Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Ad fontes, k pramenům

         V  srpnových dnech, kdy se v médiích objevila zpráva, že zemřel americký astronaut Neil Armstrong, mě zrovna mimořádně zaujala knížka, jejíž autor byl přinejmenším pracovně spojen s mužem, který poprvé v lidských dějinách vstoupil na Měsíc. Vstřebávala jsem názory,úvahy a postřehy někoho, kdo přímo spolupracoval na programu NASA pojmenovaném Člověk na Měsíci, předtím v 60.letech participoval na vývoji počítačů, lékařské elektroniky a tovární automatizace i vybavení jaderných elektráren.Půjdeme-li ještě hloub proti proudu času, až do 50.let minulého století, najdeme jeho jméno mezi dvaceti nejvýznamnějšími inženýry a vynálezci, kteří se v USA podíleli na vývoji barevné televize. Vedle toho se na čtrnáctimetrovém otevřeném člunu celkem třikrát přeplavil přes Atlantik z Ameriky do Evropy, při třetí cestě oslavil za bouře na moři své pětasedmdesáté narozeniny.           

         Ten muž se narodil v Německu, oba rodiče byli vzděláním i profesí lékaři, což zejména u jeho matky jako ženy bylo v roce 1923 jevem dost výjimečným. Dostal jméno Heinz Wolfgang Richard. Když se o dvacet roků později – v roce 1943 – stal americkým občanem, rozhodl se i změnou na Richarda, pro přátele Dicka, odstřihnout od nenáviděného statusu válečného běžence.

            Richard W. Sonnenfeldt byl Žid. Zemřel 9.října 2009 v USA. Prožil nepředstavitelnými těžkostmi naplněný život. Sám to však jako příkoří nevnímal. Naopak. V knize Svědek z Norimberka končí vyznáním: Moje mládí v hitlerovském Německu mělo skončit ve vyhlazovacím táboře. Namísto toho se z mého života stalo báječné dobrodružství….Zcela jistě jsem netušil, jak zajímavý život mě čeká, když jsem slyšel svého nadřízeného křičet:Sonnenfeldt! Vojín Sonnenfeldt! Generálové potřebují tlumočníka!“ Bylo mu dvaadvacet let a byl jmenován hlavním americkým tlumočníkem při soudních procesech s válečnými zločinci v poválečném Norimberku.

            Jsem přesvědčena, že Sonnenfeldtova kniha Svědek z Norimberka (v originále vydaném v roce 2006 v New Yorku Witness to Nuremberg) je neobyčejně cenným materiálem v rukou odpovědného učitele. S překvapením, ale především s lítostí jsem se sama vícekrát přesvědčila, že ani vysokoškoláci nejsou vybaveni základními poznatky o dějinných událostech, které nám svou genezí , důsledky a hlavně možností opakování (byť v pozměněné formě) nejsou tak vzdálené, jak si často naivně myslíme. V tom pádě nepomohou sebelepší učebnice. Učebnice – to je mrtvé slovo. Děti ve školách, studenti potřebují živý kontakt – nejpohotověji zprostředkovaný učitelem v diskusi ke konkrétním slovům, případům. Několikrát jsem tak kolem 27.ledna, výroční den osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, začala výuku (logopedie) na pedagogické fakultě četbou úryvku z Deníků Viktora Klemperera . Připomenout slovy holocaust je jedna věc, přečíst seznam konkrétních zákazů, kterým se Židé museli podrobovat, věc druhá, důslednější (viz Dodatek). Jak byste vnímali zákaz držení domácích miláčků, psů, koček, kanárků? Viktor Klemperer s manželkou milovanou kočičku raději otrávili, než by ji vystavili neznámému osudu.

            Svědectví Richarda W.Sonnenfeldta je o to cennější, že se nesoustředí jen na samotný průběh výslechů a soudu válečných zločinců v Norimberku. Hledá kořeny zla v období před vypuknutím 2.světové války a končí opakovanými návraty do sjednoceného Německa po roce 1990. Autor je dalek jakékoliv zaujatosti, nějakému náznaku touhy po pomstě. V tradici židovského školství spíše klade otázky, sám sobě i studentům, s nimiž se setkává na besedách, i v místech svého dětství, ironií osudu po válce patřícího do východního bloku, Německé demokratické republiky (NDR). Je absolutně upřímný – a co nebývá u knih tohoto typu běžné – píše vtipně a trefně.

