Dvě pohádky o přístupu k výuce

Bylo nebylo… tedy ono jistě být mohlo, ale nikdo to už přesně neví. V jednom městě v jedné škole byly dvě paní učitelky. Každá se snažila podle svého nejlepšího svědomí být tou nejlepší učitelkou pro své žáky. V něčem se ale lišily…

Pohádka první: O Verunce

„Paní učitelko, myslím, že bychom to mohli udělat také takto!“ podotkla Verunka a na pokyn paní učitelky přišla k interaktivní tabuli a začala vysvětlovat. Samozřejmě, že se v jejích osmi letech nejednalo o žádnou dokonalou přednášku, ale výsledku bylo dosaženo. Bylo nalezeno ještě jedno řešení úkolu, který paní učitelka nezmínila. Verunka byla pochválená a posadila se na své místo s úsměvem. Ve třídě to začalo šumět. „Zdá se,“pomyslela si paní učitelka, „že jsme narazili na zajímavý problém.“ Protože však byl plán hodiny již nasměrován jinak, slíbila dětem, že poslední hodinu se k problému vrátí.

Následovala jednoduchá samostatná práce. Ale znáte to – pro někoho „brnkačka“, pro někoho neřešitelný problém. Verunka už věděla své – jakmile byla hotová, postavila se a začala se rozhlížet. Velmi brzy našla oční kontakt s Vlastíkem. Bylo jasné, že Vlasta potřebuje poradit. Oba se tedy zvedli, tiše se domluvili, kam se usadí a nastal pracovní šepot. Paní učitelka nemusela vůbec zasahovat, tento postup si vysvětlili už v první třídě, stejně jako pravidla takové pomoci – pomáháme, radíme, ale nikdy neříkáme řešení nebo výsledky.

Třetí hodinu bylo čtení. Verunka četla už při nástupu do první třídy, takže si vyndala svou knížku a začetla se. Když se po chvilce začala cítit nepohodlně, potichu se zvedla a odešla na chodbu, kde se mohla natáhnout na matraci a pokračovat nerušeně ve čtení. Dnes dočte kapitolu a to znamená, že bude třídě na konci hodiny vyprávět, co se v ní odehrálo. Musí si to tedy pečlivě rozmyslet…

Epilog

S novou paní učitelkou se vše nějak podivně zamotalo. Verunka

• byla považována za drzou, protože si dovolila opravovat paní učitelku a narušovat vyučování;
• dostala poznámku, že se zvedá z místa a další, že porušuje školní řád, když radí spolužákovi.

Celá třída byla pak prohlášena za nejhorší třídu na 1. stupni. A jak to s nimi bylo dál? To už je jiná pohádka.

Pohádka druhá: O Jiřince

„Konečně je přestávka!“ pomyslela si Jiřinka. Bylo pro ni nesmírně obtížné sedět v klidu celých 45 minut a poslouchat pokyny paní učitelky. „Nevím, jak to dělají ostatní děti, ale já jsem z toho někdy strašně unavená!“ A přitom po dětech paní učitelka nic složitého nechtěla – jen aby pěkně tiše seděly, dávaly pozor a když jsou vyvolány, tak aby odpověděly. Kdo by tohle nezvládl?

Jiřinka má problém se sousedem v lavici. Pořád jí kouká přes rameno a opisuje. Jiřinka ví, že se to nesmí, ale neumí si se situací poradit. A za paní učitelkou nepůjde, bojí se jí. Přitom paní učitelka nekřičí, není zlá – jen je přísná. Vlastně je hodně přísná. Kázeň musí být. Kdyby Jiřinka šla za paní učitelkou, mohla by z toho být třídnická hodina, kde jsou všichni vyzváni, aby řekli pravdivě, co si myslí o daném problému. „Jenže copak to jde říct upřímně, co si myslím, když se paní učitelka tváří tak přísně? Raději to nějak vydržím.“

A tak Jiřinka (a všichni její spolužáci) zatnou zuby…

Epilog

S přestupem na druhý stupeň se vše nějak divně zamotalo. Jiřinka

• se stala obětí šikany souseda z lavice a jeho kamarádů;
• pod tlakem všech událostí nakonec odešla na jinou školu.

Celá třída byla pak prohlášena za nejhorší třídu na 2. stupni. A jak to s nimi bylo dál? To už je jiná pohádka.

Otázky, které mne napadají

1. Kdy už někdo napíše návod k použití žáků?
2. Jak je možné, že je  snažení obou paní učitelek odměněno „nejhorší třídou“? Kde udělaly chybu (se soudruhy z NDR to asi nemá nic společného)?