Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Pedagogické podobenství

         Kdybych se svých vysokoškolských studentů zeptala, co je to podobenství, asi bych nepochodila. Ti zvídavější by se možná uchýlili k internetu a tam nejspíš klikli na Wikipedii. Nic proti tomu, jistého vysvětlení by se jim dostalo. Já však – i jako logopedka – raději začínám u noblesnějšího (a spolehlivějšího) Ottova slovníku naučného, častěji listuji jeho stránkami knižního exempláře, teprve následně bloudívám hesly na internetu. I dočetla jsem se , že  „podobenství je básnickou parabolou, jež důležitou pravdu v sobě tají…váží svůj příběh ze života a hledí morálku jeho přiměřiti všeobecné chápavosti…nejdokonalejšího výrazu pak dospělo v Novém Zákoně“.

         Abych dostála moderním trendům, pokročím až ke zmiňované Wikipedii, podle níž „…je podobenství formou alegorie a spočívá ve vyjádření obecné myšlenky, životní moudrosti, mravního ponaučení na základě podobného výjevu či příběhu“. A máme to ! Jsme u příběhu! V duchu západních pedagogických trendů jsou aktuálně právě příběhy považovány za jednu z nejefektivnějších vyučovacích metod.

         S literárním talentem píšící americká psycholožka Lauren Slaterová již spíše do řad odborníků k nadhozenému tématu dodává: „Naše životy se neskládají z dat, zprostředkujících hodnot a metodických vývodů, jsou to příběhy – námi vstřebávané, opětovně skládané, nově přepisované. Nejlépe integrujeme to, co je vyprávěno jako příběh“. Nahlédněme tedy z více stran příběh malého Štěpána.

         Jeho školní pouť nezačala nejšťastněji. Už v listopadu – ani ne tři měsíce po zahájení školní docházky – došla paní učitelka k přesvědčení, že s tím Štěpánovým čtením nebude něco v pořádku. A věci se hnuly naučeným (!) směrem. Žádné úvahy nebo pochybnosti o možném  profesním učitelském selhání nebo vlastní nedostačivosti, vina bude jasně na straně školáka. Od čeho zde máme odborná pracoviště (školy se z nich poslední dobou až podezřele často a snadno samy vylučují)? I bylo doporučeno mamince, aby s hošíkem zašla na vyšetření do pedagogicko-psychologické poradny.

        Vylekaná maminka nezapochybovala o kompetentnosti paní učitelky a na doporučované vyšetření se neodkladně se synkem vypravila  Byla sepsána detailní rodinná anamnéza. Jak jinak, vždyť to známe, hledat tím směrem viníka je nejsnazší (a tak obvyklé). Odborník ( psycholog? speciální pedagog? – nepochybně z ranku pomáhajících profesí) však přece jen trochu zaváhal při myšlence, že by chlapec již  na začátku školní docházky měl být ocejchován diagnózou dyslektik. Ať se maminka dostaví se Štěpánem tak za půl roku, až bude ve druhé třídě, poradna mu pak vystaví takříkajíc „papír na dyslexii“, který mu zajistí do dalších školních let jisté úlevy a zohledňovaní. A bylo to!

            Chtít, aby sama Štěpánova maminka domyslela škodlivost, až zrůdnost takového návrhu, by bylo příliš. Úvahy a myšlení odborníků, v poradně i ve škole, by se však měly ubírat zcela jinými cestami. Kdo z dospělých by nepodlehl lákavé nabídce úlev od čehokoli? A dítě? Žáček? Slibovaný „papír“ ho k nějaké snaze ve čtení se zlepšovat nepovede. Snažit se zřejmě nepřestane maminkaa všichni ti dospěláci kolem Štěpána. Co ten pak vyslechne rad, připomínek a napomenutí! Bude mu vyčítáno, předhazováno, že je lajdák, lenoch, možná i na nějakého toho hlupáka dojde. Kolik dohadů, rozmíšek  a horkých chvilek doma nastane!

