OECD: Žáci ze znevýhodněných rodin – 2. část

Tento příspěvek navazuje na 1. díl, který se věnoval především celkovému smyslu zprávy. V druhém dílu se budu věnovat již praktičtějším věcem, které zpráva hodnotí či doporučuje – nejvíce problému opakování ročníků. A rovnou začnu pěkným citátem:

Ty systémy, které si vedou nejlépe, nastavují pro každého žáka vysoká očekávání a investují dostatek zdrojů, což žákům umožní překonat znevýhodnění.

Za touto stručnou větou vidím mnoho důležitých informací:

• Požadavky na žáky bychom neměli snižovat na „standardní úroveň“, ale vždy chtít o něco víc. Vzhledem k tomu, že každý žák má svůj „limit“ někde jinde, je nutné žáky nejen velmi dobře znát, ale mít možnost individuálního přístupu (dále IP). Mít možnost znamená, že chtění a dobrá vůle prostě nestačí. Pokud nebudu mít jako učitel prostor (fyzicky i profesně myšleno) pro IP, budou veškeré pokyny a doporučení k ničemu.
• Testování (ano, nemám ho ráda) je právě ten krok, kterého se velmi obávám. Už nebudeme po žácích chtít, aby přemýšleli, tvořili apod., ale bude nám stačit kvalitně odvedený standardizovaný test. Co pak z takových idí v budoucnu bude? Poslušní zaměstnanci bez špetky iniciativy? (Jak ráda bych se pletla ve svých předpovědích!).
• Velmi často vzdychám nad tím, jak se na různé stupně vzdělávání hromadí další a další úkoly, požadavky. Učitel by měl mít „naloženo“ jen tak, aby mohl volně dýchat a pohybovat se (takže trochu větší kabelka či menší batůžek určitě všichni zvládneme). Bohužel mám pocit, že dnes má učitel velikou krosnu a v obou rukou ještě těžké plátěné tašky. A stále se objevují další a další požadavky, co všechno by škola měla řešit (ještě máme volné zuby – když nebudeme moc mluvit, můžeme v zubech nést ještě igelitku).
• Dostatek zdrojů není jen o penězích na platy, jak vyznívá ze všech hrozeb stávkou. Ano, finanční ohodnocení učitelů je mizerné a na prestiži to jistě nepřidá. Ale pak jsou tu ještě další balíčky peněz, které prostě ve školství chybí – učebnice jsou staré, vybavení kabinetů tristní, nářadí v tělocvičnách se rozpadá… A nakonec jsou tu právě ty pomůcky, které by pomohly IP – hry pro samostatné procvičování, vybavení relaxačních koutků, volně přístupný materiál k výuce (dva balíky papírů na celý školní rok pro celou třídu? opravdu ano!).

Takže i při nejlepší vůli učitele toto všechno není v jeho silách zodpovědně zvládnout. On totiž za tuto situaci není zodpovědný.

Už slyším oponenty – ale učitelé jsou také takoví a takoví… Ano, jistě že se najdou učitelé různé úrovně jako v každém povolání, ale pojďme mluvit o těch, kteří by chtěli a mají na to. Bohužel je to čím dál tím těžší. S tím souvisí i další bod, který jsme zmínili i v komentáři k 1. dílu – opakování ročníků.

Učitelé praxi opakování ročníků široce podporují, protože pozorují některé výhody, které opakování ročníků přináší. Tyto výhody souvisejí s okamžitými přínosy, které vyplývají z opakování stejného kurikula… Posunutí slabších žáků do vyššího ročníku by vyžadovalo, aby učitelé vyučovali v mnohem náročnějším prostředí, kde budou skupiny s rozdílnou úrovní dosaženého vzdělání, na což nemusí být učitelé připraveni.

Opakování ročníku ulehčuje práci učiteli – a to se žákem, který v jeho třídě propadá, tak tomu, kterému žák do třídy propadl. To bezesporu. Prostě nezvládáš, tak to zkus ještě jednou. Všichni víme, že by bylo lepší, kdybychom měli možnost žáka učivo doučit v průběhu roku. Dovolte mi uvést příklad z mé nedávné praxe…

