Vlídné přijetí a slušný čtenářský ohlas mých textů s logopedickou tématikou mě utvrdily v přesvědčení, že se jedná o tématiku živou a potřebnou. Probírkou odbornými materiály jsem došla až k roku 1993, kdy jsem v rámci své profesní orientace na koktavost překládala první publikaci z produkce Stuttering Foundation of America – byla to knížečka Koktavost a vaše dítě ( Olomouc: Votobia, 1994). Velmi poučný byl pro mě její podtitul: Otázky a odpovědi. Několik autorů odpovídalo krátce a srozumitelně na konkrétní otázky rodičů znepokojených narušením plynulosti řeči jejich dítěte.
Takto poučena jsem sepsala dílko, jakési „skriptíčko“, které v roce 1996 přišlo na svět pozorností Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci pod výmluvným titulem Koktavý žák ve škole nákladem 300 výtisků. Dnes vím o jediném exempláři (který vlastním), důkladnému odchodu ze scény pomohla i povodeň zachvátivší v roce 1997 v Olomouci také prostory UP.
Na čtrnácti stranách formátu A4 jsou uvedeny základní údaje o koktavosti. K těmto stranám netřeba se vracet, jsou bohatě rozvedeny v dostupné odborné i osvětové literatuře let pozdějších. Po krátkém úvodu pak následuje celkem 24 otázek týkajících se situace školáka, který trpí narušením plynulosti řeči, krátce koktavostí. Odpovědi na tyto otázky jsou formulovány na základě více než dvacetiletého soužití s takovými školáky v ZŠ pro vadně mluvící. Obrněna proti vlivu nostalgie i vzpomínkového optimismu bych tuto část „skriptíčka“ Koktavý žák ve škole ráda nabídla učitelům a výchovným pracovníkům doby v mnohém pokročilejší( v otázce školáků s koktavostí možná ne vždy patřičně pozitivního směru).
Nabízenou část bych vzhledem k počtu otázek a odpovědí rozdělila na více dílů. Po tomto úvodním– nadepsaném Otázky a odpovědi – bych v případě projeveného zájmu dodala část Další otázky a odpovědi a nakonec Do třetice otázky a odpovědi.
Text míním ponechat naprosto identický s tím z roku 1996. Pocítím-li potřebu něco v krátkosti doplnit, něco dodat,v textu to zřetelně označím. Pokus tedy začíná.
Koktavý žák ve škole
Pro školáka trpícího koktavostí je nejpodstatnější rovina mezilidských vztahů, mezi nimi prvotně vztah učitele a žáka.Základem tohoto vztahu by měla být důvěra, a to oboustranná. Důvěru nelze nikomu naordinovat, ani ji příkazem vyžadovat.Je nesporné, že první impulzy mají vycházet od učitele. Jeho vstřícnost a otevřenost by měly vyrůstat z atmosféry pochopení a porozumění mezi školou, rodinou a veřejností vůbec. Je třeba se celkově zbavit podezíravosti a nevraživosti. Učitel má pociťovat, že rodiče svěřeného žáka mu důvěřují a nepochybují, že se bude snažit pomáhat jejich dítěti co nejlépe a co nejvíce.
Učitel rozhodující měrou odpovídá za společenské klima ve třídě. Je-li osobností přijímanou většinou třídy, budou stejným dílem akceptovány jeho názory a postoje, tedy i postoje ke koktavému spolužákovi. Učitelovo pojetí a podpora může být pro toto dítě rozhodující. Nezapomeňme rovněž, že děti často samy sebe hodnotí podle pojetí dospělých, na kterých jim záleží a kterým důvěřují.
I učitel je jenom člověk, se všemi chybami a slabůstkami.Může se stát, že z nejrůznějších příčin není schopen zvládat své postoje a přístupy ke koktavému žákovi. V tom případě by měl být sám k sobě upřímný, situaci si přehledně uvědomit a taktně i takticky pedagogicky zvládnout (např. přeřazením dítěte do jiné třídy, k jinému učiteli apod.).
Všechny následující rady a pokyny jsou pouze návodem k zamyšlení. Neexistují jednoduchá řešení. Každá pomoc koktavému dítěti by měla vycházet z konkrétní neopakovatelné situace, měla by být individualizovaná a diferencovaná. Omylům se nevyhneme, ale nesmějí pramenit ze zlého úmyslu nebo absence snahy po porozumění.
Budeme ještě vícekrát opakovat, že koktavé děti jsou stejné jako ty bez řečové vady: zlobí, vyrušují, zapomínají úkoly, baví se ve vyučování. Nespojujme to zjednodušeně s jejich řečovým handicapem. Vyvarujme se zkratkovitých soudů. Svět koktavých dětí je komplikovanější – a smutnější. Posviťme jim na cestu.
Otázky a odpovědi
Jak rozpoznat koktavé dítě?
Ptáte-li se tímto způsobem, náležíte mezi ty poučenější.Správně předpokládáte, že koktavost má mnoho rozličných podob a projevů, rozhodně ne jen ono klasické opakování první slabiky ve slově.