         A školní léta se rozběhnou. Kodrcavé čtení jistě neprospěje při řešení slovních matematických úloh, hůře to půjde v přírodopise, češtině a vůbec…Škola nebude místem, kam by se Štěpán těšil, ani kvůli přestávkám, protože i tu pozici v kolektivu si bude pod tlakem okolností třeba vydobývat všelijak. Stáhne se do ústraní, zvolí roli třídního šaška, nebo bude svou úzkost ventilovat agresí? Jak po všech těch úlevách dopadne Štěpánovo závěrečné vysvědčení na konci školní docházky? Jak si bude stát tváří v tvář šancím na další vzdělávání a v důsledku toho i volbu povolání? Nejbolestivější je pomyšlení, jak to chlapce poznamená osobnostně, jeho sebevědomí, sociální vztahy.

         To je jen několik otázek, které by u každého podobného „případu“ měly odpovědné pracovníky znepokojovat. V první řadě tedy paní učitelku. Její odbornost i zájem se scvrkly do rady, aby maminka se Štěpánem denně dvacet minut nahlas četla. Paní učitelka to vzdala bez boje, tvrdě zklamala. Zklamala profesně – i lidsky, což v práci učitelky úzce souvisí. Pokolikáté už ? A kolikrát ještě?

         Kdo to nevzdal, byla Štěpánova maminka. Nejprve zvažovala možnost poprosit paní učitelku, aby se tiše jako myška mohla ve třídě zúčastnit hodiny čtení. Že by se jako poučila, jak na to jít, aby pak doma nic nepokazila, až bude se synkem probojovávat těch doporučovaných každodenních dvacet minut hlasitého čtení-nečtení. (Stručné doporučení: zkuste si – jako zralí čtenáři -nahlas dvacet minut číst, potom si představte dítě-nečtenáře v téže situaci.) Maminka tak vlastně byla vmanévrovaná do role učitelky. Doba, kdy odborníci nejrůznějších  profesí byli nedostupní a řadu situací jsme řešili buď sháněním tzv.meloucháře  nebo zvládali podle hesla „Udělej si sám“, ty časy už snad jsou za námi. Neodbytně se vtírá pochybnost, zda by ostatně maminka  v hodině čtení zažila něco víc, než stručné pokyny „a dál bude číst…“.

         Jako častokrát o vývoji situace rozhodla náhoda. Vše nabralo zcela jiný směr v průběhu jednoho sobotního odpoledne. Očividně rozmrzelý synek byl dán v plen na návštěvě dlící speciální pedagožce. Tu chvilku jsem mu nezáviděla. Obklopen suitou rodičů a prarodičů měl být znovu vystaven všem tak stále omílaným nářkům a hledání východisek..

         Je na čase odkrýt karty, jít s barvou ven a přiznat, že se jednalo o mého (pra)synovce. V tu chvíli by mě zřejmě nejraději viděl za devaterými horami. Měla jsem pro jeho pocity hluboké pochopení. S úmyslem zjistit, jak na tom chlapec se čtením opravdu je, jsem požádala, aby mi něco (něco?) přečetl. Pohotový Štěpánův dědeček sáhl do rodinné knihovny a přispěchal  s básnickým opusem Svatopluka Čecha – Ve stínu lípy. Mírně pobavena jsem toho muže zralého věku požádala, zda by nám on sám mohl přečíst něco z archaismy přetíženého nesporně klasického veršování. Pochopil a  Svatopluka Čecha střelhbitě vyměnil za Babičku Boženy Němcové. Inu – proti gustu žádný dišputát, jak tvrdíval pan otec ze mlýna, kam babička s dětmi docházela na besedu. Ale četba pro začínajícího druháka to rozhodně také nebyla. Z nouze mělo pomoci Werichovo Fimfárum. Smířena s faktem, že dědova knihovna už nic příhodnějšího nenabídne, jsem nakonec vyhledala pro začínajícího čtenáře jakž takž případný odstavec textu. Štěpán četl skutečně prabídně  a domnívat se, že za tohoto stavu do ukončení třetí třídy zvládne techniku čtení, bylo dost nereálné. Naděje svitla ze způsobu, jak intonačně Štěpán zvládl přečíst dovětek „no a?“. Že by při tom všem čtenářském klopýtání četl s porozuměním? Že by zvládal to, co je většině našich školáků při různých mezinárodních srovnávacích testech jako zásadní neschopnost přičítáno k tíži?

