Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Jak vám to mluví?

         Ačkoliv Nobelovy ceny jsou udělovány vždy až počátkem prosince, na Harvardově univerzitě v Massachusetts pro letošek už rozhodli a Ig Nobel Prizes – žertovnou, alternativní verzi vysokého vyznamenání – kromě jiného udělili za umlčovač žvanilů. Japonští vědci Kuzutaka Kurihara a Kodži Cukada získali ocenění za SpeechJammer. Jedná se o zařízení, které dokáže zarazit nekonečný proud řeči otravného člověka, který se chce vytahovat, hádat nebo se prostě jen rád poslouchá. Trik spočívá v nahrávání mluvního projevu a jeho současném zpětném přehrávání s nepatrným, milisekundovým zpožděním. Mluvčího to rozhodí do té míry, že ztrácí koncentraci a raději zmlkne.

               Škoda. Kdokoliv ze světové rodiny  řečových terapeutů (logopedů) mohl čiperné Japonce předejít. Jedná se totiž o využití známého tzv.Lee-efektu, jinak také D.A.F. (Delayed Auditory Feedback) – o zpožděnou zpětnou sluchovou vazbu. Nasadíte někomu na uši sluchátka a vyzvete ho, aby četl nebo mluvil. Současně mu to, co říká nebo čte, „vracíte“ se zpožděním zhruba 0,1 – 0,2 sekundy do uší. Ihned se začne přeříkávat, není schopen plynulého řečového projevu a raději zmlkne. Využívalo se dříve například u vojenských odvodů při předstírané hluchotě. Zkuste předstírat těžkou sluchovou vadu, když se při čtení textu najednou nehnete z místa = slyšíte! Diagnosticky je uvedená technika využívána při diferenciálním rozlišení breptavosti (tumultu sermonis) a koktavosti (balbuties – čti balbucies). Velmi laicky řečeno – u breptavosti se řečový projev diagnostikovaného ještě zhorší, u koktavosti – paradoxně! – zlepší, jakoby urovná, je plynulejší. Na základě toho již od 60.let minulého století vznikají pomůcky (nechce se mi napsat protetické), které mají těm, kteří mají problém „s tou zamotanou řečí“ (balbutikům, koktavým) pomáhat. Dnes jsou i u nás nabízeny ve velmi sofistikované podobě (a za dost vysoký peníz). Přitom je nelze jednoznačně doporučit, nikde ve světě se zvlášť neujaly, nedošly většího rozšíření. Působí-li, tak jen zcela krátkodobě a zvláště dětem a mladistvým jsou spíše – svými psychologickými důsledky – ku škodě.

            Zpráva o udělení žertovné Nobelovky mi vlastně připomněla, že je konec září a já bych se měla – jako každoročně – posnažit alespoň něčím přispět ke zlepšení situace a pocitů těch, kteří jsou mi dlouhá léta blízcí jak profesně, tak především lidsky. Blíží se totiž 22.říjen, který je již i v České republice připomínán jako Mezinárodní den porozumění koktavosti. Opakovaně podtrhuji, že se jedná právě o to POROZUMĚNÍ, kde stále zápasíme s vžitými mýty a předsudky (porozumění v obou významech daného slova – pochopení čeho a pochopení pro co). O koktavosti jsem toho napsala už nepočítaně: články, skripta, učebnice, monografie. Řadu publikací jsem také přeložila, z francouzštiny, ale hlavně z angličtiny z produkce Stuttering Foundation of America.  Tato organizace slaví letos 65.výročí svého založení a rozepsat se o ní bych chtěla v samostatném textu.

            Sumu základních poznatků o koktavosti jsem se před rokem pro tento web pokusila soustředit do textu Co by měl učitel vědět o koktavosti (www.rvp.cz, modul Články, 21.10.2012). Ne z pohodlnosti, ale pro povzbuzení zájmu ocituji z uvedeného textu otázky, na které jsem se pokusila odpovědět:

–          Co způsobuje koktavost?

–          Kdo je to koktavý?

–          Je koktavost léčitelná?

–          Je koktavý neurotik nebo mentálně postižený?

–          Co pomáhá?

–          Jak mluvit s žákem, který koktá?

–          Jak může učitel/ka konkrétně pomoci?

Již dříve došel značné pozornosti  text týkající se problémů s plynulostí řeči u dětí předškolního věku, mohl by tedy zajímat paní učitelky z mateřských škol (Když dítě koktá www.stripky.cz).

