Prameny

         Ti, kteří začátkem 80.let učili dějepis – já tedy neaprobovaně – si možná vzpomenou, že pro 8.třídu to byly takové dvě paperbackové učebnice, spíše sešity. Ten určený pro druhé pololetí byl v podstatě výčtem sledu sjezdů „rodné strany“ KSČ. Nepochybně by se – když už! – spíš uplatnil v hodinách občanské výchovy, kterou ostatně v těch dobách mohli učit jen členové strany. Rozhodla jsem se hodiny dějepisu pojmout jinak. Převážná část mých žáků na ZŠ pro vadně mluvící se měla s dějepisným učivem setkávat naposledy. Po ukončení povinné školní docházky v 8.ročníku ZŠ z různých důvodů směřovali hlavně na učiliště – a tam už jsem dějepisu velkou šanci nedávala. Určité penzum stránek z učebnice – uvádějících dění tu na IX., tu na XIV. sjezdu KSČ – jsem hochům (dívek bývalo ve třídě vzhledem k frekvenci výskytu vad řeči pomálu) uložila k přečtení za domácí úlohu, s důrazem, aby hlasitým čtením procvičovali nově navozenou techniku řeči. Podle mě – vlk se nažral a koza zůstala celá (po stránce logopedické i ideologické). A společné hodiny jsem pak naplňovala přehledným, zábavně vedeným opakováním pohybu kola dějin hlavně na území Čech a Moravy. Silným impulzem k tomuto řešení mi byly nejprve články v Mladém světě (časopise nyní hloupě zpochybňovaném), brzy pak dokonce knižní vydání fenoménu nesoucího dnes již legendární název Toulky českou minulostí. Doteď si jejich rozhlasové pokračování nenechám ujít každou neděli po ránu. A v knihovně mám od roku 1979 Péťu Vařiče aneb Snadné etudy pro hrnce s pokličkou a obě ruce levé autora Petra Hory s neskutečně vtipně filosofickým mottem: „Vše, co sis navařil, sněz, anebo spláchni!“.To tehdy ještě pravý autor Petr Hořejš s limitovanou možností publikovat někde měřil vodu a – patrně v maringotce, bez internetu – po robotě sumíroval první díly svých Toulek českou minulostí. Právě z nich jsem vyzobávala zrnka historických chuťovek a sestavovala pro své osmáky chutnou dějepisnou krmi, s ingrediencí kapky vlastenectví a větší dávkou příchylnosti k dějepisu a historii jako takové. Myslím, že se dařilo.

            Nyní, pro mě už po sezóně (pedagogické), se mi zrovna v době společenského vzruchu kolem prezidentských voleb dostala do rukou knížka, se kterou bych ve škole s chutí trávila s mládeží pubertálního věku vícero hodin – ale teď: kterých? V té knížce jsem našla témata literární, z historie, chemie, zeměpisu, politologie, kulturologie, muzikologie i architektury, dost ze statistiky, demografie, hodně geologie a mineralogie, také prvky ekonomie, sociologie, psychologie, hydrologie, kulinářství…Lehká pomoc! Známe přece něco jako projektové vyučování a na internátní speciální škole ani v dobách předinternetových k novotám nikdy daleko nebylo. Mohla bych to vzít i z jiného konce, přes osobnosti, v knížce se píše nejen o nich , ale také o době, v níž žily, o jejich vlivu , vzájemných vazbách, dědictví. Jak dnes vnímáme třeba Rotschildy, Josefa Kajetána Tyla nebo Friedricha Schillera? Co takový Mozartův syn, Adam Mickiewicz, režisér Bondarčuk či Karel Čapek? Z historie se vynořuje Valdštejn, ale také Babinský, Turgeněv, hrabě Chotek. Aktuální je Mia Farrow, již méně ti následující – Louis Chiron, Richard Wagner, Niccolo Paganini, Meresjev, císařovna Alžběta, maršál Blücher, Petr Veliký, TGM, Leoš Janáček, Sigmund Freud, János Arány, Aram Chačaturjan, Otto von Bismarck, Marie Terezie, Vilém Mrštík, Antonín Dvořák, Frederyk Chopin, spisovatel Šolochov, Johannes Brahms, Karel IV., Jurij Gagarin, Leopold Metternich, J.W.Goethe……? Všichni jsou v té knížce přítomni. Roztřídit je chronologicky, podle oboru činnosti, podle odkazu, nějaké výjimečnosti…? S internetem po ruce to bude hračka – a současně potřebný ponor do vod, v nichž by se žáci možná nikdy nečváchali.