            Za vtipnou můžeme považovat i epizodu z výslechu hlavního obviněného Hermanna Göringa, podle tlumočníka Richarda W.Sonnenfeldta „..nyní polapeného inteligentního gaunera, který se pokoušel zmást své věznitele. Řekl jsem: Pane Geringu, úmyslně jsem špatně vyslovil jeho jméno, jak jsem to slyšel jako malé dítě. Slovo gering v němčině znamená „malé nic“.Řekl jsem: Pane Geringu,když překládám plukovníkovy otázky do němčiny a vaše odpovědi do angličtiny, nebudete mluvit, dokud neskončím. Nebudete mě přerušovat. Když stenograf dokončí záznam překladu, až potom mi můžete sdělit, jestli máte nějaké výhrady. Pokud si ovšem přejete být vyslýchán bez tlumočníka, jen to řekněte a já budu pouze sedět a poslouchat, případně vás opravím“.

         Já sama bych víc než na užitou slovní hříčku s Göringovým jménem poukázala na zásadní rys autorovy povahy – za všech okolností zůstával sám sebou. Pramenilo to bezpochyby z jeho výchovy. V kapitole Dětství píše: „Moji rodiče neznali záludnost.Učili mě, jak hanebné je krást nebo lhát.Říkali mi, že veškerá nepoctivost je špatná, stejně jako neupřímnost a pokrytectví. Učili mě, abych se po porušení pravidel přiznal a svou chybu odčinil. Nikdy jsem neslyšel, že by se moji rodiče pokusili někoho obalamutit….Přesvědčení mých rodičů bylo směsí židovské morálky a luteránských ideálů. Ovšem v každodenním životě jednali především jako Prusové. Neutrácej peníze za zbytečné parádičky! Vším šetři! Rozbité věci se nejprve snaž opravit, nevyhazuj je hned! Pracuj, abys něčeho dosáhl! Nechlub se, jestliže máš peníze! Trp v tichosti, nestěžuj si! Moji rodiče vyrůstali v úctě k pruským hodnotám a tytéž hodnoty s láskou vštěpovali svým dětem.“ Zajímavé myšlenky z pera člověka nesporně vysokých morálních kvalit.

            Rodičům se naštěstí podařilo oba syny včas dostat do bezpečí do Velké Británie. Po vstupu Anglie do války se paradoxně jako cizinci stali pro hostitelský stát nebezpečnými. Autor knihy Svědek z Norimberka Richard W. Sonnenfeldt byl internován. Dalším paradoxem byl převoz internovaných cizinců sice odděleně, ale přece jen na stejné lodi s německými válečnými zajatci do Austrálie. Mládež by se jistě pobavila následující poznámkou: „Loď udělala zastávku v Melbourne, kde byli vysazeni nacisté, na které čekal po dobu dalších pěti let skvělý život válečných zajatců, čímž se vyhnuli pohromám spojeným s porážkou, která postihla jejich bojující druhy. Jediné, co jim muselo dělat starost, bylo moje varování, že jim hrozí obřízka, vytetování Davidovy hvězdy a předčasný návrat do nacistického Německa“.

         Další ukázka autorovy nepoddajnosti,i když podmínky přepravy byly víc než příšerné, a smyslu pro vtip a ironii. Jen si myslím, že by všechno naši žáci a studenti tak úplně nepochopili. A obávám se , že by situace trochu připomínala setkání Richarda W.Sonnenfeldta se středoškolskými studenty z bývalé NDR v roce 1993: „…naučili se naslouchat, ale neptat se“.  Tím větší úkol pro učitele.