         Následné rodinné porady se už Štěpán neúčastnil. Hlavní břemeno nyní měla nést jeho maminka. Domluvily jsme se , že se pokusí vytrvat v šestitýdenní „léčebné“kúře. Opatří si sdostatek krátkých jednoduchých textů, už měla představu jakých. Bude jich potřeba hodně, protože Štěpán by je neměl číst opakovaně, aby je pouze neodříkával zpaměti. Bude s maminkou číst denně. Ovšem ne dvacet minut v kuse, ale pouhé minutky tři. Ty mu striktně odměří kuchyňský budíček. Jakmile zazvoní, se čtením se skončí. Bystrý Štěpán velmi rychle pochopí, že ty tři minuty ho takříkajíc nezabijí, že se dají vydržet, zejména v případě, že maminka dohodu nikdy neporuší. Na druhé straně ovšem se ty tři minuty budou opakovat třikrát denně. A opět vždy tehdy a tehdy – podle přesně stanoveného časového rozvrhu. Žádné takové – budeme číst až po večeři apod. – znáte to, velice snadno se naskytnou nepředvídané okolnosti, které plán naruší…tak to necháme až na zítřek atd.  Právě v té nekompromisní dohodě spočívala  zátěž a odpovědnost kladená na angažovanou maminku. Ještě jsem své neteři doporučila, aby si nepozorovaně (!) spočítala minutový Štěpánův čtenářský výkon na začátku a potom na konci doporučovaného šestitýdenního pokusu. Tak jsme se domluvily a rozešly začátkem září.

         Chyběly tři dny do Vánoc, když jsem dostala nečekaný, ale o to krásnější dárek. Mezi vánočními pohledy, které si se svými příbuznými a přáteli stále ještě posílám, byl dopis napsaný úhledným školáckým rukopisem: „Ahoj teto, čtu jako ďábel, paní učitelka mě chválí. Tvůj Štěpán“. Trvalo mi chvíli, než jsem mohla dočíst, co připsala Štěpánova maminka. Těch šest týdnů podle mé rady skutečně vydržela. Prý to ani nebylo tak zlé. Slova chvály paní učitelky doplnila větou se třemi vykřičníky: „Ono to opravdu funguje!!!“ Dozvídat se, že se zlepšil i Štěpánův přístup ke čtení, že si začíná sám číst, co ho zaujme, to je pro učitelskou duši přímo hojivý balzám.

       A představte si, že pod stromeček dostane knížku – Staré pověsti české. Pokud vám zatrnulo, že lekce se Svatoplukem Čechem se minula účinkem a jeho místo zaujme Jirásek, vaše zděšení je naprosto liché. Budou to Staré pověsti české v obrázcích doplněných stručným textem, myslím, že jejich autorem je výtvarník a autor dřívějších večerníčků Jiří Kalousek. 

        Chytrá maminka! Ona a její synek Štěpán jsou aktéry příběhu, který by snesl označení podobenství. V modernějším pojetí příběh, to, co je aktuálně považováno za jednu z nejúčinnějších vyučovacích metod. Jenže – koho by měl tento příběh poučit, koho vychovávat? Otázka komu by byl ku prospěchu, ta už je snáze zodpověditelná. Mou radost ze šťastně rozuzleného a zakončeného příběhu kalí pomyšlení: kolik podobných Štěpánů se svými bezradnými maminkami se trápí v lavicích našich škol? Myslíme na to?

 DODATEK

Tento reálný příběh vyšel počátkem roku 2010  na Slovensku v časopise EFETA –Otvor sa (vedecko-odborný časopis o komplexnej rehabilitácii   ludí s postihnutím).

Se Štěpánem jsem se setkala  koncem letošních prázdnin. Už je šesťák. A taky je čtenář. Do místní knihovny však nechodí. Tam posílá maminku, se slovy: „Ty mně to vybereš vždycky nejlíp“.