            Knížku, která mi to vše – a ještě mnohem víc – nabízí, napsal jeden z nejčtenějších českých spisovatelů. Bohužel již nemůžu přidat slůvko –současných. Zdeněk Šmíd, mimochodem učitel, pedagog, autor ( vedle jiných) nesmírně populárních knížek uvedených smetanovsky Proč bychom se (netopili, nepotili, netěšili, neděsili, nepřiznali….) utonul v roce 2011 při šnorchlování na Seychelách. Jistě by mi nezazlíval, že ve svém věku už nemám tolik času číst všeliké rozvernosti. Jen náhodou jsem v knihovně sáhla po titulu Mé staré dobré Vary a od té chvíle se zoufale pídím po všech antikvariátech (reálných i virtuálních) v zatím marné naději, že někde aspoň jeden výtisk….

            Mé staré dobré Vary by ani toho nejortodoxnějšího mravokárce neměly znejistit mírně lechtivým podtitulem Váš žoviální průvodce pitím i žitím. Při četbě té knížky se budete nořit do lázně lahodné češtiny a do dějů, líčených místy rozmarně, místy přiznaně staromilsky, ale vždy laskavě, s nadhledem, s prostou noblesou (což je vlastně oxymoron), prostě Zdeněk Šmíd – lidově řečeno – nikdy neztrácí glanc – v současnosti jev to dosti vzácný. Přitom se nebojí jít do kontroverze. Z úvodu se dá soudit, že vyznával sílu kritického myšlení a konflikty (slušně vedené) považoval za zárodky růstu: „Tato knížka není ani turistický průvodce, ani historické pojednání, ba ani sborník lázeňských klepů, nýbrž volně organizovaná směs toho všeho…Není přehnané tvrzení, že Karlovy Vary patřívaly k předním salonům Evropy. Jejich příběhy jsou proto i událostmi evropských dějin….Dovolím si upozornit laskavého čtenáře, že na cestu se nevydává s odborníkem, nýbrž s milovníkem města, který se možná v lecčems mýlí. Je to zajímavější. Historikův výklad nezbývá než ukázněně přijmout. S neodborným vyprávěním plným osobních názorů autora lze naopak, jak osvěžující, vášnivě nesouhlasit. Ujišťuji navíc některé čtenáře, že jak je znám, budou mít proč. Čím idyličtější dojem budí minulost tohoto města, tím ožehavější náměty se kol jeho idyly kupí.

            Knížka nic neodpírá ani hnidopichům (jsou tak dokonce při vycházkách po Karlových Varech po dobu dvaceti dvou dnů s laskavým pochopením i označováni). Tak se všichni dovídáme, že nejteplejší a nejvydatnější karlovarský pramen Vřídlo za minutu vychrlí do výše 12 m až 2 000 l vody 73 stupňů Celsia horké a k tomu navíc 18 kg minerálů (sodík, vápník, hořčík a desítky jiných minerálů, též ionty kyseliny uhličité, sírové, ba i mravenčí). Kromě úředně uznaných 12 pramenů (+ becherovka – s dějinami zde detailně literárně zpracovanými) je ve skutečnosti ve městě pramenů kolem 80, vyvěrají v řece, ve sklepích v puklinách skal, objevují se a zase ztrácejí, s těmi ztracenými jich mají geologové zapsáno nejméně 130 (více v kapitole O Vřídle a jeho dětech). Věděli jste to?