            Hodně otázek by mohla vyvolat autorova zkušenost ze života v USA, kdy se nejprve živil jako elektrikář : „Pracoval jsem také v panských sídlech na Roland Avenue, kterou baltimorská vysoká společnost považovala za zakázané pásmo – pro Židy a černochy!….Na velké zakázky jsem někdy chodil s Paulem Ingrahamem, černochem asi tak dvakrát velkým než jsem byl já. V Baltimoru roku 1941 bylo něco neslýchaného, aby spolu pracovali běloch a černoch, anebo aby černoch pracoval jako pomocný elektrikář. Jednou se stalo, že zákazník nechtěl, aby zadanou práci udělal Paul. Po vyslechnutí jeho námitek jsem sebral nářadí a materiál s tím, že se poroučím. Zákazník nás zavolal zpět.Vybídl jsem jej, aby se Paula dotkl, aby se ujistil, že „ta barva drží“. Tvořili jsme tým, no, jeden z nás byl židovský emigrant z Německa a druhý americký černoch, o němž si lidé mysleli, že se „povyšuje“ tím, že chce dobře pracovat jako řemeslník“. Je třeba některého z učitelů přesvědčovat, co všechno tento úryvek aktuálně nabízí?

            Richard W. Sonnenfeldt byl člověk pronikavého intelektu s výraznou schopností situační analýzy a diagnostiky. Zajímal se vždy o vše, co ho obklopovalo a mohlo nějakým způsobem obohatit. Seznámil se například – za velmi zajímavých okolností (detaily již ponechám na zvídavém čtenáři) -i s Leo Kannerem, což by mu jistě záviděli všichni zainteresovaní v problematice autismu. K tomu dodává: „Prostřednictvím Leo Kannera jsem se seznámil s dalšími univerzitními psychiatry a navázal s nimi velmi přátelské vztahy. Musel jsem pro ně představovat skvělý studijní materiál týkající se adolescenčního vývoje člověka!“

        Autorovi rodiče po spletitých peripetiích rovněž přicestovali do USA, kde ne nejsnazší cestou nakonec získali svému vzdělání odpovídající pracovní zařazen v komplexu budov Sheppard Pratt „pro nepříliš bohaté duševně nemocné“. Při návštěvách rodičů byl Richard W.Sonnenfeldt opět bystrým pozorovatelem. Ke společným obědům s personálem poznamenává: „…usedal jsem s desítkou terapeutů z různých škol k velkému stolu a naslouchal jejich hovorům. Zastánci Freudovy psychoanalýzy v té době tvořili menšinu a snažili se o to, aby je společenství psychiatrů přijalo. Mezitím pro mě analyzovali své kolegy a jsem si jistý, že si mě do nějaké své škatulky také přiřadili. Pracovníci v Sheppardu ovšem nepostrádali běžné lidské vlastnosti….Brzy jsem poznal, kdo z nich je obsedantní, kdo asertivní, kdo pasivně agresivní, kdo hypochondrický, kdo neurotický, kdo potlačená osobnost anebo obsedantně kompulzivní. Myslel jsem si, že v nemocniční jídelně rozpoznávám typy osob podobné těm, které se houpaly na visutých lůžkách naší zajatecké lodě na cestě z Anglie do Austrálie“. Tuto část  knihy Svědek z Norimberka bych doporučila k reflexi situace ve sborovnách.

         Naprosto excelentní, mimořádnou reflexi a analýzu společenského vývoje jsem našla v poslední kapitole věnované opakovaným návratům do míst dětství – Návštěva Gardelegenu. Jako hlavní americký tlumočník při Norimberském procesu je autor nenavštívil. Teprve v roce 1977 při obchodní cestě do Německa dalekohledem vypůjčeným od pilota sledoval z letadla Gardelegen, město svého dětství, tou dobou příslušející územně do Německé demokratické republiky. Nepřipojil se ani k cestě svého bratra v roce 1978. Až o jedenáct let později, již po pádu Berlínské zdi a po sjednocení Německa na dálnici z Berlína do Hannoveru zahlédl ukazatel odkazující na odbočku do Gardelegenu a rozhodl se tam zajet. Potom následovalo několik návštěv spojených jak se setkáními s místními obyvateli, tak hlavně se studenty a asi tucet vystoupení v německé televizi. 