Chlapec ve 2. třídě, říkejme mu Venca. Venca má problémy s počítáním do 20. Zvládá do 10, ale jakmile se objeví přechod přes desítku, je ztracený. Téměř 2 měsíce se mu to daří kamuflovat – něco opíše, něco tipne, zbytek je špatně. Ale na čtyřky to vždycky nějak vyjde. Rodina je spokojená, má jiné priority než vzdělání, takže „hlavně aby prošel, paní učitelko“. Po čase je paní učitelkou odhalen a rodiče jsou požádáni o schůzku. Paní učitelka nabídne několik hodin doučování, aby pomohla Vencovi pochopit princip a požádá rodiče o pečlivou kontrolu úkolů z matematiky. Důležité je, aby úkoly plnil a nosil do školy. Vše odsouhlaseno. K doučování musí paní učitelka opakovaně Vencu přemlouvat – nejlepší taktikou je, aby si nechal tašku ve třídě během oběda. Jakmile si vezme tašku do šatny, po obědě na doučování zapomene a odejde do družiny nebo domů. Z družiny si ho paní učitelka ještě „vytáhne“, pokud nemají zrovna nějakou akci mimo budovu. Na závěr každého doučování dostává Venca speciální úkol – nemusí dělat úkol z matematiky, který dostali ostatní žáci (protože by jej nezvládl) a namísto toho řeší podobná cvičení, jako probral s paní učitelkou na doučování. Úkol druhý den nepřinese. Ani třetí den. Rodina na zápis v notýsku nereaguje…

Tento případ není až zas takovou výjimkou, jak by se mohlo zdát. Paní učitelka stojí před dilematem:

• Pokračovat v doučování i přesto, že je zcela jasné, že jak rodina tak žák nemá o doučování zájem. V tom případě jde v podstatě proti zájmu rodiny a dříve či později bude za „tu špatnou“. Stává se misionářkou, která i proti vůli všech zúčastněných jedná „v zájmu dítěte“ a rozhoduje, co je a co není pro dítě dobré. Má na to právo?
• Ukončit doučování nejlépe opětovným rozhovorem s rodinou. Pokud si nebudou vážit jejího času a energie, proč by měla dále „jít proti proudu“?

A co na to příručka?

Akademické přínosy opakování ročníku jsou mizivé a mají krátkou životnost. Přesto některé studie uvádějí, že opakování ročníku může vykazovat i určité výhody. Tyto výhody lze částečně vysvětlit tak, že žáci opakovaně pracují na stejném obsahu. Avšak tyto zisky mají tendenci v dalších letech rychle odeznít. Na druhé straně má opakování ročníku dlouhodobé sociální a akademické negativní doapdy. Zvyšuje pravděpodobnost, že žák nedosáhne žádné kvalifikace nebo pouze kvalifikace v rámci nižšího středního vzdělání, tedy druhého stupně základní školy.

Docela se mí líbí řešení, které byla zapracováno do reformy školství ve Francii roku 2008. Zde bylo umožněno rozšířit výuku pro individuální podporu o dvě hodiny týdně během posledních dvou let základní školy. Předpokládám, že se tedy nejednalo o dobrovolnou aktivitu učitelů, která jaksi patří do jejich času na přípravu, ale že bude zařazena jako přímá vyučovací práce, což už má trochu jinou váhu. A to nejen pro učitele samotného, ale i pro rodinu a žáka. O hodinách, které jsou v rozvrhu, se nediskutuje, ty prostě jsou. A co třeba řešení, kdy bude žákům nabídnut program, který mu umožní navštěvovat jak vyšší ročník, tak také ročník, který nezvládli? Organizačně poměrně náročné řešení navrhované v příručce, ale třeba by to při troše snahy šlo. Trochu vtipné mi připadá řešení, že by žák postoupil s podmínkou, tj. že ve vyšším ročníku se v daném předmětu zlepší. Tady bych byla ke „smlouvě s žákem“ trochu skeptická…

Výhodou osobního blogu (a toto je osobní blog), že mi dává možnost volně prezentovat mé názory – čehož v tomto příspěvku hojně využívám.

Možná, že se v pohledu na doučování žáků a opakování ročníků pletu. Možná vše zbytečně dramatizuji. A možná, že se jen potřebuji vypovídat a obhájit pozici učitele, jak jsem ji vnímala já během těch 20-ti let. Pokud jste dočetli až sem, děkuji za komentáře (a moc mě nebijte!).

OECD (2012), Equity and Quality in Education: Supporting Disadvantaged Students and Schools, OECD Publishing. 22. 08. 2012, [cit. 2012-09-15] http://dx.doi.org/10.1787/9789264130852-en.