         Tentokrát mám v úmyslu uchopit problém z jiného konce. Když se začalo mluvit o filmu Králova řeč( King´s Speech), zajásala jsem. Film s dvanácti nominacemi na Oscara (např. za nejlepší film, nejlepšího herec v hlavní roli, nejlepší scénář, nejlepší režii) přece nemůže zůstat bez ohlasu co se týče zájmu veřejnosti o složitou problematiku narušení plynulosti řeči. Pomůže balbutikům (koktavým) tak, jak před lety Rain Man pomohl autistům?

         No, nestalo se. Stále přemýšlím, čím to je, proč je tak odlišně nejširší veřejností vnímán třeba autista a koktavý. Zasmáli byste se bujaře, tak hezky od srdce, posmívali byste se autistovi, nevidomému,vozíčkáři, člověku s Downovým syndromem (abych uvedla jen některá postižení)? Určitě ne. Ale koktavému? Který rozhlasový nebo televizní silvestr by se bez pitomého vtipkování na účet koktavých obešel?

            Takže tentokrát jinak. Oscarový film je přístupný každému. Pro následující řádky jsem se rozhodla využít vydání knižní předlohy,se kterým pohotově přišla Mladá fronta (2011, ISBN 978-80-204-2439-6). Ta pohotovost byla bohužel vykoupena příšernou úrovní překladu, v tomto směru se nakladatelství skutečně nevyznamenalo. Ale vadí to dnes ještě někomu?

            Jen krátké expozé: hlavními protagonisty děje jsou Lionel Logue (1880 – 1953), po našem logoped a britský král Jiří VI. (1895 – 1952). Ten nastoupil na trůn po abdikaci svého staršího bratra Edwarda v roce 1936. Byl otcem současné panovnice Alžběty II. Veřejné projevy byly pro krále Jiřího VI. psychicky velmi vypjaté a náročné, protože od dětství se u něho projevovaly příznaky narušení plynulosti řeči, česky označované ne zrovna empatickým výrazem koktavost. Ty ho nakonec již v dospělosti jako britského panovníka přivedly až ke kontaktům se svérázným řečovým terapeutem Lionelem Loguem. Geneze a průběh tohoto specifického terapeutického vztahu je námětem Oscarem oceněného filmu Králova řeč.

         Podle upoutávky na přebalu přináší knížka fascinující pohled do zákulisí dějin Velké Británie v nelehké době těžkého ozbrojeného konfliktu 2.světové války. Po pravdě řečeno však nejen diváky oceněného filmu více zaujal řečový problém britského panovníka a pokusy o jeho řešení s neortodoxním logopedem. Zásadní smysl filmu i jeho knižní předlohy spočívá ve dvou faktech. Je to především důraz na prioritní význam vztahu  balbutika a jeho terapeuta. Bourá všechny zejména u nás vžité představy a měl by na obou stranách (v případě dětí jsou tou jednou stranou rodiče) vést k hlubší reflexi. V závěru knižní předlohy k filmu Králova řeč čteme: „I když máme výhodu, že můžeme vše hodnotit s více než půlstoletým odstupem, je stále záhadou, proč Logue u krále uspěl a ostatní nikoli. Určitě pomáhala různá cvičení, na která kladl důraz – sám král o tom byl zřejmě přesvědčen. Důležité bylo i úsilí, které vkládal do procházení textů různých projevů, odstranění slov a vět, o nichž věděl, že by na nich mohl jeho královský žák uklouznout.V jistém smyslu to sice daný problém neřešilo, spíš se před ním uhýbalo, přesto však není pochyb, že odstraněním největších překážek pomohl Logue králi nabýt sebedůvěry a tím zajistil, že řeč jako celek i se všemi dalšími menšími problémy, které obsahovala, krále již tak neděsila. Klíčovým faktorem však asi nakonec bylo něco jiného. Logueovi se od počátku dařilo přesvědčit pacienta, že se nejedná o hluboký psychologický problém, ale spíše o mechanickou záležitost, kterou lze překonat. Důležitou roli sehrál úzký vztah, který se mezi oběma muži vyvinul“.

