Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Další otázky a odpovědi

(pokračování textu Otázky a odpovědi ze dne 15.2.2013, přepis další části textu z roku 1996)

Kdy nekoktá?

            To je téměř klasická otázka a rádi o ní diskutují ti, kdo mají alespoň jakési povědomí o koktavosti. Situace, kdy balbutické dítě nekoktá, můžeme rozdělit do dvou skupin, na standardní a nestandardní.

            O nestandardních jsme se již zmiňovali při upozornění na nesmírnou šíři příznaků a projevů koktavosti a na jejich nepředvídatelnost den ode dne.

            Druhou skupinu představují situace, v nichž se různí balbutici chovají různě. Nelze říci, že při zpěvu balbutik nekoktá. Platí to u většiny, ale ne u všech, opět musíme přihlédnout k individualitě každého dítěte. Proč koktavé dítě mluví lépe unisono, sborově, při přednesu básničky, při rytmizované řeči, v navyklých situacích, některé při nadměrném vzrušení, při hře s maňásky a loutkami, v zástupné roli za někoho – vysvětlení toho všeho najdeme v odborné literatuře. Pro koktavé děti bude velkým přínosem, když si jejich učitelé budou tyto situace a okolnosti uvědomovat a dokáží jich využívat ve prospěch řečově handicapovaného.

            Pro okamžitou pomoc koktavému dítěti připomeňme šepot. Fyziologický mechanismus šepotu – patřičné nastavení a funkce hlasové štěrbiny – neumožňuje vznik spasmů (křečí) v hrtanu. Proto většina koktavých dětí při naprosto bezhlasém šepotu mluví bez potíží.

            Diskutovanou otázkou bývají projevy koktavosti nebo jejich absence při rozhovoru v cizí řeči. Jsou uváděna smíšená manželství, kde dítě v jednom jazyce koktá, ve druhém nikoliv. Vraťme se ke dvěma již zdůrazňovaným faktům: k úloze mateřského jazyka a k významu neslovní (nonverbální) komunikace ( odkaz na úvodní část textu z roku 1996, v tomto materiálu neuvedenou). I ve dvojjazyčném (bilingválním) rodinném prostředí je pouze jeden jazyk pro dítě de facto i funkčně jazykem mateřským – nejčastěji vlivem matky nebo jazykového prostředí, v němž dítě žije a vyrůstá. V tomto jazyce dítě komunikuje cele, slovně i neslovně, odráží se v něm jeho osobnost, temperament i aktuální citové vyladění. Druhý jazyk dítě ovládá rovněž, ale není v něm natolik zakořeněno, aby se v něm neuvědoměle vyžívalo se všemi odstíny, melodií, intonací, rytmem řeči. Soustředí se spíše na verbální složku, na význam řečeného, odlehčená je psychická složka, pro koktavého velmi podstatná. Zajímavé je např. tvrzení odborníků, že člověk počítá – při numerických počtech – vždy jen ve své mateřské řeči.

Co zhoršuje koktavost?

            Každý koktavý by mohl uvádět soukromý výčet toho,co zhoršuje právě jeho schopnost mluvit plynule. Uváděl by určité situace, případně osoby, stavy vzrušení (ačkoliv ty mohou působit i opačně – v rozčilení psychické zábrany padají a řeč je plynulejší).

            Jistě není třeba hovořit o nepříznivém vlivu rozháraného rodinného prostředí. Dosud však žádná statistika neprokázala vyšší výskyt koktavosti v dysfunkčních rodinách, což nemusejí být vždy jen rodiny neúplné.

            Málokdy si uvědomujeme, že koktá každý! I lidová moudrost hovoří o tom, že v určité situaci se nám „stáhlo hrdlo“. Lidé bez řečových potíží však příležitostnému zakoktání nepřikládají žádnou důležitost, s úsměvem ji přejdou. Ne tak koktavý. I pro okolí nepozorovatelné zadrhnutí v řeči je pro balbutika důvodem k déletrvající sebetrýzni, sebeobviňování, malomyslnosti, až zoufalství: Zase jsem to nezvládl!

            Náročné životní situace a období jistě nepřispějí k plynulosti řeči. Je téměř nutné počítat s tím, že se v pubertě projevy koktavosti zmnoží a zhorší, pokud vada řeči nebyla zvládnuta před touto životní etapou.

