Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Do třetice otázky a odpovědi

Závěrečná část textu Koktavý žák ve škole, vydaného v roce 1996 Univerzitou Palackého v Olomouci a aktuálně postupně zveřejňovaného od 15.2.2013 (Otázky a odpovědi).       

Jak se mám chovat ke koktavému dítěti?

            Zcela upřímně a přirozeně, podle svého naturelu a vždy tak, jako k ostatním dětem ve třídě. Vyvarujte se lítosti a soucitu, pro koktavé dítě jsou přítěží. Co vyžadujete od jiných, vyžadujte rovněž od balbutického dítěte – s výjimkou toho, na čem se společně dohodnete. Nebudujte skleníkové prostředí.Koktavý naopak potřebuje jistý trénink psychického otužování. Stůjte ale vždy pohotově, abyste mohli zasáhnout a pomoci. V dobách, kdy to ještě bylo povinné, se třída vadně mluvících rozhodla oslavit tzv. Měsíc československo-sovětského přátelství zcela netradičně. Učitelka dohodla v restauraci přípravu typicky ruského jídla jakým je boršč. Bylo samozřejmé, že si děti odkládaly v šatně hotelu rozmlouvajíce se šatnářkou. Stejně samozřejmě jednotlivě platily servírce svou konzumaci, poučeny předem o společenských zvyklostech, o zaokrouhlování placené finanční částky. Každý žák samostatně udal servírce, kolik snědl k polévce rohlíků, a stanovil výši spropitného. Vše probíhalo obvyklým způsobem, za taktní tiché asistence vnitřně napjaté učitelky připravené eventuálně zasáhnout. Malá řečová zaváhání některých dětí servírka rozhodně nepovažovala za vadu řeči. Celkem obratný způsob, jak jednak uspokojit ideologické požadavky doby, ale zejména posílit a pozvednout sebevědomí balbutických dětí.

Jak mám mluvit?

            Jako učitel jste řečový profesionál a svým žákům máte být řečovým vzorem. Platí to i pro žáky koktavé. Nevyžadují specifický způsob řeči od svých spolumluvčích. Neuchylujte se k zažitým zlozvykům při rozhovoru s koktavými dětmi i dospělými. My bez řečové vady s nimi podvědomě mnohdy začínáme mluvit zpomaleně, s přehnanou artikulací, někdy až způsobem odpovídajícím kontaktu s dětmi batolecího věku. Mimoděk tak dáváme koktavému znát, že reflektujeme jeho vadu řeči, což je pro něho stresující a ponižující okolnost.

            Co se týče obsahu řečeného, uvědomme si několik podstatných momentů. Neklademe koktavým dětem více otázek najednou. Otázky formulujeme tak, aby na ně děti případně mohly odpovědět krátce, několika slovy. Počkáme trpělivě na zodpovězení, nespěcháme. Pozor na gestikulaci a mimiku, může prozradit naši skrývanou nervozitu a netrpělivost.

            Velkým školním problémem nejen koktavých dětí je formulace odpovědi ve vztahu ke dvěma aspektům – odpovědí celou větou a důsledného užívání spisovného jazyka.

            Značně školometské odpovídání celou větou snad už máme za sebou. Ostatně tento způsob konverzace je naprosto proti duchu a pravidlům živých řečových kontaktů a o ty snad učitelům ve vztahu k žákům jde. Co se týče spisovné češtiny – vůbec nemáme v úmyslu nabádat učitele k odklonu od jazykové normy. Citlivě na tento problém reagoval v Literárních novinách z 6.června 1991 Ondřej Hausenblas v článku Řeč cizí a důvěrná: „Odložme už konečně představu, že by se kultivovaný člověk směl vyjadřovat jenom spisovně….Omluvou pro nespisovné vyjádření ve veřejném životě není neznalost „školského“ jazyka, ani strach z publika, ani hrdinný odpor k úřadům, ale mravně vyšší hodnota důvěrnosti. Pro překonání počáteční cizosti a pro vyjádření srdečného, milého vztahu k posluchačům nemá spisovná čeština bohužel dost vypracované prostředky. Jistě mimo jiné proto, že ji k tomu národ nikdy moc nepoužíval. Hodně se ovšem dá napravit zabarvením hlasu, intonací a tempem, mnoho zvládneme gestem a mimikou, ale tomu všemu podráží nohy kletá literárnost tradic spisovné češtiny. Je to jazyk ušlechtilý, prestižní a naučený, a jako takový se příliš nehodí k vyjádření prosté lásky a důvěry….K zásadě „Veřejně závazně jen spisovným jazykem“ je třeba připojit zásadu „Respektuj potřebu i míru osobního vztahu mezi mluvčím a posluchači“. K tomuto moudrému pohledu vysokoškolského pedagoga není co dodat obecně, ještě důrazněji platí ve vztahu koktavých dětí a jejich učitelů.

