Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Slovně, nebo známkou?

         A máme to tady zase: problém známkování, vyučování od devíti a navrch do školy až od sedmi let. Naposledy ty návrhy oprášil Marcel Chládek, takto stínový ministr školství (ČSSD). Virtuálně jsem zalistovala ve svých písemnostech, netrvalo dlouho a objevila jsem článek, v němž jsem se k otázce známkování v našich školách již vyjadřovala. Jestli byl uveřejněn v časopise Moderní vyučování, v Učitelských listech či jinde, to už jsem si nepoznamenala. Vím však, že to bylo v lednu 2005 a že můžu část věnovanou výše zmiňované otázce beze změny i po těch osmi letech opsat. Tady je:

         Jak vám léta přibývají, poznáváte, že neexistuji jednoduchá řešení a že všechno už zde bylo. Mám slabost pro matematiku, i když právě z ní – jako povinného maturitního předmětu – jsem kdysi obdržela svou jedinou dvojku. Mezi černou a bílou existuje vždy široký prostor geniální křivky Gaussova rozložení možných řešení. Ono se ani v našich zemích neznámkovalo hned od doby, kdy moudrá Marie Terezie vytušila potřebu vzdělanějších poddaných a uzákonila povinnou školní docházku. Máme i čerstvější zkušenost z doby docela nedávné, kdy – tuším, že na rok či na dva – bylo oficiálně zrušeno známkování v prvních ročnících základní školy. O důvodech, proč jsme se ke známkám i u prvňáčků rychle v tichosti vrátili, se snažím diskutovat se svými studentkami na pedagogické fakultě. Dlužno přiznat, že obecně v úsilí rozdmýchávat v posluchárnách atmosféru diskuse a kritického myšlení moc úspěšná nejsem. Mám-li však štěstí a najde se mladá duše svolná k otevřenému opozičnímu postoji, vytáhnu do boje nejprve s argumentem tradice a následně s konkrétním příkladem.

            Je docela možné, že časem slovní hodnocení v našich školách nabude vrchu nad dosavadním strohým – a jistě dosti subjektivním – známkováním v rozmezí jedna až pět (drobit to ještě na mínusy a plusy už je stigmatem bezradnosti a pedagogické slabosti). Rozhodně by však nebylo ku prospěchu věci lámat to přes koleno. Známka má v našich končinách hluboce zakořeněnou tradici, a to v myslích bez rozdílu věku. Něco by k tomu mohly říct paní učitelky mateřských škol, kde většina předškoláků – už s připravenou aktovkou od Ježíška – touží, aby jejich nejrůznější výtvory byly stvrzeny velkou jedničkou, nejlépe ještě s hvězdičkou. A rodiče malých školáků? Je běžné, že se paní učitelek dožadují, aby slovní hodnocení dětí jaksi doplnily vysvětlujícím, že „je velmi pilný = 1“ atd. Jako paskvil působí blanket školní zprávy (takto nadepsáno), kde je stupněm slovního hodnocení zkratka JZ (rozuměj: jeví zájem). Chtěl by snad někdo tvrdit, že takto formulované slovní hodnocení je objektivnější než numerické vyjádření třeba trojkou?

            O tradici známky by se dalo ještě sáhodlouze rozepisovat. Obraťme však pozornost ke slibovanému konkrétnímu příkladu. Tu beru ve vysokoškolské posluchárně do rukou jednu skutečně dobře napsanou odbornou publikaci a začínám z ní předčítat ukázku příkladného slovního hodnocení. Oslovením „Milý Honzo“ se sympaticky obrací přímo k hodnocenému žákovi. To se studentkám vždycky líbí. Čtu, že „…tvé hodnocení jsem si nechala na konec. Ne proto, že jsi na posledním místě mé pozornosti, ale protože, jak se říká – nejlepší nakonec. Je neuvěřitelné, jakou obrovskou změnu může člověk pozorovat během pěti měsíců…Jsem ráda, že se snažíš vše udělat sám, ale Honzo, někdy je to věci na škodu….tady máš jedinečnou příležitost, tak ji nepropásni…“ (tolik jen krátká ukázka z celkových 27 řádků textu). Nahlíženo vcelku – krásné slohové cvičení. Ale potom se svých – většinou nadšených – studentek zeptám na jejich odhad věku hodnoceného školáka. Váhají. Páťák? Třeťák? Nikoli! Jedná se o žáka první třídy, a to ještě na konci prvního pololetí (vzorové hodnocení je potvrzeno datem 30.ledna). To si ale Honzík počte, říkávám. Co počte! Ale stylisticky vybroušeným formulacím porozumí! Problém je v tom, že dané hodnocení sepsala psycholožka. Nic proti psychologům – s výjimkou těch, co tak zhusta vystupují v televizi s objevnými sděleními typu, že pachatel by eventuálně mohl čin v budoucnosti zopakovat. Dobrý dětský psycholog bude čím dál potřebnějším profesním partnerem dobrého učitele. Jen by při sepisování podobných návodů bylo vhodné uvědomit si rozdílné „pracovní podmínky“. Psycholog sedává většinou v tichu své pracovny oproti jednomu dětskému klientovi. Učitel stojí před – řekněme –dvěma desítkami dětí momentálně nejrůzněji vyladěnými, které má v daném časovém limitu dovést nějakou činností k určitým závěrům, poznatkům. Kdo byl někdy nucen vypracovávat nějaké posudky, ví, že při třetím už se začne opakovat, jedna slova se budou vnucovat, jiných se bude nedostávat. Kdybych měla k závěru školního roku odpovědně sepsat pětadvacet školních slovních hodnocení, začnu jistě již počátkem června. A moc bych se snažila, abych se v těch zprávách neblýskla jen svým (možná) literárním talentem, ale aby mi hodnocené dítě skutečně rozumělo.