        Dnes máme na příčiny koktavosti – všimněme si množného čísla a připomeňme si dosud trvající neodhalení oněch příčin – jiný pohled než v polovině minulého století.Věnujme však pozornost druhému poselství filmu, které má trochu posmutnělou, ale reálnou a realitě prospěšnou podobu. Lionel Logue jako logoped provázel krále Jiřího VI. zhruba od roku 1926, nejintenzivněji při jeho veřejných projevech, včetně toho, se kterým král vystoupil v prvních tíživých dnech vstupu Velké Británie do války proti Hitlerovi. V průběhu času se králi dostávalo nejrůznějších rad z nejrůznějších stran. Po vánočním projevu v roce 1939 si král poznamenal: „Jsou to pro mě vždy muka a Vánoce si nezačnu užívat, dokud to není za mnou“. V těch dnech zaslal Anthony McCreadie, ředitel střední školy v Glasgow, Lionelu Logueovi pokyn, jak by si měl král při mluvním projevu počínat: „Ať se opře o levý loket a zadní stranou ruky si podloží bradu – krk si přitom opře mezi palec a ostatní prsty. Pak ať bradou PEVNĚ zatlačí na ruku – vyvine tak větší nebo menší tlak, když bude mít problémy s nějakým zvukem. Tím ovládne svalstvo a všechny potíže v budoucnu zmizí. Skromně doufám, že se bude mým spolehlivým plánem řídit“.

          Pokud onen spolehlivý plán vyvolá na vaší tváři úsměv, je ta zábava předčasná. I když od doby uvedeného dopisu uplynulo několik desetiletí, s podobnými „radami“ se balbutici (koktaví, v USA PWS = Person Who Stutters) setkávají v nejrůznějších zemích zeměkoule stále – a není málo těch, kteří jim podléhají. Tady je na místě trocha pochopení. Koktavost přináší svým nositelům – u dětí i jejich rodičům -natolik zatěžující, skutečně obtížně snesitelné psychické potíže, že jsou ochotni vyzkoušet cokoliv. Co kdyby to přece jen…A že toho někteří „zázračníci“ dovedou náležitě využít!

         Tady se vraťme k druhému aspektu knižní předlohy i filmu Králova řeč. Počátkem prosince 1948 píše král Jiří VI. svému logopedu Logueovi: „ V tomto roce to bude trochu jiný projev, bude osobnější, a snad to dopadne dobře“. A text knížky pokračuje: „ Známkou pokroku, který (král) učinil za celá ta léta, byla skutečnost, že již Logueho nevyhledával, aby mu pomohl s přípravou přímo vysílaných projevů, jako tomu bylo kdysi, pouze jej zpětně telefonicky žádal, aby mu sdělil svůj názor na jeho vystoupení“.

         Faktem je, že král Jiří VI. se přes veškerou snahu a vynikající spolupráci s Lionelem Loguem svých řečových problémů nikdy zcela nezbavil, naučil se je jistým způsobem ovládat, modifikovat, dá se říci v jisté podobě s nimi žít. Tady se dostávám k větě, která se mi těžko,  s vědomím, jak zapůsobí přetěžko překládala: „ Přetrvají-li příznaky neplynulosti řeči sedmý rok věku dítěte, stanou se pravděpodobně v nějaké podobě chronickým problémem jeho života“.  Najdete ji v knize Malcolma Frasera – Svépomocný program při koktavosti. Autor, sám balbutik, v roce 1947 založil Stuttering Foundation of America, svépomocnou nevýdělečnou organizaci věnující se problémům spojeným s koktavostí a její prevencí. Letos si připomínáme pod vedením Jane Fraser, dcery zakladatele, 65.výročí vzniku této organizace, jejíž publikace k nám v českých překladech pronikají již od poloviny 90.let.

         O úspěšnosti titulu Svépomocný program při koktavosti svědčí skutečnost, že jej nakladatelství Portál nabídlo již ve třech vydáních (2000,2006,2010). V následných řádcích bych chtěla vždy velice krátce představit publikace, které mohou hodně povědět – a snad i pomoci – jak balbutikům, tak jejich blízkým, především rodičům a sourozencům, dále pak logopedům, psychologům, sociálním pracovníkům a hlavně učitelům, kteří se mohou s dítětem, které koktá, ve škole setkat.

         Svépomocný program při koktavosti je určen prioritně dospělým balbutikům. Najdou zde detailně rozepsaných osm pravidel, jak postupovat v úsilí o nabytí větší plynulosti řeči. Dodatek nadepsaný Informace předkládá však nejen dospělým 25 stran odpovědí na otázky typu: Jakou práci by měl koktavý vykonávat? Může se to změnit? Trvá náprava dlouho? Na knize se citacemi podílelo celkem 42 logopedů, většinou z věhlasných univerzit v USA, navíc 38 z nich zažilo koktavost na vlastní kůži.