            Je třeba zmínit se ještě o jednom úskalí, které ohrožuje balbutiky, a to ze strany jich samých i ze strany učitelů. Řečové potíže ženou balbutiky k úsilí mluvit naprosto plynule. To je neuskutečnitelná představa jednoduše proto, že nikdo nemluví zcela plynule, s výjimkou bohem nadaných řečníků, rétorů. Běžná konverzace probíhá ve slovních náznacích, zkratkovitých, neúplných větách s mnoha pomlkami, zaváháním atd. Koktaví ve snaze mluvit plynule si to neuvědomují a jsou udiveni a překvapeni, když jim přehrajete magnetofonový záznam nějakého rozhovoru z ulice nebo obchodu (často by to mohla být i ukázka z debatního pořadu v televizi a rozhlase). Proto by koktavý žák měl mít i ve škole pocit, že nemusí nutně odpovídat v ucelených, uhlazených větách. Cílem je řeč plynulejší, ale ne perfektně plynulá.

Co s těmi, kteří se posmívají?

            Zůstali bychom jen v rovině idealizujících představ a přání, kdybychom se domnívali, že beze zbytku vymýtíme posměch a zlikvidujeme posměváčky. Nepomůže posměváčka před třídou tvrdě pokárat, třeba i zesměšnit – ten by se už nějakým způsobem postaral o potvrzení zákona akce a reakce, jinou cestou by to koktavému spolužákovi vrátil. Důležitá je celková atmosféra třídy a posilování sebedůvěry koktavého dítěte. Dávejme mu přirozenou formou příležitost, aby ukazovalo, v čem je dobré a učme ho zvládat nepříznivé reakce okolí. V životě se jim nevyhne. A posměváčka si vezměme stranou a pokusme se s ním rozumně pohovořit a problém rozebrat.

(Aktuální dodatek: snažme se zjistit něco o tzv. desenzibilizaci, je prospěšná nejen koktavým)

Mám koktavé dítě vyvolávat?

            Už bylo objasňováno, jaké nebezpečí číhá na koktavé dítě v případě déletrvajícího pouhého vysedávání ve škole, bez aktivní účasti na dění ve třídě. Zdůrazňovali jsme také, že ke koktavému dítěti se máme chovat stejně jako ke všem ostatním žákům ve třídě – s výjimkou toho, na čem jsme se dohodli a domluvili. Naše soukromá dohoda s koktavým žáčkem se může mimo jiné týkat právě problému vyvolávání ve vyučování. Stanovme si pravidla, která budou vyplývat z pocitů a přání dítěte: např. vyvolávat jen když se samo přihlásí, vyvolávat jen v určité dny, kdy se cítí řečově lépe, vyvolání nahradit formou písemného dotazu a odpovědi apod. Dohoda bude časově omezena a bude se na popud dítěte časem různě modifikovat. Vše je jen otázkou důvěry ve vztahu žák – učitel. Učitel přijímaný třídou jako skutečná osobnost a přirozená autorita nebude mít potíže s nějakým zdůvodňováním výjimek ostatním žákům.

            K drobným, ale významným pozornostem vůči koktavému dítěti patří například to, že nebudeme vyvolávat podle abecedy, ani podle zasedacího pořádku – chvíle napětí a očekávání by jen stupňovaly řečovou úzkost balbutika.

            Nenechávejme dítě stranou, protože koktá. Je naším úkolem „udržet ho v řeči“. Praktiky tzv. řečového klidu, mlčení, aby vyhasly nesprávné řečové stereotypy, jsou za námi. Déletrvající zamlklostí ztrácí dítě mluvní pohotovost, netříbí svůj jazykový cit a nerozvíjí slovní zásobu.Podporuje tak vznik bludného kruhu řečové izolace, což je v podstatě izolace od lidí, od světa. Neprospívá nikomu, ani balbutikům.

Co s hlasitým čtením?

            To je otázka aktuální zejména v nižších ročnících základní školy. Vyjděme opět z dohody s dítětem. Je pouze problémem našich pedagogických schopností, jak dokážeme záležitost probrat i s mladšími dětmi. Je možné nabídnout jakousi „předpřípravu“ čtení – to znamená, že dítě bude znát předem text zamýšlený ke společnému čtení ve třídě příští hodinu. Doma si text den předem přečte, připraví. Víme již, že opakovaná nebo naučená řečová produkce probíhá u balbutiků víceméně bez obtíží. Můžeme využít i taktiky spolučtení, kdy koktavé dítě čte ve dvojici se spolužákem. Cítí-li se takto nepříjemně výjimečné, zavedeme na určitou dobu čtení ve dvojicích jako pravidlo pro celou třídu.

