Pozor! Jste na staveništi. Vice informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

O metodické příručce – 1. část

Konečně jsem se dostala k metodické příručce Informační a komunikační technologie ve škole pro vedení škol a ICT metodiky. Nespadám sice ani do jedné kategorie, pro koho je příručka určena, ale i tak jsem si s chutí početla. Chtěla bych se podělit o několik postřehů z četby, i když vím, že riskuji, že se na mne autoři příslušných článků vrhnou a pěkně zpříma mne „okomentují“ 😉

Hned první článek mne donutil „vygooglovat“ si slovo konektivismus. Bohužel nejsem o nic moudřejší. S cizími slovy mám asi nějaký problém, mám raději české výrazy. Asi jsem ten typ Čecha, co si své češství hýčká a velmi těžko akceptuje přejatá slova z jiných jazyků. A nebo mi připadá, že lidé, kteří se snaží vysvětlit nějaký termín, používají k jeho popisu dalších a dalších slov, která nemám ve svém slovníku. A tak se stále zamotávám… Hm, a nebo nerozumím, protože nejsem ani ředitelka ani ICT metodička 😀

Dovolte mi citaci z rozhovoru O. Neumajera s Ing. Bořivojem Brdičkou, Ph.D.:

…změny přinesou učitelům víc práce, větší nasazení, delší pracovní dobu, která se v extrému může blížit až nepřetržité službě, soustavné vzdělávání a hledání, nutnost spolupracovat.

Po přečtení této věty, která je odpovědí na otázku, jaké změny mohou učitelé v budoucnu očekávat, jsem si oddechla – jsem IN, doslova jsem si do poznámek napsala: „JSEM IT!“ Mne už budoucnost dostihla anebo já dostihla budoucnost (jak se to vezme). Zvláště ta část, která hovoří o nepřetržité službě na mě padne jak ulitá. Je to ale opravdu klad?

Když se rozhlédnu kolem sebe, jsem trochu smutná, protože vidím, jakou dlouhou cestu máme ještě před sebou, abychom dosáhli alespoň z poloviny toho, co by bylo žádoucí. Kdo je za tento stav zodpovědný? Učitel jako jednotlivec, který by měl být tak trochu naprogramovaný sám se vzdělávat? Vedení školy, které dostatečně nemotivuje a „netlačí“ učitele k sebevzdělávání? Společnost, která soustavně podhodnocuje učitele a nahrává svým přístupem těm, kteří při slově „učitel“ mávnou rukou a argumentují prázdninami a krátkou pracovní dobou?

Zalíbil se mi difuzní model učitele, o kterém hovoří ve svém příspěvku Ing. Bořivoj Brdička, Ph.D. na s. 16. Popisuje zde fáze, kterými musí učitel projít, aby se v závěru stal „inovativním učitelem“ (1. fáze: nutnost, 2. fáze: mistrovství, 3. fáze: vcítění).

Hned jsem si vybavila, jak jsem vytvořila podobnou škálu vývoje učitele, tentokrát ve vztahu k interaktivní tabuli. Poprvé jsem ji použila na Konferenci tvořivých škol v Brně v roce 2008:

škála

Další článek, ke kterému jsem si poznamenala svůj komentář napsal P. Naske a jmenuje se Další vzdělávání pedagogických pracovníků v oblasti ICT. Napsala jsem si „funkční sborovna a porady“. Zrovna jsme podobnou situaci řešili s paní zástupkyní…

Když budou kolegyně informovat o zajímavém školení o chemických vzorečcích, jak bych se asi tvářila? Když já budu popisovat nádhernou vychytávku k výuce psaní v 1. ročníku, co si asi pomyslí kolega fyzikář z 2. stupně? Proto vidím jako jediný schůdný model ten, který provozujeme s kolegyněmi – schůzky zainteresovaných podle zájmu. Je to nejméně bolestivé, ale má to jeden háček – je to dobrovolné. A jak tvrdí jedna moje kolegyně: „Aktivní budu jen do výše svého platu.“ Co s tím?

Minimálně 4x ročně se svolá Metodická schůzka učitelů s aprobací příbuzných předmětů. Tady by snad byl prostor na „vzájemné vzdělávání“. Jednou jsem něco podobného zkusila… Na schůzku „jazykářů“ jsem přinesla svou krabici s kartičkami, vzala jsem si slovo a začala vyprávět. 😀 Bylo to naivní. Co jsem vlastně čekala? Že budou všichni nadšení, že schůzka netrvá 15 minut ale 30? Že nějaká Hublová zase machruje? Hm, bylo to pro mne poučení – „tohle nemám zapotřebí“.

A mimochodem – každý učitel sídlí v kabinetě, kde jsme max. pro 3. Takže nějaké velké diskuze o výukových strategiích asi příliš neprobíhají. Sborovnu sice máme, ale protože zde probíhají porady, tak se tu nikdo příliš zdržovat nechce, pokud nemusí (nikdo nemá porady rád, nebo ano?).

Zaujala mne i odpověď na otázku, o která témata školení z oblasti ICT je zájem ze strany učitelů. Ve svých poznámkách mám k tomu tiskacím písmem: PROSTĚ VŠE. Mohu jen souhlasit – jsem opakovaně v kontaktu s učiteli, kteří mají zájem o vzdělávání v této oblasti.

Na druhou stranu mne trochu překvapuje, že očekávají, že po absolvování kurzu budou (nejlépe všechno) umět tak, že budou schopni hned druhý den nastoupit před žáky a využít některou z technologií. Překvapuje mne to, že od žáků vyžadujeme domácí aktivitu – minimálně formou domácích úkolů – ale sami bychom chtěli po jednom semináři zvládat ICT bez dalšího zapojení se. Zdá se mi to trochu zvrácené a naivní.

Nebo je chyba v mém chápání dalšího vzdělávání? Není to tak, že by měly semináře především otevírat další dveře, ukazovat cestu, inspirovat…?

STOP. Myslím, že jsem položila dost otázek, které mne trápí. Navíc sama vím, že nejen obsah ale i délka příspěvku mne ovlivňuje při rozhodování, jestli si článek přečíst nebo ne, tak se tady zastavím a chvilku počkám. Ale pokračování bude, nebojte, stateční autoři Metodické příručky 😉

Druhá část pokračuje zde.