         Žijeme v éře poradenství. Radí kdekdo kdekomu,i v záležitostech, kdy zdravě uvažujícímu člověku zůstává rozum stát. V roce 2010 vydal Portál publikaci Účinné poradenství při terapii koktavosti, jehož editorkou je Jane Fraser.  Poradenství je zde definováno jako „ vzájemný průzkum a výměna myšlenek, postojů a pocitů mezi poradcem a jeho klientem“. Spojení jako vzájemný průzkum nebo výměna myšlenek, postojů a pocitů nepatří zrovna k frekventovaným ve sféře našeho (nejen) logopedického poradenství. Ty progresivnější mezi poradci určitě zaujmou stránky věnované skupinové terapii, a to nejen v závislosti na věku, ale také strukturovaně na dětskou a rodičovskou skupinu, včetně jejich kooperace. Peter.R.Ramig zase čerpá ze svých zkušeností (balbutika i terapeuta) a ze zkušeností svých spolupracovníků na univerzitě v Coloradu v kapitole věnované skupinovému poradenství pro dospělé, kteří koktají. Podle Patricie M. Zebrowski role poradců a terapeutů „spočívá v pomoci mladým klientům přijímat stále náročnější úkoly s důvěrou čerpající z našeho vedení a stálého povzbuzování“.

            Vycházejí překlady nejen z angličtiny, ale také ze slovenštiny. Jak by ne, když se někteří slovenštiny bojí a pan profesor Viktor Lechta nejméně od přelomu 80. a 90. let minulého století začal významně ovlivňovat a posunovat tehdy ještě československou logopedii. Nemalou měrou – i svou publikační činností – stále ovlivňuje i současnou českou logopedii.Těm, kteří se chtějí problematikou zevrubně studijně zabývat , jsou určeny dvě publikace. Vyšly v rozmezí několika málo let (což již o něčem svědčí) péčí nakladatelství Portál . V roce 2004 to byla Koktavost – Komplexní přístup. V roce 2010 pak podstatně přepracovaná a rozšířená, doplněná o nejnovější poznatky a zejména o kazuistiky a konkrétní příklady z běžného života balbutiků  publikace Koktavost,s podtitulem Integrativní přístup.

         A je zde něco, co hodně přispěje k uklidnění rodičů a prarodičů dětí, u nichž se jejich blízcí domnívají, že začínají koktat: Viktor Lechta, Barbara Králiková – Když naše dítě nemluví plynule (Portál,2011). Konkrétní otázky, konkrétní odpovědi, vše zpřehledněno ikonkami jednoduše rozlišujícími základní informace, stupeň jejich důležitosti, označujících chybu nebo naopak potvrzení, že postupujete správně. Místo shrnutí nabízejí autoři dva dopisy pedagogům, k tomu vysvětlení mýtů kolem koktavosti, radu, kde hledat další informace a navíc slovníček nejčastějších odborných výrazů. To pro případ, že by se pan doktor nebo paní logopedka zapomněli a mluvili pro dotazující se příliš učeně. Co jako rodič (nebo paní učitelka v mateřské škole) chtít víc?

         Z mateřské školy postupme na tu základní, na první stupeň. Nejprve překvapení. Je jím útlounká knížečka, spíše brožura s názvem Někdy koktám (Paido, 2002 ). Oslovuje přímo samotné děti ve věku 7 až 12 let, které se trápí pocitem, že koktají. Textu původem z Nizozemí se ujali ve Stuttering Foundation of America (SFA) a čeština je už třináctým jazykem, do kterého byla knížka přeložena (hned po jazyku zulu). Ideální informační text do čekáren psychologů, dětských lékařů, pedagogicko-psychologických poraden. Jenže – jak ho tam dostat? Zatím by alespoň některá osvícenější paní učitelka mohla dítěti, o kterém jaksi tuší, že se trápí, knížečku taktně přiblížit. Ono si už potom samo přečte, co je možné dělat, jak to zaonačit se sourozenci, s babičkou nebo tetou a co vůbec.