            Někteří balbutici řečově hůře přežívají předjaří a jaro, reagují i na klimatické změny. Není vhodné před balbutickými dětmi tyto okolnosti probírat a diskutovat, pokud k tomu samy nedají podnět. Pro některé by to mohlo být popudem k jakémusi „zakopání se“, zdomácnění v řečovém problému, odklonem od aktivní snahy spolupracovat s terapeutem a vůbec se sebou něco udělat.

            Koktavost také zhoršuje jakékoli tabuizování řečového problému, jeho obcházení, čímž se zvyšuje úzkostnost handicapovaného dítěte a vyvolává pocit jakési viny. O řečových potížích s dítětem přirozeně mluvíme, když cítíme, že s námi o nich mluvit chce. Ono samo naopak musí z našeho chování odečíst, že se nám svěřit může a že dojde pochopení.

            Zvláštní kapitolou jsou dobře míněné rady: Nadechni se. Rozmysli si, co chceš říct. Ještě jednou a pomalu! Vidíš, že to jde atd. Nejenže tyto rady nepomáhají, naopak zvyšují napětí koktavého dítěte upnutím se na řečový projev nebo ho přímo od řeči odrazují. Stejně neblahé je snaživé napovídání koktavému. Bylo již vícekrát vysvětlováno, že zdánlivě laskavé napovězení slova koktavému v okamžiku jeho aktuálních řečových potíží nic neřeší, ale škodí. Nevíte, co přesně chce dítě říci a ono není schopno se ohradit, vaši nápovědu opravit, uvést na správnou míru. Vyčkejte, až se mu podaří sdělit vám, co potřebuje. Nedávejte najevo svou netrpělivost slovně, ani různými pohyby, jako je poklepávání prsty, odvracení pohledu a hlavy apod. Nevytvářejte pocit časové tísně. Rozhodující je, co chce dítě říci, ne jak to říká. Podstatné je, že chce s vámi mluvit.

            Specifickým problémem je pro koktavé telefon. Valná většina z nich zásadně netelefonuje, ačkoliv je zde zřejmá možnost zůstat v anonymitě, položit telefonní sluchátko, když se řeč nedaří. Je zajímavé, jak silně koktavým při telefonování chybí přímý kontakt s posluchačem. Pro učitele je to výzva, aby se snažil svým chováním – upřímnou pozorností, úsměvem, ochotou k rozhovoru – vytvářet příznivý rámec pro řečový projev balbutického žáka.

Může koktavé dítě samo ovlivnit svou vadu řeči?

            V jedné z našich odborných publikací je koktavým doporučováno, aby ze sebe učinili lidi vyrovnané a spokojené a osvojili si řečové návyky normálně hovořících lidí. Jak jednoduché! Koktavost je vada, jejíž projevy nemá postižený ve vlastní moci, sám nemůže mnoho ovlivnit. Je proto zbytečné jitřit malého balbutika naléhavým povzbuzováním: Vidíš, že to jde, když chceš! Jenom kdybys chtěl! Proč si nedáš pozor? atd.atd.

            Protože řeč postiženého dítěte není kontrolovatelná jeho vůlí a nepodléhá jeho snaze, neměl by malý balbutik upadat do pocitů studu a zoufalství. Tady opět potřebuje podporu svého okolí, tedy i svých učitelů.

            Je-li již dítě svěřeno do péče logopeda, usiluje-li s ním společně o úpravu řečové vady, měl by se učitel o průběh terapie zajímat, sejít se s logopedem. V tomto období je možné dítě podpořit ve snaze upevnit si novou techniku mluvy. Po dohodě s třídní učitelkou a především se souhlasem a na přání samotného balbutika logopedka zašla do školy. Jedna hodina občanské výchovy byla věnována přátelskému popovídání o koktavosti vůbec a o problémech koktavého spolužáka, samozřejmě za jeho přítomnosti. Atmosféra vzájemných vztahů se projasnila. K podobným akcím je třeba přistupovat velmi uvážlivě, vyžadují nesmírnou citlivost v jednání a balancují na hraně značného rizika. Odvážit se jich může skutečný profesionál ve svém oboru. Hlavní a rozhodující osobou je řečově handicapované dítě, jehož přání a pocity zde nabývají hodnoty a závažnosti zákona.

Jaké jsou výsledky léčby koktavosti?

