A máme to tady zase: problém známkování, vyučování od devíti a navrch do školy až od sedmi let. Naposledy ty návrhy oprášil Marcel Chládek, takto stínový ministr školství (ČSSD). Virtuálně jsem zalistovala ve svých písemnostech, netrvalo dlouho a objevila jsem článek, v němž jsem se k otázce známkování v našich školách již vyjadřovala. Jestli byl uveřejněn v časopise Moderní vyučování, v Učitelských listech či jinde, to už jsem si nepoznamenala. Vím však, že to bylo v lednu 2005 a že můžu část věnovanou výše zmiňované otázce beze změny i po těch osmi letech opsat. Tady je:
Jak vám léta přibývají, poznáváte, že neexistuji jednoduchá řešení a že všechno už zde bylo. Mám slabost pro matematiku, i když právě z ní – jako povinného maturitního předmětu – jsem kdysi obdržela svou jedinou dvojku. Mezi černou a bílou existuje vždy široký prostor geniální křivky Gaussova rozložení možných řešení. Ono se ani v našich zemích neznámkovalo hned od doby, kdy moudrá Marie Terezie vytušila potřebu vzdělanějších poddaných a uzákonila povinnou školní docházku. Máme i čerstvější zkušenost z doby docela nedávné, kdy – tuším, že na rok či na dva – bylo oficiálně zrušeno známkování v prvních ročnících základní školy. O důvodech, proč jsme se ke známkám i u prvňáčků rychle v tichosti vrátili, se snažím diskutovat se svými studentkami na pedagogické fakultě. Dlužno přiznat, že obecně v úsilí rozdmýchávat v posluchárnách atmosféru diskuse a kritického myšlení moc úspěšná nejsem. Mám-li však štěstí a najde se mladá duše svolná k otevřenému opozičnímu postoji, vytáhnu do boje nejprve s argumentem tradice a následně s konkrétním příkladem.
Je docela možné, že časem slovní hodnocení v našich školách nabude vrchu nad dosavadním strohým – a jistě dosti subjektivním – známkováním v rozmezí jedna až pět (drobit to ještě na mínusy a plusy už je stigmatem bezradnosti a pedagogické slabosti). Rozhodně by však nebylo ku prospěchu věci lámat to přes koleno. Známka má v našich končinách hluboce zakořeněnou tradici, a to v myslích bez rozdílu věku. Něco by k tomu mohly říct paní učitelky mateřských škol, kde většina předškoláků – už s připravenou aktovkou od Ježíška – touží, aby jejich nejrůznější výtvory byly stvrzeny velkou jedničkou, nejlépe ještě s hvězdičkou. A rodiče malých školáků? Je běžné, že se paní učitelek dožadují, aby slovní hodnocení dětí jaksi doplnily vysvětlujícím, že „je velmi pilný = 1“ atd. Jako paskvil působí blanket školní zprávy (takto nadepsáno), kde je stupněm slovního hodnocení zkratka JZ (rozuměj: jeví zájem). Chtěl by snad někdo tvrdit, že takto formulované slovní hodnocení je objektivnější než numerické vyjádření třeba trojkou?
O tradici známky by se dalo ještě sáhodlouze rozepisovat. Obraťme však pozornost ke slibovanému konkrétnímu příkladu. Tu beru ve vysokoškolské posluchárně do rukou jednu skutečně dobře napsanou odbornou publikaci a začínám z ní předčítat ukázku příkladného slovního hodnocení. Oslovením „Milý Honzo“ se sympaticky obrací přímo k hodnocenému žákovi. To se studentkám vždycky líbí. Čtu, že „…tvé hodnocení jsem si nechala na konec. Ne proto, že jsi na posledním místě mé pozornosti, ale protože, jak se říká – nejlepší nakonec. Je neuvěřitelné, jakou obrovskou změnu může člověk pozorovat během pěti měsíců…Jsem ráda, že se snažíš vše udělat sám, ale Honzo, někdy je to věci na škodu….tady máš jedinečnou příležitost, tak ji nepropásni…“ (tolik jen krátká ukázka z celkových 27 řádků textu). Nahlíženo vcelku – krásné slohové cvičení. Ale potom se svých – většinou nadšených – studentek zeptám na jejich odhad věku hodnoceného školáka. Váhají. Páťák? Třeťák? Nikoli! Jedná se o žáka první třídy, a to ještě na konci prvního pololetí (vzorové hodnocení je potvrzeno datem 30.ledna). To si ale Honzík počte, říkávám. Co počte! Ale stylisticky vybroušeným formulacím porozumí! Problém je v tom, že dané hodnocení sepsala psycholožka. Nic proti psychologům – s výjimkou těch, co tak zhusta vystupují v televizi s objevnými sděleními typu, že pachatel by eventuálně mohl čin v budoucnosti zopakovat. Dobrý dětský psycholog bude čím dál potřebnějším profesním partnerem dobrého učitele. Jen by při sepisování podobných návodů bylo vhodné uvědomit si rozdílné „pracovní podmínky“. Psycholog sedává většinou v tichu své pracovny oproti jednomu dětskému klientovi. Učitel stojí před – řekněme –dvěma desítkami dětí momentálně nejrůzněji vyladěnými, které má v daném časovém limitu dovést nějakou činností k určitým závěrům, poznatkům. Kdo byl někdy nucen vypracovávat nějaké posudky, ví, že při třetím už se začne opakovat, jedna slova se budou vnucovat, jiných se bude nedostávat. Kdybych měla k závěru školního roku odpovědně sepsat pětadvacet školních slovních hodnocení, začnu jistě již počátkem června. A moc bych se snažila, abych se v těch zprávách neblýskla jen svým (možná) literárním talentem, ale aby mi hodnocené dítě skutečně rozumělo.