                Sama paní učitelka by následně mohla sáhnout po tom nejlepším, co v této oblasti a pro konkrétní věkovou kategorii v současnosti na knižním trhu máme. Jedná se opět o knihu z produkce SFA , o práci C.W.Della –Koktavost u dětí školního věku (Paido, 2004). Systematické pojetí koktavosti od nerozvinuté, přes mírnou až k fixované. Pro každou kategorii nabídka konkrétních postupů, doložená záznamem imaginárního rozhovoru s dítětem. Vše na příkladech, které už nemůžou být konkrétnější. Pro české prostředí (veřejnost, učitele i převážnou část logopedů, psychologů) překvapivé využití tzv. záměrné, chtěné koktavosti, kdy se dítě UČÍ koktat. S velkou empatií napsané kapitoly o spolupráci s rodiči i učiteli. Zamrzí jediné – že v českých školách nemáme post logopeda jako kmenového pracovníka školy (mohl by „mít pod palcem“ i více škol najednou – ale ty peníze!).

               Nemůžeme opomenout adolescenty, teenagery, věkové období, kdy je vše – tím spíše projevy neplynulosti řeči – prožíváno obzvláště silně. Publikace Koktáš? Nezoufej? (Grada Publishing, 2007) je uvozena slovy prezidentky SFA  Jane Fraser: Protože jsi zrovna ve věku tzv.teenagerů a protože někdy koktáš, považuješ některé z problémů, se kterými se potkáváš, za velmi osobní a ojedinělé. Tato kniha je napsána právě pro tebe, v naději, že ti s některým z těch problémů pomůže“. V následujících sedmi kapitolách sedm renomovaných odborníků pomáhá rozplétat ožehavé otázky jako Proč právě já?, jak postupovat doma nebo ve škole, jak dál. Končí Poselstvím Charlese Van Ripera, dnes již zesnulého profesora Western Michigan University, především ale zainteresovaným známým jako „papež balbutiků“. Možná ještě významnější pro český unifikovaný pohled na přístup ke koktavosti je závěr poslední kapitoly Jak najít logopeda, jakého by sis přál: „Logopedi pomáhají lidem, kteří koktají, nejrůznějšími způsoby. Ne každá terapie a ne každý logoped se hodí pro každého. Najít logopeda, který by ti pomáhal tak, jak si představuješ, a taky tak, jak to potřebuješ, je stejně těžké, jako najít tu správnou přítelkyni nebo přítele. Nevzdávej to. Není to lehké, ale není to nemožné. Nezbývá než zkoušet to a hledat. První dojem nebývá vždy nejspolehlivější, ale cítíš-li hned při prvním setkání nějaké vážné pochybnosti, uvažuj. Pokud jsi postupoval podle rad uvedených v podkapitolách o hledání pomoci u odborníků, máš asi celý seznam otázek, na které bys rád slyšel odpověď. Zkus je prodiskutovat s logopedem hned při prvním sezení. Hledat pro sebe toho nejvhodnějšího logopeda je jako hledat nejlepšího automechanika pro opravu auta nebo nejlepšího chirurga v případě nutnosti nějaké operace. Znát a umět nestačí. Až najdeš logopeda, který zná a umí to, co potřebuješ právě ty, drž se ho“. Je třeba dodávat, na čí straně hřiště je míč? Jen co asi na to zdravotní pojišťovny, které u nás prakticky rozhodují o rozsahu a frekvenci poskytované logopedické intervence?

                 Další dva knižní tituly zasluhující pozornost se točí kolem příběhů – aktuálně velmi preferované a oblíbené formy v terapeutických procesech všeho druhu. První to naznačuje už svým názvem – Příběh jednoho koktavého (Paido, 2006). Knížka žijícího autora v řadě jazykových mutací obletěla svět, podobně jako F.P.Murray ve snaze přijít na kloub všemu , co souvisí s jeho řečovým problémem a jeho úpravou, navštívil řadu zemí, včetně Indie a Japonska, v Evropě pak nevynechal ani Lurdy. Přichází se srovnáváním postupů třeba v kolébce balbutologie ve Vídni s terapeutickými taktikami v severských evropských státech. Po souhrnu získaných rad a poznatků dodává: „Koktavý, který se zlepší v řeči, se naučí víc, než jak ji ovládat. Já jsem se tím naučil být realistický, po nezdaru jsem nic nevzdával a staral jsem se sám o sebe.Ta cesta od koktavého k plynule hovořícímu člověku byla tvrdá a stěží bych si ji dobrovolně zvolil, ale byla mi souzena. V mnoha směrech jsem však nabyl velice cenných a fascinujících zkušeností“.