            Podle statistik v našich odborných tiskovinách velmi dobré. V předškolním věku je udáváno až 75% vyléčených, jindy je prezentován třetinový poměr, to znamená třetina vyléčených, třetina podstatně upravených, třetina bez výraznějších výsledků.

            Obtížná je již sama terminologie. Pojmy jako léčba, terapie, vyléčený jsou pojmy medicínskými. Logoped hovoří raději o úpravě koktavosti, případně o terapii. Pro lékaře – foniatra je balbutik pacientem, a pro logopeda? Případem? Klientem? Ve speciálních školách pro vadně mluvící je to jednoduché: balbutické děti jsou prostě žáky speciální základní školy. Považovat koktavé dítě za nemocné je zkreslující, i když určitě není ve stavu celkové fyzické, psychické a sociální pohody, jak to vyžaduje definice zdraví Světové zdravotnické organizace.

            Vedle optimistických výsledků terapie koktavosti nebývá uváděno, co je měřítkem této úspěšnosti. Je-li kritériem odříkání naučené pohádky, přečtení textu, vyprávění podle obrázku, je to poloha velmi vzdálená běžným řečovým situacím.

            Musíme si být vědomi, že i ta nejúspěšnější terapie pouze potlačuje příznaky koktavosti, nezasahuje její příčinu, protože tu – jak již víme – dosud neznáme. Hrozí reálné nebezpečí recidivy vady řeči, v lepším případě její občasné projevy.Většina balbutiků i při zvládnutí vady řeči žije s určitým pocitem řečové úzkosti po celý život, nebo v některých životních etapách. Dospělá žena, matka dvou dětí, bývalá žákyně základní školy pro vadně mluvící v reakci na novinový článek radostně konstatovala, že svou vadu řeči beze zbytku zvládla. Uváděla jako návod i okolnosti, které jí k tomu dopomohly. V závěru svého dopisu napsala: „Mluvím dobře. A když to na mě někdy přijde, vím, co udělat“.

Je koktavé dítě neurotické?

            Pravděpodobně už ano. V uvedené větě je třeba klást důraz na slůvko „už“. Zamyslíte-li se nad stresy, s nimiž se dítě dennodenně opakovaně setkává, pochopíte, že tomu ani jinak být nemůže. Koktaví většinou mají nejrůznější neurotické rysy, které získali vlivem svých řečových potíží. Neplést s protikladným – často prezentovaným –pojetím: dítě se narodilo jako neurotik, proto koktá.

            Ve třídě budete mít jistě více dětí s neurotickými příznaky, naše pedagogická i psychologická literatura se jimi přímo hemží (děti s lehkou mozkovou dysfunkcí – LMD, s poruchami chování, dokonce s DOV, což je nová blíže nedefinovaná kategorie tzv. dílčího oslabení výkonu). Jistě neusilujete, aby se všechny tyto děti odebraly do specializovaných tříd. Zvládnete je svým pedagogickým mistrovstvím a taktem. Zvládnete nesporně i ty koktavé.

Je koktavé dítě mentálně retardované?

            Ve zvláštních školách nacházíme i koktavé děti, stejně jako se tam objevují děti patlavé nebo breptavé. Koktavost může být tzv. symptomatickou poruchou řeči v kombinaci s mentální retardací. Není to však vztah příčinný a konstantní. Uváděli jsme již jména slavných balbutiků (odvolání na úvodní nezveřejněnou část textu z roku 1996), dal by se k nim připojit např. Mojžíš, Aristoteles, John Updike, Adam Michnik a další, poukazovali jsme na udávané průměrně vyšší IQ u balbutiků ve srovnání s populací bez řečové vady. Jiné statistiky předkládají tvrzení, že se snižujícím se IQ klesá počet případů balbuties. Stručně shrnuto – koktavostí mohou být postiženi lidé s nejrůznějším inteligenčním kvocientem, který je jakýmsi univerzálním měřítkem pochybného normálu. V povědomí však koktavost pro její specifické projevy v neprospěch balbutiků spojujeme spíše s úbytkem rozumových schopností. Učitel ve vyšších ročnících základní školy však jistě dokáže odlišit mentální retardaci od nahromaděné školní neúspěšnosti jako důsledku vady řeči.

Je koktavé dítě zvýšeně unavitelné?