            Po dílčím uspokojení tzv. hnidopichů buďme trochu poetičtější. Pro výuku slohu bych si neodpustila , kdybych neocitovala alespoň malou ukázku z literárního mistrovství Zdeňka Šmída. I tak ponurou událost jako je velká voda (a že o ní v Olomouci z roku 1997 něco vím!) dokáže vylíčit s poezií, děj personifikuje a propojuje s konkrétními osudy a odvahou postižených postavit se nepřízni osudu (znáte něco výchovnějšího než dobrý příklad?): „V listopadu 1890 prožily Karlovy Vary poslední ničivou povodeň, tím horší, že s ní už nikdo nepočítal: řeku Teplou dávno zregulovali, dokonce dvakrát. Ale po podzimních deštích toho roku hnalo se korytem třistakrát víc vody než v létě. Už v lesích nad městem načechrala povodňová vlna slavnou porcelánku v Březové (Pirkenhammeru) a pobořila tři mlýny. Pobrala tam, co se dalo, a vtrhla tak do města s kořistí, která rozbíjela lávky, vyvracela stromy, bořila domy i chodníky. Vmetla do města kmeny stromů, kaolin z porcelánky, prkna z rozbité pily, pytle mouky, kůlny, altány, králíkárny. A domácí zvířata, živá i mrtvá. Pobourala pivovar, už ho neobnovili, pak tam postavili Císařské lázně. Stovky sudů rozbily všech sedm karlovarských mostů, až na jediný, nejvyšší most u pošty. V Mlýnské ulici (dnes Lázeňské) se zřítil dům Kaffeebaum. V kavárně Elefant se pod hladinu potopily nižší žárovky a cingrlátka na lustrech. Voda zatopila vřídelní kolonádu…V té době už nebyl starosta Eduard Knoll žádný mladík. Ale nedokázal jen tak sledovat, jak voda ničí jeho dílo…plete se do cesty hasičům, udílí rozkazy, loví prkna, skříně, zbytky králíkáren. Pot a déšť mu stékají po zádech, popadá dech, chvěje se zimou….uchopí se za srdce, upadne. Seběhnou se sousedé, někdo mu podloží hlavu kabátem. Zbytečně. Knoll je už mrtev. Dostihla ho nejsličnější ze všech smrtí, rychlá smrt bojovníka.

       Povodeň zničila 400 butiků a 14 mostů, poškodila 240 domů, některé z nich zcela rozbořila. Zničeny byly parky, nábřežní zdi, zábradlí, rozvody elektřiny i plynu. Ulice vyhlížely jak po dělostřeleckém útoku. Ale přesně za šest měsíců, navzdory mimořádně kruté zimě zahajují Karlovarští lázeňskou sezonu jakoby nic. Rozbité domy jsou opraveny nebo strženy a postaveny znova. Návštěvníci už přicházejí do upraveného města. Karlovarští a jejich lázně fungují stejně samozřejmě, stejně hladce jako dřív.

            Máte problém, jak žákům vysvětlit všudypřítomné pojmy, idiomy, třeba co to je pragmatismus nebo tzv.převlékání kabátů? Stačí s trochou trpké ironie zaznamenaná skutečnost, že „…Napoleona Karlovarští nesnášeli, kazil jim obchody. Raději měli Metternicha: ten zajistil pořádek, a tím se o obchody postaral. Lidská přízeň je však vrtkavá. V osmačtyřicátém přivítali Karlovarští Metternichův pád, protože jim inteligenti vysvětlili, že svoboda je lepší. A ozdobili se červenobílými kokardami, zemskými znaky Böhmen království českého, vždyť Böhmen bylo království dvou národů, Čechů a Němců, částí veliké říše, a to Karlovarským vyhovovalo. Pak je ale Češi rozzlobili barikádami v Praze. Barikády vám žádný hoteliér nikdy neodpustí, a když k tomu připočtem český boj za jazykovou rovnoprávnost, nelze se divit, že si karlovarští řekli pozor, aby nám ti Češi ještě nepřerostli přes hlavu, písemně poděkovali Windischgrätzovi, že rozstřílel pražskou revoluci, a rychle se ozdobili kokardami barev německých, černou, červenou a žlutou.“ To je materiálu pro výchovu a vzdělávání! Od Vídeňského kongresu 1815 (dodnes z něho profituje Švýcarsko) po dnešek! Některý všímálek možná poukáže na nespisovný tvar „ připočtem“. Zdeněk Šmíd ten zkrácený slovesný tvar 1.osoby plurálu užívá v celé knížce vědomě, dává tím vyprávění větší spád a osobitost.