            Obecně lze říci, že čtení způsobuje koktavým zpravidla méně potíží než volný rozhovor. Opírají se o text, nemusejí volit slova, uvažovat o formulaci. Proto se právě čtení stává často výchozí řečovou aktivitou v terapii koktavosti.U skutečně těžkých forem koktavosti už rozdíl mezi řečí čtenou a mluvenou nepostřehneme.

Může koktavé dítě sportovat?

            Koktavé dítě je dítě zdravé, pokud nemá jako každé jiné zdravotní komplikace (např. epilepsii) nebo postižení (např. není mentálně retardované).

            Zákaz sportovních aktivit byl v minulosti zdůvodňován jejich dechovou náročností. Proto se měli koktaví hoši zříci fotbalu a jízdy na kole a žáci pubertálního věku uléhali k odpolednímu spánku (málokdy usnuli, ale nesměli ani číst, aby si odpočinuli). Přehlížen byl psychologický aspekt těchto zákazů – koktavé dítě se stávalo chudáčkem lítostivě pohlížejícím na šťastnější kamarády prohánějící se za míčem. Aktuálně pojímáme problém rozumněji a přirozeněji. Neodvádíme koktavé dítě ze hřiště, pouze ho máme k tomu, aby se zbytečně nepřepínalo a nevyčerpávalo. Uhoněnému a silně zadýchanému fotbalistovi se v žádném případě nebude mluvit lehce a dobře. Je-li koktavé dítě v některém sportu obratnější, je to šance pro zvýšení jeho sebevědomí. A takovou šanci bychom nikdy propást neměli.

Jak se mám ke koktavému dítěti chovat v jeho horších dnech?

            Je dobré, že si vůbec něco takového jako jsou „horší dny“ koktavého dítěte uvědomujete. Možná časem i odhalíte určitý mechanismus, který je způsobuje nebo k nim přispívá. Můžete pomáhat pasivně i aktivně. V prvním případě prostě dítě respektujte a šetřete je: vyvolávejte méně, nebo vůbec ne, dejte mu taktně pocítit vaši morální podporu a pochopení. Aktivně můžete zasáhnout tak, že dítěti připravujete a nabízíte řečové situace, v nichž se běžně cítí lépe: zazpíváte si, přednesete básničku, hrajete rytmické hry s říkankami a spojujete ještě s tělesným cvičením, za dítě odpovídá loutka, maňásek, ve třídě sborově deklamujete. Dítěti třeba pohledem oceníte každou zdařilejší řečovou frekvenci. Ale pozor! Nechválíte, že nekoktá. Oceňujete, že mluví!

Můžeme ve třídě s koktavým dítětem pořádat soutěže, kvízy apod.?

            Můžete, ale promyšleně a vždy podle aktuálního stavu dítěte. Nemělo by se pro své limitované řečové možnosti dostávat do konfrontačních situací, kdy jasně nemůže uspět.

            Učitel je ve třídě v určitém smyslu manipulátor a měl by jím být v tom dobrém slova smyslu. Můžete například při soutěžích ve třídě zaonačit, aby se koktavé dítě ocitlo v roli vedoucího, koordinátora soutěže, kdy je řečový projev omezenější. Nebude se zřejmě cítit dobře ve chvílích, kdy připustíte spontánní odpovědi vykřikováním a budete klást důraz na rychlost reakce dětí. Dejte koktavému dítěti příležitost tím způsobem, že zvolíte při soutěži nebo hře písemnou formu odpovědi na lístcích papíru. Další obměny jsou již odvislé od vaší učitelské vynalézavosti a pedagogického citu a taktu. Zásadně by nebylo dobré soutěživost ve třídě kvůli koktavému dítěti násilněji omezovat. Ve zdravé míře patří k životu a malý balbutik se s podobnými situacemi bude běžně střetávat.

Co s různými nepříjemnými zážitky nebo stresy?