         Vítal na besedách otázky studentů, ale sám otázky také kladl. Nejen studentům, introspektivně rovněž sobě: „Uvažoval jsem nad otázkou, kterou mi (studenti) nepoložili, ale kterou formulovala moje manželka Barbara po naší první návštěvě v Gardelegenu. Barbara se cítila nepříjemně, když jsme seděli v církevním centru před více než stovkou Němců, z nichž někteří kdysi patřili k nacistům a z nichž mnoho mělo za rodiče nacisty…..Slyšel jsem, jak Američané říkali: „Kdybych byl v nacistickém Německu, podpořil bych své přátele. Nedovolil bych, aby jim někdo ublížil!“ Opravdu?“-ptá se Richard W.Sonnenfeldt. Následuje několik odstavců hlubokého ponoru do situace v předválečném Německu. Richard W. Sonnenfeldt nic ani v nejmenším nerelativizuje, ale dospívá k dalším otázkám: „Kam byste se obrátili o pomoc? Požádali byste nějakou politickou stranu? Žádná taková ale neexistovala, byla jen nacistická strana. Šli byste k soudu? Ale všichni soudci a právníci byli nacisté. Obrátili byste se na církev? Všechny církve jen němě přihlížely. Zastánci utlačovaných nebo lidé, kteří vznesli námitku proti režimu, se dostali do stejné situace jako ti utlačovaní: stáli nazí proti armádě obrněných vozů pokrytých ostnatým drátem“. Znáte lepší výklad podstaty totality?        

         Nestačí-li to, můžeme slovy Richarda W.Sonnenfeldta alespoň útržkovitě pokračovat: „V Gardelegenu, stejně jako kdekoli jinde v Německu, mnoho lidí nosilo modré košile pracujících, ale když se Hitler začal drát k moci, někteří si začali oblékat hnědé a černé košile členů SA a SS. A když vládl, oblékli si šedé uniformy Wehrmachtu, aby sloužili jako hrdí vojáci. Když po válce přišli Sověti, lidé z východního Německa oblékli rudé košile. A nakonec začali chodit v bílých košilích a tričkách, podobně jako jejich západoněmečtí sousedé, když došlo ke sjednocení rozděleného Německa. Došlo ale k nějaké změně uvnitř? Jakou košili si obléknou příště? Liší se tolik od mlčenlivé a často povolné většiny kdekoli jinde na světě?“ Tvrdá, velmi tvrdá slova – východisko pro nejednoduchou diskusi ve třídách. Klidně bych jí obětovala jakoukoli vyučovací hodinu. Hodně bychom se navzájem poznali.

        Stejně tvrdě přistupuje autor knížky Svědek z Norimberka k sobě samému: „Kdyby Hitler nebyl antisemita anebo já nebyl Žid, jak bych se zachoval, když se nacisté dostali k moci? Jako chlapec jsem ostatním záviděl, že jsem nemohl vstoupit do řad Hitlerovy mládeže. Moji bývalí přátelé pochodovali za zvuků pochodové hudby a zpívali rozohňující nacistické písně. Jezdili na tábory a podnikali výlety – cvičili svá těla a formovali svého ducha pro slávu Německa. Nechal bych se také zlákat a stal se členem Hitlerovy mládeže? Věřil bych Hitlerovi, když prohlašoval, že Polsko napadlo Německo, že Francie a Anglie vyhlásily Německu válku a že napadl Rusko jen proto, aby předešel jeho útoku na Německo? Také bych chápal, že slova písně Deutschland über alles, která Němce sjednocovala pod jeden prapor, ve skutečnosti znamenala „všechny pokoříme“?

         Když nemocný Richard W.Sonnenfeldt, upoutaný na invalidní vozík, s pomocí svého syna a vnučky Sáry naposledy navštívil Německo, byl již spolu se svým bratrem na oficiální internetové stránce města Gardelegenu uveden mezi pěti nejvýznačnějšími rodáky za posledních dvě stě let. V listopadu 2003 byly na světově proslulém Frankfurtském knižním veletrhu představeny jeho z angličtiny přeložené paměti – Mehr als ein Leben (Více než jeden život). My ukončeme velmi zkratkovité upozornění na knihu Svědek z Norimberka slovy, kterými se Richard W.Sonnenfeldt obrátil na studenty, kteří se podle něho ptali znovu a znovu: „Nakonec jsem naše povídání přerušil a vyzval je, že si rád potřesu rukou s kýmkoli, kdo se cítí být členem velké lidské rodiny, kde platí stejná práva pro všechny její členy, bez ohledu na příslušnost k určité společnosti či národu, a která ze svého středu vyloučí jen toho, kdo se chce vyloučit sám. Následný aplaus mi připomenul, že se mi dařilo celý život žít v souladu se svým přesvědčením a ve víře v sebe i ostatní lidi“.