            Hned zkraje knížky Mé staré dobré Vary spisovatel tvrdě připomíná: „ Lidé chtějí vědět, jak to bylo doopravdy, nebo aspoň chtějí slyšet seriózní, všeobecně uznávanou lež. Informace o čemkoli lze totiž rozdělit na výmysly, pověsti, pravděpodobnosti a údajné jistoty“. Do které ze jmenovaných kategorií byste zařadili pohled Zdeňka Šmída na podstatu národního obrození? Uvažuje, že „…každé národní obrození, ať německé, české, mašukulumské či čínské, je vždycky namířeno proti někomu, kdo obrozujícím se obrozencům v obrození brání. Že by se národ obrodil jen tak a žádný soused to ani trochu neodnesl, toho není v historii pamětníka.Obrozenci slovenští se obrodili proti Maďarům a po sto padesáti letech proti Čechům, obrozenci čeští povstali proti Němcům a obrozenci němečtí se díky Napoleonovi zaměřili na Francouze. Zatímco Slováci či Češi se obrozením oddělovali od jiných, Němci se obrodili tak, že se sjednocovali k sobě. S týmž nadšením a agresivitou“. Jestliže nedávná doba „ prezidentovolební“ otevřela některé nezdolané dějinné propustě, stačí odkázat na Zdeňkem Šmídem zachycené děje a dějiny jeho milovaných Karlových Varů, kde se sice nenarodil, ale jak textem na jednom místě problesklo, byl s nimi propojen svým dětstvím a zde usídleným dědečkem. Patříte k těm, kteří jsou přesvědčeni, že dětem se mají ve škole dostávat předžvýkané poznatky se zárukou jediné, nezpochybnitelné pravdy? Pak vás odkážu k vyznání herce Zdeňka Ornesta (ještě si ho pamatuji z dob, kdy hrál v olomouckém divadle). Objevil se v jednom díle úspěšného televizního pořadu v duchu světového trendu pátrajícího po předcích –Tajemství rodu. Náhoda tomu chtěla, že se mi v těchže dnech dostala do rukou skvostně vypravená publikace Osudy jednoho židovského sirotčince (The Fate of a Jewish Orphanage), bohužel v nákladu pouhých 500 výtisků. Zdeněk Ornest jako jeden z přechodných chovanců tohoto ústavu byl deportován do Terezína, kde byly židovské děti doslova udržovány při životě hlavně výukou a nejrůznějšími aktivitami literárního, hudebního a výtvarného zaměření. O jednom ze svých tamních vychovatelů tehdy třináctiletý Zdeněk Ornest napsal: „Zval k nám lidi různých politických názorů. Nebál se zasévat zmatek v naší mysli, chtěl, abychom se naučili přemýšlet…..vrátili jsme se, když nám bylo kolem šestnácti, a bylo nás hodně, hodně málo. Ale komu z nás se tenkrát nezavřely oči, tomu už zůstaly otevřeny dokořán, a vy jste to byl, profesore, kdo nám ty oči otevíral…“. Uvedenou publikaci bych co nejupřímněji doporučila všem učitelům, lze s ní uměřeně pracovat s dětmi každého věku. Navíc je vytištěna dvojjazyčně – perfektní pro výuku angličtiny! Vůbec mám dojem, že bych v současné škole učebnice vždycky zcela nezbytně nepotřebovala, našla bych si jiné zdroje, to jsou ty „prameny“ z nadpisu mého textu.

            Už jen několik poznámek k časům ne tak dávno minulým. Můžeme se smát, když čteme, že „…po roce 1918, jak víme, bylo vědomí, že zde někdy vládli Habsburci, neúnosné, proto rozhlednu Stephaniehöhe nazvali vyhlídkou Adalberta Stiftera, který byl sice Němec, ale básník. Po roce 1945 převládl názor opačný, že totiž Stifter byl sice básník, ale Němec, a tak změnili název vyhlídky na Stalinovu. Po Stalinově pádu ji obezřetně překřtili na Goethovu. Snad se na básníka v budoucnu nic nepřístojného neprozradí“?.