            Koktavost v kazuistikách (Grada Publishing, 2008) je na rozdíl od předchozí knížky dílem devíti autorů – logopedů, z nichž jeden každý v duchu podtitulu Úspěchy a nezdary terapie vypráví jeden svůj úspěšný a jeden neúspěšný „případ“. Znalé české reality musí přímo ohromit hloubka pohledu na problém a detailnost přístupu k jeho řešení. Prezentované kazuistiky jsou pojednány nezvykle otevřeně a mohou osvětlit mnohé jak odborníkům z ranku tzv. pomáhajících profesí (logopedům, učitelům, psychologům, sociálním pracovníků, ale i lékařům), tak těm, kterých se problém koktavosti přímo osobně týká.

                Kdo nemá výdrž nebo čas na četbu delších textů, možná rád sáhne po publikaci Logopedické poradenství ( Grada Publishing, 2009), charakterizovanou podtitulem Příklady a analýzy. Sepsala jsem je na základě svých reálných poradenských aktivit, z větší části uskutečněných prostřednictvím e-mailových kontaktů. Zapeklitým oříškem byl požadavek při co nejpřesnějším podání reality zachovat v absolutní míře práva na ochranu osobnosti. Podařilo se. Co zůstalo nezměněno, jsou moje autentické reakce na danou realitu. Netýkají se všechny jen koktavosti, ale ty „balbutické“ při mé profesní orientaci pochopitelně silně převažují.

               Zbývá upozornit na dva tituly, které už zmizely i z prodejen levných knih a dostupné budou možná v některých městských či obecních knihovnách – nejspíš v regálech označených štítkem psychologie nebo pedagogika. Oba tituly mají jistou prioritu.

                 Brožurka Koktavost a vaše dítě byla prvním titulem z produkce Stuttering Foundation of America, který se v českém překladu v roce 1994 objevil na pultech našich knihkupectví. Je věnována hlavně dětem předškolního věku a jasně vymezena podtitulem Otázky a odpovědi. Tento americký způsob zpracování podobných tiskovin je jedním z dobrých příkladů, který jsme ze zámoří převzali. Že se prospěšně ujal, dokazuje i výše uvedená práce pana profesora Lechty (Když naše dítě nemluví plynule). V brožuře z roku 1994 odpovídá sedm vysoce kvalifikovaných odborníků na otázky, co pomáhá a co škodí, realisticky třeba na to, co s hašteřením mezi dětmi, jak vychovávat dítě, které koktá. A zřejmě poprvé se v roce 1994 v ČR objevilo něco, co bylo v zásadní opozici proti u nás zažitému a prosazovanému trendu – obviňování rodičů. Odpověď na otázku Kdo je vinen? zní: „Rodiče nenesou vinu za koktavost svého dítěte. Po letech výzkumů jsme dosud nenalezli žádný důvod k tvrzení, že rodiče svým způsobem výchovy podstatně ovlivňují vznik koktavosti“. Zdůvodnění samozřejmě pokračuje. Jaký rozdíl proti textu, který se ještě v roce 1989 objevil v české brožuře určené rodičům a učitelům dítěte, které koktá: „ Kdo máte zájem, čtěte . A kdo máte doma dítě, které začíná koktat, zpytujte svědomí“.

                V roce 1994 vydává nakladatelství Portál také Čtení o koktavosti. Jako autorka tohoto textu jen opíšu z přebalu: Ten, kdo koktá, je tvůj bližní a v mnohém tě možná předčí, má jen potíže s ústním vyjadřováním, nemůže někdy plynule mluvit. Kniha je určena především rodičům, učitelům a vychovatelům, a to nejen koktavých dětí. Autorka přístupnou formou řeší řadu otázek a problémů spojených s koktavostí, „neboť podle orientální moudrosti kořenem všeho zla je nedostatek poznání“.

             Vida, kam až jsme se od oscarového filmu Králova řeč dostali. Budete-li se nyní na něj dívat trochu poučeněji, budu ráda. I za ty, kterým se na hřišti řeči nehraje vždy nejlépe.

 Malá poznámka nakonec: komu budou z jakéhokoliv důvodu nedostupné nabízené texty na webových stránkách (www.stripky.cz – Když dítě koktá, www.rvp.cz – Co by měl učitel vědět o koktavosti), ráda mu je přepošlu.