Základní školu jsem opustila před devatenácti lety. Kdybych se tam dnes vrátila, známkovala bych. Ne ze setrvačnosti, ale ze zkušenosti. Je věcí učitele, aby známka dítě nezraňovala. Zkouším, co víš, nechci tě nachytat na švestkách. Je mou věcí, abys věděl, uměl. Vím, na co se právě tebe a právě teď můžu zeptat (určitě bych se raději ptala, mluvila s tebou, než psala testy). A když zrovna nevíš, uděláme to jinak. Jak? To už je záležitostí pedagogického taktu, či chcete-li mistrovství. Námět na řadu článků nebo diskusí. Dnes se na vysoké škole pohybuji v rozmezí výborně – velmi dobře – dobře. Zkouška je pro mě rozhovor. Rozhovor na vysokoškolské úrovni. A dobře je pro mě skutečně dobře, neříkám si alibisticky – ať je to za tři, přece ho (ji) nebudu zkoušet znovu.
Ani nářky nad úrovní školství nejsou ničím novým. Ve dvacátých letech minulého století psala Marie Curie své setře Hele: „Škola? Ach, bída! Někdy mám dojem, že by bylo lépe děti utopit, než je zavřít do dnešních škol“. Až budete zvažovat, zda známkovat, nebo hodnotit slovně, možná vám pomůže závěrečná věta našeho předního dětského psychologa Václava Mertina pronesená na přednášce mým studentkám: „Já se vždycky snažím jednat ve prospěch dítěte“. A ty chmury nad současnou školou odplynou, když si přečtete – vlastně už odkaz – laskavého pana profesora Zdeňka Matějčka, jeho Psychologické eseje (z konce kariéry). Zvlášť vřele doporučuji esej Nepraktické učení.
Leden 2005
Potud text uveřejněný v lednu 2005. Měla bych dodat, že při čtení vzorového hodnocení jsem pro studentky vynechávala údaje o existenci Honzy jako prvňáčka. Z pochopitelných důvodů – měly uvažovat, jakého věku může asi hodnocený žáček být. Pro orientaci aktuálních čtenářů – kterým nic předčítat nemůžu – nabízím text celý. Možní nevěřící Tomášové ho najdou na s.80 publikace s názvem Mládež a delikvence (Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-226-2) autorů Oldřicha Matouška a Andrey Kroftové.
Ta knížka se svým titulem možná ke své škodě příliš úzce vymezuje. Celkově zaslouží pozornost, začíná neobvykle, z gruntu hned dvěma předmluvami. Zkušený autor Oldřich Matoušek dává prostor a příležitost mladé kolegyni, takže začínáme číst Předmluvu A.Kroftové aneb Štěpánův příběh. Teprve potom následuje Předmluva O.Matouška o potížích s vědeckým uchopením tématu. Co jsem nikdy neopomenula při seznamování studentek s touto knížkou, bylo upozornění na kapitolu Nároky práce s rizikovou mládeží. Najdete totiž jen málo knížek a odborných materiálů, kde je velice upřímně a do hloubky rozebrána motivace pracovníků pomáhajících profesí (tedy i učitelů). Nezaškodí trocha introspekce: co mě vlastně vedlo k práci s dětmi, žáky, mládeží? Dokážu si to upřímně přiznat? Zkuste to – stačí přečíst dvě tři stránky (243 – 245).
Petr Koubek
8.3.2013 at 12.27Díky za hezké připomenutí kontextu, řekněme člověčího kontextu hodnocení.
Prvním a nejdůležitějším, co je třeba opakovat novinářům, studentům i veřejnosti, je, že hodnocení je učitelův NÁSTROJ, METODA, jak podpořit kognitivní i osobnostní stránku žáka. Není to cíl a smysl vzdělávání. Utvrdila mne v tom paní redaktorka Frouzová z Idnes.cz, která mi před časem volala a na dichotomii slovně, či známkou se ptala.
Slovem? Nebo známkou?