            Že jsme nepolepšitelní, dokládá o několik stránek dál upozornění, že „…před Letním kinem najdeme také pomník Bedřicha Smetany. Tvůrce Prodané nevěsty se vzpurně odvrací od Poštovního dvora a s výčitkou hledí k městu, jako by se ptal: „Co jste mi to udělali, pánové?“ Má pravdu. Do Karlových Varů Smetana nikdy nezavítal, v parku sedí od roku 1949 spíš z důvodů politických: teď jsme tu my, Češi. Se svou muzikou, českou. Jistěže se k demonstraci něčeho takového přímo nabízel Antonín Dvořák, vždyť hned u parku, v Poštovním dvoře, dirigoval Libitzki evropskou premiéru Novosvětské. V roce 1949 se nám ale Dvořák nelíbil. Jeho hudba byla kosmopolitní, světová, tudíž nic pro nás. A Novosvětská symfonie pojednává o Americe. To náš Smetana byl opravdu náš. Proto také v Karlových Varech postavili Dvořákovi pomník až v roce 1974, navíc na opačném konci lázní, než je Poštovní dvůr. Smetana za to nemůže. On měl Dvořáka rád“.

            Aktuálně se Karlovy Vary dostaly do pozornosti médií kromě jiného cizojazyčnými – přesněji řečeno – ruskými nápisy na vývěsních štítech obchodů a restaurací. Knížka Mé staré dobré Vary vyšla v roce 1999. Jako u všeho, ani tento problém nenahlíží Zdeněk Šmíd jednostranně,populisticky: „Po roce 1945 vláda ČSR věnovala Imperial vládě sovětské. Místo hotelu sovětské sanatorium. Po třinácti letech získává Československo hotel zpátky, ale klientela se nemění. Imperialu to prospělo: má špičkovou zdravotnickou techniku. V Imperialu však bydlili i zajímaví hosté: spisovatel Šolochov, režisér Bondarčuk či beznohý letec Meresjev, jehož obdivuhodný boj s osudem dokážou dnes zlehčovat jen přitroublí cynici. Mnoho let sem jezdíval Aram Chačaturjan. Většinou to byli lidé vstřícní a družní. Právě ti bystří to však neměli lehké: jedni Češi se k nim chovali s trapnou ponížeností, druzí jim dávali krutě najevo, co si o nich myslí. Hosté Imperialu byli oficiálně velebeni. Neoficiálně však cítili nelásku, kterou si zasluhovala jejich vláda, ne oni. I dnes tvoří hlavní klientelu Imperialu Rusové. A ne za komunismu, nýbrž až v polovině 90.let hostí město tolik ruských návštěvníků, kolik jich hostilo naposled před první světovou válkou. Jedenáct tisíc za sezonu. Rozdíl je jen v tom, že před první světovou válkou tu celkem bylo hostů sedmdesát tisíc“. Dostáváme k úvaze ne jednoduchá konstatování, ale fakta. Potvrzují se slova z Úvodu, ten minulý čas a smutná realita,že „…Karlovy Vary patřívaly k předním salonům Evropy“.Proč je dnes v tomto ohledu všechno jinak, v čem Zdeněk Šmíd vidí „jádro pudla“, i to v jeho knížce čtenáři nacházejí.Pro učitele jedna z mnoha nabídek punktu kreativního vzdělávání.

 ŠMÍD, Z.  Mé staré dobré Vary aneb Váš žoviální průvodce pitím i žitím. Praha: Olympia, 1999.

                      ISBN 80-7033-592-0.

HOŘEJŠ – HORA, P.  Toulky českou minulostí – 13 dílů

STEINOVÁ, K.  Osudy jednoho židovského sirotčince. The Fate of a Jewish Orphanage.

                          Praha: Lauderovy školy, 2012. ISBN 978-80-260-2406-4.

HORA, P.  Péťa Vařič aneb Snadné etudy pro hrnec s pokličkou a obě ruce levé.

                  Praha: Práce, 1979.