            Základní školu jsem opustila před devatenácti lety. Kdybych se tam dnes vrátila, známkovala bych. Ne ze setrvačnosti, ale ze zkušenosti. Je věcí učitele, aby známka dítě nezraňovala. Zkouším, co víš, nechci tě nachytat na švestkách. Je mou věcí, abys věděl, uměl. Vím, na co se právě tebe a právě teď můžu zeptat (určitě bych se raději ptala, mluvila s tebou, než psala testy). A když zrovna nevíš, uděláme to jinak. Jak? To už je záležitostí pedagogického taktu, či chcete-li mistrovství. Námět na řadu článků nebo diskusí. Dnes se na vysoké škole pohybuji v rozmezí výborně – velmi dobře – dobře. Zkouška je pro mě rozhovor. Rozhovor na vysokoškolské úrovni. A dobře je pro mě skutečně dobře, neříkám si alibisticky – ať je to za tři, přece ho (ji) nebudu zkoušet znovu.

            Ani nářky nad úrovní školství nejsou ničím novým. Ve dvacátých letech minulého století psala Marie Curie své setře Hele: „Škola? Ach, bída! Někdy mám dojem, že by bylo lépe děti utopit, než je zavřít do dnešních škol“. Až budete zvažovat, zda známkovat, nebo hodnotit slovně, možná vám pomůže závěrečná věta našeho předního dětského psychologa Václava Mertina pronesená na přednášce mým studentkám: „Já se vždycky snažím jednat ve prospěch dítěte“. A ty chmury nad současnou školou odplynou, když si přečtete – vlastně už odkaz – laskavého pana profesora Zdeňka Matějčka, jeho Psychologické eseje (z konce kariéry). Zvlášť vřele doporučuji esej Nepraktické učení.

Leden  2005

          Potud text uveřejněný v lednu 2005.  Měla bych dodat, že při čtení vzorového hodnocení jsem pro studentky vynechávala údaje o existenci Honzy jako prvňáčka. Z pochopitelných důvodů – měly uvažovat, jakého věku může asi hodnocený žáček být. Pro orientaci aktuálních čtenářů – kterým nic předčítat nemůžu – nabízím text celý. Možní nevěřící Tomášové ho najdou na s.80 publikace s názvem Mládež a delikvence (Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-226-2) autorů Oldřicha Matouška a Andrey Kroftové.

            Ta knížka se svým titulem možná ke své škodě příliš úzce vymezuje. Celkově zaslouží pozornost, začíná neobvykle, z gruntu hned dvěma předmluvami. Zkušený autor Oldřich Matoušek dává prostor a příležitost mladé kolegyni, takže začínáme číst Předmluvu A.Kroftové aneb Štěpánův příběh. Teprve potom následuje Předmluva O.Matouška o potížích s vědeckým uchopením tématu. Co jsem nikdy neopomenula při seznamování studentek s touto knížkou, bylo upozornění na kapitolu Nároky práce s rizikovou mládeží. Najdete totiž jen málo knížek a odborných materiálů, kde je velice upřímně a do hloubky rozebrána motivace pracovníků pomáhajících profesí (tedy i učitelů). Nezaškodí trocha introspekce: co mě vlastně vedlo k práci s dětmi, žáky, mládeží? Dokážu si to upřímně přiznat? Zkuste to – stačí přečíst dvě tři stránky (243 – 245).