         Výzva  „Ad fontes“  v praxi renesance znamenala „ Jděte, obraťte se k pramenům, ke zdrojům“. Za velmi aktuální, potřebný a účinný zdroj pro práci ve školách všech stupňů považuji knihy naplněné statečným a pravdivě, nepateticky podaným svědectvím. Takovou je pro mě právě výpověď Richarda W.Sonnenfeldta v knize Svědek z Norimberka.

                                                                                                                 Alžběta Peutelschmiedová

 SONNENFELDT, R.W.  Svědek z Norimberka.  Praha: Columbus, 2007.

                                        ISBN 978-80-7249-228-2.

KLEMPERER, V.  Deníky 1942 – 1945. Chci vydat svědectví/II  Praha-Litomyšl: Paseka, 2004.

                                        ISBN 80-7185-615-0.

Dodatek:     V. Klemperer: Deníky 1942 – 1945 (s.80 – 81)

2.června (1942), úterý kvečeru

Nová nařízení in iudaeos. Oprátka se stále víc stahuje, tím nekonečným šikanováním nás chtějí udolat. Co všechno se na nás  v malém i velkém za poslední roky sesypalo! Přitom je bodnutí jehlou někdy trýznivější než úder palicí. Pokusím se tu o seznam všech dosavadních nařízení:

  1. 1.      Být večer po osmé nebo po deváté doma. Kontroly!
  2. 2.      Vyhnání z vlastního domu.
  3. 3.      Zákaz používat radia a telefonu.
  4. 4.      Zákaz návštěvy divadel, kin,koncertů, muzeí.
  5. 5.      Zákaz kupování či předplatného časopisů.
  6. 6.      Zákaz jezdit, tři fáze: a/zákaz autobusů, jen přední plošiny tramvají, b/ zákaz veškerých jízd kromě jízd za prací, c/ i do práce pěšky, pokud člověk nebydlí víc než

7 km od pracoviště nebo není nemocný ( jenomže o neschopenky se bojuje). Přirozeně také zákaz používat taxíků.

  1. 7.      Zákaz nakupování „nedostatkového zboží“.
  2. 8.      Zákaz kupování doutníků či jiného kuřiva.
  3. 9.      Zákaz kupování květin.

10.   Odebrání lístků na mléko.

11.  Zákaz navštěvovat holiče.

12.  Řemeslníky objednávat pouze přes židovskou obec.

13.  Nucené odevzdání psacích strojů,

14.  kožešin a vlněných přikrývek,

15.  jízdních kol – jezdit lze pouze do práce (nedělní zákaz jezdit na kole ke známým či na výlety),

16.  lehátek,

17.  psů, koček a ptáků.

18.  Zákaz opustit hranice města,

19.  chodit na nádraží,

20.  na nábřeží k ministerstvům a do parků,

21.  používat městskou louku a okrajové cesty Velké zahrady (Parkstrasse a Lennéstrasse, Karcherallee). Toto poslední zostření až od včerejška. Od předvčerejška nesmíme ani do městských tržnic.

22.  Od 19.září židovská hvězda.

23.  Zákaz vytvářet si zásoby potravin. (Gestapo zabavuje i věci koupené na lístky.)

24.  Zákaz vstupu do půjčoven knih.

25.  Kvůli hvězdě nesmíme do žádných restaurací. Tam lze stále ještě dostat alespoň něco málo k snědku, nějaké standardní jídlo, když doma už nic není.

26.  Žádné šatenky (tj. přídělové lístky na ošacení).

27.  Žádné lístky na ryby.

28.  Žádné zvláštní příděly např. kávy,čokolády, ovoce nebo kondenzovaného mléka.

29.  Zvláštní zdanění.

30.  Stále se snižující volně použitelné peníze. Já měl nejvyšší povolenou hranici nejprve 600, pak 320, nyní 185 M.

31.  Omezení nákupní doby na jednu hodinu (od tří do čtyř, v sobotu od dvanácti do jedné.

Myslím, že je to skutečně těchto 31 bodů, na žádný jsem nezapomněl. Všechny dohromady však nejsou ničím ve srovnání s neustále přítomnou hrozbou domovních prohlídek, bití, vězení, koncentráku a násilné smrti.