Koktavé dítě – vědomo si své vady řeči ( a to je ve školním věku už každé takto postižené) – se především jako koktavé chová. Patrně bude patřit k těm nemluvnějším, zamlklým, často se záměrně bude řečovým kontaktům vyhýbat. Může volit různé strategie a taktiky řeči s četnými vkládanými slůvky (embolofrázie), může být nápadné neobvyklým počtem pomlk v řeči. Nepřehlédnutelné jsou změny vegetativní, např. náhlé zrudnutí ve tváři. Podle stupně vady řeči se mohou objevit různé doprovodné pohyby (souhyby a součiny) jako poklepávání rukou, nohou, přivírání a pomrkávání očí, až složitější úkony (např. jeden balbutik – vysokoškolák musel pro uvolnění před řečí provést několik dřepů).Vzácné nejsou pochopitelně ani neurotické projevy – různé tiky apod. Bedlivějšímu pozorovateli neunikne svalové napětí na hrdle dítěte, ve tváři, někdy v celkovém postoji. Zdánlivě zaryté mlčení při vyvolání může být kritickou fází tzv. vnitřní koktavosti, kdy postižený – ač mlčí – vlastně již mluví, protože zoufale překonává křeč v hrdle, v oblasti fonačního aparátu. Dostane-li se mu dostatek času, křeč překoná, začne mluvit, jako by se „rozjede“.Pubertálně ledabylý postoj s rukou zasunutou v kapse není vždy projevem nedostatku společenského vychování. Křečovitě žmoulané prsty ukryté ruky alespoň takto vybíjejí nahromaděné napětí. Podobných příkladů by bylo možno uvádět více. Jejich rozpoznání a odhalení je úměrné snaze učitele porozumět svému žákovi.
Kdy mám zasáhnout, mám-li podezření na koktavost u některého dítěte ve třídě?
V některých odborných publikacích se dočtete o neuvědomované a uvědomované fázi koktavosti. Existuje-li skutečně neuvědomovaná koktavost, je to období časově značně omezené, krátké. I dítě předškolního věku si velmi rychle uvědomuje, že s jeho řečí není něco v pořádku,i když své potíže samozřejmě nedokáže pojmenovat a vymezit. Jak již bylo poznamenáno, ve školním věku neuvědomovaná koktavost prakticky nepřichází v úvahu. Když nic jiného – vždy se najde posměváček, mezi dětmi samotnými, jindy stačí poznámka úzkostné tety nebo sousedky. Je třeba brát v úvahu osobnost dítěte a jeho způsob prožívání světa. Máte-li podezření na koktavost, taktně dítě nějaký čas pozorujte. Sledujte jeho řečové chování v různých situacích. Všímejte si i jeho sociálních vztahů a vazeb. Je-li dítě převážně spokojené a šťastné, má-li spoustu kamarádů, je-li normálně přijímaným členem třídního kolektivu – pak o svém podezření mlčte a nezasahujte! V opačném případě přemýšlejte nejen o dítěti, ale zvažte i dopad uvažovaného rozhovoru s rodiči. Znáte dostatečně rodinné prostředí, samy rodiče dítěte a jejich aspirační úroveň? Víte, co od dítěte očekávají? Dokážete odhadnout, jak přijmou vaše upozornění o předpokládaném řečovém handicapu svého dítěte? A hlavně – dokážete jim reálně poradit, co dělat, jak dál? Nejen u koktavosti by mělo být varovným mementem: nestačí určit, diagnostikovat vadu, podrobit dítě řadě vždy psychicky zatěžujících odborných vyšetření. Základní a podstatné je zajistit dítěti pomoc a nápravu.
Liší se koktavé dítě něčím od těch druhých?
Dalo by se říci: ano, liší – svou neschopností komunikovat vždy a za všech okolností přiměřeně svým přáním a potřebám. Jinak ne. Ani důkladnými výzkumy a šetřeními nebyly zjištěny žádné odlišnosti koktavých dětí. Ve vztahu ke škole se to týká především jejich rozumových schopností (mentální úrovně) a jejich chování.
Obraz koktavého nedochůdčete je pouze falešně vytvořenou fikcí dosud trapně tradovanou v literatuře i médiích. Uvědomme si, že koktavost je asi jedinou vadou, které se s chutí pobaveně zasmějeme. Hranice mezi smíchem a výsměchem je těžko stanovitelná a koktavý ji pociťuje vždy bolestně. Není bez zajímavosti, že se dokázali smát těžce koktavému i jeho stejnou vadou postižení spolužáci ve škole pro vadně mluvící.
Oproti všeobecně rozšířenému mínění, že koktavost je průvodním jevem mentální retardace, stojí solidní výzkumy. Některé dokonce poukazují na průměrně vyšší inteligenční kvocient balbutiků ve srovnání s populací bez této řečové vady. Chceme-li ztotožňovat intelektové schopnosti dětí s jejich vysvědčením, vyzní toto porovnání v neprospěch koktavých dětí. V sedmé či osmé třídě základní školy pro vadně mluvící spadala značná část žactva do kategorie čtyřkařů. Nebyl to výsledek omezenosti jejich rozumových schopností, ale rezultát stavu rezignace. Několik školních roků žáček neměl odvahu promluvit, i když znal odpověď na otázku, aby nedošlo k trapné scéně oboustranné bezmoci. V toku školních dní se vytrácela chuť k práci i pozornost, logicky se hromadily neznalosti, vyjadřované špatnými známkami. Pouze jeden z nedostatečně uvědomovaných nepříznivých vlivů poruchy komunikace.