            Buďme realisty: nepříjemné zážitky jsou součástí života a stres je v určité míře dokonce nezbytným předpokladem a pojistkou přežití. Ve vztahu k dítěti, které koktá, mějme na paměti dvě skutečnosti. Za ztížených podmínek – může to být rozvod rodičů, úmrtí v rodině, ale i návštěva zubaře – bude balbutický žák mluvit hůře. Ostatně v podobných situacích ani těm normálním mluvkům není moc do řeči. Brát takové zhoršení řeči koktavého dítěte jako přechodné a pochopitelné by mělo být mimo jakoukoliv diskusi. Druhou nezbytnou podmínkou je trvalá psychická podpora koktavého dítěte ze strany učitele. Mělo by bezpečně pociťovat, že je učitelem přijímáno takové, jaké je, bez ohledu na své řečové potíže.

Jaká má být profesní orientace koktavých dětí?

            Volba povolání bývá u koktavých dětí omezována jednak jejich vlastním pocitem jisté nedostatečnosti, jednak většinou horším školním prospěchem (nezasáhne-li důrazněji rodina). Obojí je důsledkem vady řeči. Koktavé děti proto samy neuvažují o povolání, které vyžaduje řečovou zdatnost, a často ani o studiu, protože nevěří svým intelektovým schopnostem nebo o nich nevědí. Na druhé straně je třeba upozornit, že neexistuje žádná vyhláška či nařízení, které by koktavé děti vylučovaly z volby kteréhokoliv povolání. Vysloví-li takové omezení lékař, je to pouze jeho názor a doporučení, nikoli příkaz, který je třeba striktně respektovat.

            Učitel by měl koktavému žákovi pomáhat zdolávat hrozící bariéru školní neúspěšnosti. Perspektiva vývoje řečové vady je nepředvídatelná, možnosti její úpravy rovněž. Je žádoucí, možné a pravděpodobné, že s plynutím času se budou komunikační schopnosti dítěte upravovat a zlepšovat. Ve škole dbejme na to, aby takové dítě v budoucnosti s sebou nevláčelo jako zátěž nedobré školní výsledky zapříčiněné kdysi koktavostí.

            Apelovat na naši veřejnost, že v zahraničí jsou balbutici přijímáni jinak, že působí v různých sférách, mnozí z nich i na univerzitách, je zbytečné. I mezi námi žijí lékaři, právníci, celníci a prodavačky i učitelé s prožitou zkušeností s koktavostí. Za všechny uveďme slova alespoň jednoho z nich: „Řadu let jsem jezdil jako řidič autobusu, hlavně proto, že jsem celkem s nikým nemusel mluvit. Před časem jsem změnil zaměstnání, mluvit musím. A kupodivu – mluvím líp!“

Jak spolupracovat s rodiči?

            Nesnadná otázka. V našich zemích dosud převažuje vrchnostenský přístup učitelů k rodičům žáků namísto kýženého přístupu partnerského. Na vině jsou jistě strany obě.

            Bez vědomí rodičů aktivní ředitelka a výchovná poradkyně základní školy projednají s vedením speciální školy všechny podrobnosti přeřazení žáka a zoufalá maminka neví, že bez jejího souhlasu její syn takto přeřazen být nemůže. Nebýt náhody, byla by se proti své vůli rozhodnutí školy podřídila jako něčemu nevyhnutelnému.

            Chybí větší míra empatie pro problémy žáků a jejich rodičů, chybí hlubší znalost rodinného zázemí dětí. Opět je třeba vybídnout ke vstřícnosti učitele. Neučiní-li tak rodiče, měli by učitelé hned na začátku školního roku projevit zájem o neformální schůzku, kde by si obě strany – rodiče i učitelé – mnohé objasnily a vysvětlily. Učitel by mohl mimo jiné zjistit, jak rodiče vidí řečové potíže svého dítěte, jakou jim přikládají závažnost, co hodlají s řečovým problémem podniknout nebo co již podnikli, jaké je postavení dítěte v rodině, jak je přijímáno. A oplátkou poradit, co sám ví a otevřít cestu k trvalejším vzájemným kontaktům ve prospěch dítěte, které trpí. Splní tak svou profesní povinnost a rozhodně přispěje k prestiži učitelského povolání.

Závěr

            Závěrem vzpomínka na jednu půvabnou dívenku, kdysi žákyni osmé třídy ZŠ pro vadně mluvící. S moudře vědoucím úsměvem vzpomínala na školu: „Když jsem v první třídě nemohla mluvit, paní učitelka mě vzala za vlasy a tloukla mi hlavou o tabuli“. Aby už žádný učitel nemusel trapně mlčet tváři v tvář podobné výpovědi, byly napsány tyto řádky, s poděkováním všem mým žákům, kteří mě mnohému naučili.

Takto končí text učebního materiálu vydaného v roce 1996 Univerzitou Palackého v Olomouci, nadepsaný Koktavý žák ve škole (ISBN 80-7067-594-2).