            Může být. Zrekapitulujte si jeho denní situace, jejich prožívání, zvýšenou psychickou zátěž tam, kde ostatní neshledávají nic mimořádného: při pozdravu, při setkání s někým, při nákupech, při vyvolání atd. Rodičům koktavých dětí bývá připomínán význam pravidelného denního režimu, včetně dostatečného (prolongovaného) spánku. Rady jistě prospěšné všem dětem. Pro žáky trpící koktavostí však více než pro jejich spolužáky platí poučka: unavuje nás pouze ta činnost, která nás nudí a kterou neumíme. Je to výzva pro učitele, aby vyučování učinili dětem co nejpřitažlivější a nejzajímavější, aby u každého žáka dokázali vyhmátnout, v čem je lepší než ti druzí, a pomohli mu to projevit. Po smutných až otřesných školních zážitcích byla speciální škola pro vadně mluvící pro většinu balbutických dětí především psychickým azylem. Ti neúspěšní a rezignovaní čtyřkami zvládali zdánlivě neuvěřitelné: lepšili se v prospěchu, vyhrávali v literárních soutěžích, jezdili s loutkovým divadlem po okolních mateřských školách, zvali si do třídy na besedu známé žurnalisty, spisovatele, ilustrátory. Nabývali sebevědomí, což se odráželo i v jejich řeči. O únavě neuvažovali, protože únava těla se dostavuje teprve s únavou ducha. A té učitelé speciální školy úspěšně čelili.

Mám dítěti dát znát, že vím o jeho vadě řeči?

            Neočekávejte jednoznačný pokyn. Vycházejte především z konkrétní situace, ze znalosti dítěte, z kvality a úrovně vašich vzájemných vztahů a jistě také z věku dítěte a jeho osobnostní charakteristiky. Vždy je však lépe jednat otevřeně a upřímně. Nehrajte si na schovávanou, nevytvářejte z koktavosti jakési „tabu“. Uhnízdilo by se v duši dítěte jako bolavé místo, jako povědomí určité nepříznivé odlišnosti a nenormálnosti. Dospělejší balbutici jsou svými rozumnými logopedy vedeni k tomu, aby takříkajíc inzerovali svou vadu řeči: v novém kolektivu, ve škole nebo na pracovišti mají při první vhodné příležitosti dát najevo, že mívají jisté potíže s řečí. Osvobozují se tak od úzkostného vyčkávání, kdy bude jejich vada řeči odhalena, což ke kvalitě řečových kontaktů rozhodně nepřispívá. A osvobozují i ty v okolí, kteří by v rozpacích tápali, jak se zachovat.

            Dítěti navštěvujícímu základní školu by takovou „inzerci řečové vady“ měl usnadnit učitel. Podle okolností může dát třeba podnět k rozhovoru mezi čtyřma očima. V této situaci by měl velmi citlivě reagovat na všechny projevy žáka – balbutika. Sebemenší neochotu nebo nepřipravenost k rozhovoru respektovat bez pocitů dotčenosti a uraženosti. Dítě by naopak mělo nabýt pocitu, že bude moci za učitelem přijít, až to samo bude považovat za nutné a potřebné. I žáčci nižších tříd základní školy bývají duševně vyspělejší, než si myslíme. Možná i proto, že utrpení zušlechťuje a koktavost utrpením bezesporu je.

Mám říct třídě o jeho koktavosti?

            I když to uděláte, nebude to pro třídu pravděpodobně žádná novina. Vycházejte z pocitů koktavého dítěte. Prodiskutujte s ním tento problém a respektujte jeho přání. Nevíte lépe než ono, co právě potřebuje. Budete-li se třídou hovořit o řečových problémech jednoho z žáků, mělo by to být vždy s jeho vědomím, souhlasem a za jeho přítomnosti. Svým přístupem a projevem nevytvářejte kolem koktavosti atmosféru tragična a osudovosti. I zde platí, že smích – ne výsměch – léčí a osvobozuje. U koktavých může nakonec představovat i dechové cvičení a rozhodně prvek psychoterapie.

 

Zde ukončeme druhou část přepisu textu vydaného v roce 1996 Vydavatelstvím Univerzity Palackého v Olomouci pod titulem Koktavý žák ve škole.

Hodně by se dalo připsat, dovysvětlit, doplnit konkrétními příklady a zejména novějšími poznatky. To už ponecháme na iniciativě zájemců o danou problematiku.