Na chování koktavých dětí často nahlížíme předpojatě. Chovají se normálně v celém spektru, které obnáší těžce postižitelná normalita dětských projevů. Žijí však s úzkostí a ta zná jen dva směry výboje – plachou uzavřenost do sebe, nebo provokující agresivitu. Hledejme, co se skrývá v pozadí dětských projevů, snažme se jim porozumět, nedívejme se na ně jen svýma dospěle vědoucíma očima. Jeden příklad za všechny: osmá třída ZŠ pro vadně mluvící se delší dobu připravovala na výlet do Prahy. Z rampy Národního muzea učitelka ukazovala Václavské náměstí, připomínala jeho historii, upozorňovala na významné budovy a křižovatky. Na závěr delšího zaujatého výkladu se jeden z hochů obrátil na učitelku s naléhavě netrpělivým dotazem, kde že ale je to Václavské náměstí? V parnu letního odpoledne uprostřed rušného velkoměsta po tom všem dost provokativní otázka. Mohla vést k výbuchu a výčtu všech pubertálních nectností onoho žáka. Nevedla. Přiměla učitelku uvažovat, kde došlo ke komunikačnímu zkratu, neboť tázajícího se hocha znala, věděla, že nemá sluchovou vadu, a priori ho nepodezírala z úmyslu ji provokovat a přimět k pedagogickému debaklu. S odstupem je vysvětlení jednoduché: chlapec ze severomoravského maloměsta se zatím vždy setkával jen s náměstím kruhového půdorysu. Václavské náměstí, v podstatě bulvár, mu navyklou představu náměstí ničím nepřipomínalo. Pubertální provokace se nekonala.
Proč koktá jen někdy?
Na tuto otázku nikdo neodpoví, nejméně samo postižené dítě. Ono zná „svou“ hlásku, ví, kdy a s kým se mu mluví lépe. Současně žije v obrovské nejistotě. Nepředvídatelně se střídají dny lepší a horší, mohou to být i delší časová období. Část dospělých balbutiků má dokonce zkušenost s určitým intervalem bez řečových problémů.Koktavé dítě ráno při probuzení neví, jak bude tento den mluvit, zda se mu podaří pozdravit sousedku, jak to půjde ve škole, bojí se, aby ho někdo neoslovil na ulici nebo v obchodě. Proslulý Charles Van Riper – nazývaný papežem balbutiků – vzpomíná, jak v mládí dokonce několik týdnů předstíral hluchoněmotu, aby se vyhnul řečovým situacím a kontaktům.
Uvedená nekonstantnost příznaků a projevů koktavosti nabádá k velké obezřetnosti při prognózách řečového vývoje balbutického dítěte. Paradoxně lze říci, že pro úpravu koktavosti jsou zpočátku příznivější těžší případy s klasickými projevy četných klonů a tonů, než děti s jen občasným zjevným „zaškobrtnutím“ v řeči. U těch druhých těžko kontrolujeme a zjišťujeme, zda jsme dítěti pomohli, nebo nachází-li se zrovna v období plynulejší řeči bez znatelných obtíží. Je silně psychoterapeuticky působivé, dokáže-li dítě s těžkými projevy koktavosti pod vedením logopeda po krátkém čase byť měkce, klouzavě, ale přece jen plynule číst.
Je třeba lekce ze strany koktavého dítěte, abychom si uvědomili subjektivnost našeho pohledu na jeho řečové výkony. Po prázdninové odmlce se do logopedické poradny přišel domlouvat na dalších společných setkáváních žák sedmé třídy – balbutik. Běžný přátelský rozhovor stačil logopedce k tomu, aby v duchu konstatovala zhoršení stavu řeči ve srovnání s obdobím předprázdninovým. Na dotaz, jak se má, hoch spokojeně odpověděl, že dobře. A v zápětí připojil pro logopedku ohromující sdělení: „Mně se teď totiž dobře mluví!“ K čemu by v tomto případě byly všechny záznamy logopedky o výskytu klonů a tonů v řeči jejího klienta? Bohužel, i přispěním třídní učitelky tento stav duše zmíněnému balbutikovi dlouho nevydržel.
Zde ukončeme ukázku z textu Koktavý žák ve škole, vydaného v roce 1996. Zbývá ještě dvacítka – kratších i delších – odpovědí na otázky. Bude-li zájem, můžeme v nich pokračovat , pod výše navrženým nadpisem Další otázky a odpovědi.
Ještě malá poznámka:koktavost – odborně balbuties (čti balbucies), koktavý – balbutik (v současnosti pojem koktavý raději neužíváme, vyjadřujeme se opisem: dítě (osoba), která koktá, v USA je to PWS (Person Who Stutters – osoba, která koktá)
