spěchal již Užhorodský motorizovaný dělostřelecký pluk na pomoc bojující Praze. A přece se někteří z osvoboditelů do Olomouce později vrátili. Mezi těmi, kdo si přijeli prohlédnout mírovou Olomouc, byl také kapitán Anatolij Zabotin, který je nyní učitelem dějepisu na střední škole v Gorkovské oblasti. Ve středu 9.května 1945 byla v Olomouci uspořádána velká manifestace, které se zúčastnilo asi 30 000 jásajících občanů.

        Když jsme ve třídě společně shromažďovali, srovnávali a seřazovali všechny zjištěné údaje, najednou jsme viděli i naše odpolední procházky lesy na Kopečku jinýma očima. Uvědomili jsme si, že ty nehluboké výmoly, v nichž hledáme a sbíráme houby, jsou vlastně zarostlými zákopy z bojů 2.světové války. Pochopili jsme, že i těmito poklidnými lesy a slunnými pasekami prošla válka, že i tudy šly nejprve samopaly, aby později mohly zaznít garmošky rudoarmějců Z vyprávění místních občanů jsme se dozvěděli, že Kopeček zaujímal čestné místo v odboji. Již koncem března 1944 se utvořila asi dvacetičlenná partyzánská skupina „Sever“. Velitelem a organizátorem skupiny byl Rajmund Typner z nedalekého Droždína. Ten navázal spojení s olomouckou partyzánskou skupinou majora Petráše. Tehdejší lesní na Kopečku Metoděj Dostál poskytoval přístřeší, stravu, peníze i informace ruským vojákům a partyzánům. V neděli 6.května 1945 začali Němci odstřelovat Kopeček. Pobořili levou věž barokního kostela a pravou zapálili. Po poledni 8.května 1945 obsadila Kopeček Sovětská armáda a tak přinesla svobodu a mír i do míst, kde prožíváme poslední měsíce základní školy.

         Jsme z různých míst Severomoravského kraje, ale jedno přání máme společné. Až v prvních květnových dnech půjdeme celá třída i se soudružkou třídní s kytičkou na symbolický hrob přerovských vlastenců na střelnici v Olomouci – Lazcích a účastníme se jako každoročně mírového dálkového pochodu do Javoříčka vypáleného 5.5.1945 nacisty, budeme si přát, aby už žádný otec nemusel navštívit hrob svého syna a napsat hluboce lidská slova, která můžeme číst vytesaná do mramorové desky na pohřebišti sovětských vojáků v Olomouci (text je v původní verzi napsán v ruštině, azbukou):

Nevrátil ses mi domů, drahý chlapče!

Ale národ, za jehož osvobození jsi položil svůj mladý život,

na tvůj čin nezapomíná.

Spi v pokoji, můj drahý synu,

navštívil jsem tvůj hrob.

          Tady končí původní text písemné práce mých osmáků z roku 1985 (napsaný ještě na obyčejném psacím stroji). Letos 2.května 2015 jsem byla na střelnici v Olomouci – Lazcích přítomna smuteční vzpomínkové slavnosti. Na den přesně po 70 letech od popravy účastníků Přerovského povstání. Povstání, jehož historii a průběh znám zřejmě dost detailně, díky svým žákům. Myslela jsem na ně.  Občas se s některými setkávám. Hodně se změnilo. Ve školách někdy až příliš.