Soutěžit, ale s mírou (a třeba i bez Míry)

Znáte to – v hodině by se měly střídat aktivity úměrně k únavě žáků (a mnohdy i učitele). A tak střídám a hledám. Hledám aktivity, které budu schopna ukočírovat. A u prvňáčků mám někdy pocit, že mi opratě mizí v nenávratnu…

Vždycky jsem učila starší děti (3.-5. ročník). Byla jsem si vědoma toho, že nesmím:

  • používat některá zakázaná slova (šlapat, pytlík, pero, koza apod.);
  • připravit do tělocviku hry „kruhového typu“, kdy se budou muset děti držet příliš dlouho za ruce (co kdyby kluk musel držet holku za ruku?);
  • a mnoho dalších drobností – kdybych se jich však nevyvarovala, hodina by dostala naprosto jiný ráz.

Teď se musím učit naprosto nové věci, abych dosáhla svých cílů. Co fungovalo bez problémů u starších dětí, tady neplatí. A co nebyl zas až tak velký problém, je u prvňáčků problémem téměř nepřekonatelným. Chápu a beru to. Psychologie to vyžaduje a já poslouchám.

Některé situace mne však zaskočí, a to dokonce opakovaně. Pak si jen klepu na čelo a říkám si: „Copak se nepoučíš? Tohle přeci minule taky nefungovalo!“ A mé druhé, naivní já hned odvětí: „Ale vždyť tohle by u těchhle malých capartů mělo platit! Oni ještě nejedou na pubertální plyn!“ O co jde?

Dnes jsem poslední hodinu chtěla hravou formou procvičit pojmenovávání obrázků, hledání první hlásky a poznávání odpovídajících písmen. Rozdělila jsem třídu na dvě skupiny (mám 20 dětí, 10 dívek, 10 kluků – přímo to vybízí k dělení holky x kluci), každá skupina obdržela hromádku písmenek. Zvolený zástupce z každé skupinky přišel ke mně. Ukázala jsem oběma stejný obrázek, oni ho museli pojmenovat, pak se vrátili ke své skupině a společně všichni vyhledali správné – první – písmeno. Zástupce mi pak přinesl písmeno ke kontrole. Neviděla jsem v aktivitě žádný zádrhel. Ale měla jsem.

Hned první písmeno se nepovedlo děvčatům. Holčinka mi přinesla malé b s tím, že to mělo být p. Ať otáčela, jak otáčela, p z toho udělat nedokázala. Na straně kluků tak nastal rachot, byli na koni. Říkala jsem si: „Udělala jsi dobře, baví je to a přitom se učí. Bezvadná věc!“

Po pěti kolech jsme museli aktivitu ukončit. Měla jsem strach, že na mě přiběhne kolegyně ze třídy pod námi nebo minimálně sousední třídě prasknou okenní skla. A všechno to bylo viditelně zapříčiněno soutěživostí mezi holkami a kluky, protože získání každého bodu bylo doprovázeno zvuky a posuňky jasně ukazujícími, že tudy pro mne cesta nepovede. Takhle nechci, aby se k sobě „mé děti“ chovaly!

Chtěla jsem si vlastně jen postesknout, že budu mít spoustu práce ukázat dětem, že spolupráce je někdy účinnější a úspěšnější v řešení úkolů než soutěživost a řevnivost. Že jestliže se chci něco naučit, tak jedním ze zdrojů je můj kamarád nebo spolužák. Že někdy vítězem není ten, kdo bude mít úkol nejdříve hotový, ale ten, kdo se zamyslí, pomůže, poradí, ověří si své znalosti a s jistotou pak úkol odevzdá. Že ani holky ani kluci nejsou lepší.

Jen doufám, že mne v tom křiku, řevu, fandění a někdy i nevhodných posměšcích bude slyšet.