Protože je hodnocení metoda, strategie a nástroj učitele, mělo by být na škole, aby si určila jeho formu i strategii; současná legislativa to umožňuje, což je velice dobře. Legislativa ale počítá ve svém řešení hodnocení s promyšleným postupem pedagogů ve škole při plánování výuky i \“designování\“ hodnocení. Legislativa zároveň počítá s tím, že učitel ví, že hodnocení má dva projevy – průběžné, permanentní hodnocení, které má vést žáka k sebereflexi a zlepšování výkonu (formativní) a finální, které jeho snahu integruje a sumarizuje (sumativní); přestože je zdánlivě velký rozdíl v dopadu formativního a sumativního hodnocení na žáka a to ve prospěch hodnocení sumativního, je tento pohled třeba ze strany expertů korigovat! A osvětlovat přímo na praxi každého učitele jedinečný význam formativního hodnocení na konkrétních příkladech přímo z výuky daného učitele (Korthagenovský model kritického přítele učitele), a tak vést učitele i veřejnost k přijetí jiného pohledu na funkci hodnocení ve vztahu ke vzdělá(vá)ní.
Hodnocení takové, aby fungovalo
1. pokud plánuji, že žák bude mít na konci vzdělávání osvojeny nějaké kompetence (taková je současná situace RVP – ŠVP, kde se cíle vzdělávání formulují právě jako žákovské kompetence – RVP pro stupně vzdělávání, ŠVP po ročnících), musí učitel dobře promýšlet, co vše tyto kompetence znamenají a jakými cestami, aktivitami vést žáka k jejich postupnému osvojování (když formuluje ŠVP a když rozpracovává tematický plán na rok, měsíc atd.);
2. pak učitel promýšlí, jak zjišťovat, kde žák je a zda směřuje ke zvládnutí dané kompetence (když se připravuje na hodinu) (např. takovéto: Žák využívá základy studijního čtení – vyhledá klíčová slova, formuluje hlavní myšlenky textu, vytvoří otázky a stručné poznámky, výpisky nebo výtah z přečteného textu; samostatně připraví a s oporou o text přednese referát) a vede jej k jednak sebepoznání a též jej připravuje a motivuje k dalším aktivitám;
3. z toho vidíme, že učitel musí při polánování vědět, kam se žáky směřuje, po jakých krocích se tam jde, jak na tom jeho žáci jsou a jak to bude zjišťovat, neboli: hodnotí vždy samostatné pokusy žáka zvládnout nějaké úkoly nebo jeho podíl na práci skupiny žáků. Učitel tedy například usoudí, že schopnost vyhledat informace v textu (jako dílčí schopnost výše uvedené kompetecne) se nejlépe hodnotí, \“indikuje\“ jazykem \“Standardů\“, když skupina obdrží text, který není snadný, ale žáci mu mají šanci porozumět, popřípadě mohou pomoc vyhledat u jiných žáků, v příručkách a nebo na internetu; a zadá jim úkol vyspat z něj data, která by potvrdila nějaké tvrzení a to za určitý čas. Pak hodnotí tak, že popisuje činnost žáků i její výsledek.
To samozřejmě jde slovně; jde to ale i dílčími známkami: musí jen žáky předem upozornit, a to v obou případech, co se hodnotí. V tom podle mne tkví ono mistrovství, o němž píše paní doktorka; v tom tkví také kouzlo hodnocení, které je účelné a efektivní; není pouze \“hodnocením pro hodnocení\“, které nebaví učitele a žákovi mnhoho nedává.
Příspěvek uzavřu tím, že jako ve všem lidském konání jde i při hodnocení o to, kolik času a kolik promýšlení učitel věnuje plánu a strategii hodnocení; jen systematická a dlouhodobá práce vede k tomu, že třída funguje jako stroj a v dělné atmosféře důvěry – získat důvěru žáků je klíč. Je pak samozřejmostí, že učitel v takové třídě hraje roli motivátora velkých výsledků, průvodce a podporovatele, která je žádoucí, a ne někoho, kdo táhne a tlačí, až vyhoří a jen popisuje tabuli a žákům se ani nepodívá do očí.
Radek Sárközi
9.3.2013 at 14.46Dovolím si doporučit jinou publikaci z Portálu:
Školní hodnocení žáků a studentů se zaměřením na slovní hodnocení
(http://obchod.portal.cz/produkt/skolni-hodnoceni-zaku-a-studentu-se-zamerenim-na-slovni-hodnoceni/).
Aby učitel uměl dobře slovně hodnotit, určitě se to musí někde naučit, protože takové hodnocení během své školní docházky zpravidla nezažil. Učí se budoucí učitelé na pedagogických fakultách slovně hodnotit?
Alžběta Peutelschmiedová • Post Author •
10.3.2013 at 8.59Děkuji za doporučenou literaturu (úzus je kompletovat titul autorem, hodně to napoví).
Osten položené otázky může otupit studium webových stránek, kterými se prezentují velmi rozrůzněné katedry a ústavy jednotlivých pedagogických fakult.