Tak už je to tady!

Přípravný týden finišuje. Zítra ráno (někteří až v pondělí) se vyfešákujeme a opět se uvidíme se „svými“ žáky. Zjistíme, jak se neuvěřitelně přes prázdniny změnili a budeme doufat, že letošní školní rok bude alespoň o něco lepší než ten předchozí.

Poprvé mám možnost sledovat tuto hektickou dobu zdáli. Najednou jsem „na druhé straně“ a od kolegyň už musím jen vyzvídat. O co přicházím?

Nejvíc jsem se vždycky těšila na opálené odpočaté obličeje na první poradě (standardně probíhala minimálně od 9:00, abychom nebyli úplně v šoku). Stačilo jen pár dní a na závěrečné poradě před začátkem školního roku byl odpočinek ten tam, dostavila se únava. Ale není třeba věšet hlavu, to přejde, jakmile předstoupíme před třídu.

Také si vybavuji první den jako neustálé hledání. Který klíč patří ke kabinetu? Jakou barvou jsem si označila klíč od učitelského záchodu? Opravdu jsem měla nástěnku ve třídě takhle ošuntělou? Kdypak jsem dala do šuplíku na třídnici tabulku čokolády (nyní řádně rozteklé)? Jaký význam má bonbon nalepený na desky s klasifikací z roku 2008/09? Kam jsem uložila dálkový ovladač k interaktivní tabuli? Ta zásuvka byla vždycky za skříní tak nedostupná? Uličky mezi lavicemi byly opravdu tak úzké nebo s nimi paní uklízečka hýbala (nebo jsem zase přes léto přibrala)?

Také jsem si vždycky připadala jako kreativec, který se snaží obejít bez jediného hřebíčku a kladívka. Během přípravného týdne jsem opakovaně narážela na jedno nedostatkové zboží – pana školníka. A tak jsem se snažila vyřešit nedostatek mužné síly tvořivostí. Mým hlavním kamarádem bylo lepidlo, izolepa, suchý zip, „žvýkačka“ apod. Ale ta radost, když se mi podařilo zavrtět se tak svůdně, že jsem přilákala pana školníka do své třídy a on ťuknul pár hřebíčků na hlavičku!

Když už je třída nachystána, na lavicích první odměnky pro děti (vybavuje se mi staré dobré „Když ptáčka lapají…“), je čas podívat se na obsah výuky. Rozvrh jsme vždycky dostávaly (to není překlep, na 1. stupni aby chlapa pohledal!) polovyplněný – tělocvik byl jasně daný, stejně tak jiné speciální učebny a jazyky. Ostatní jsme si mohly rozvrhnout podle vlastního uvážení. Příjemná práce – pokud umíte počítat a necpete 5 matematik do rozvrhu, kde mohou být jen čtyři 🙂 To už jsem se ale opravdu začínala těšit na děti!

A pak jsou tu schůzky, schůze, školení a porady. Těm se nedá vyhnout. Alespoň jsem si dostatečně mohutně uvědomila, že už to opravdu začíná.

První den! Je to tady! Snažím se obléct se pěkně, trochu mi buší srdce. Budou děti v pohodě? Sejdeme se všichni?

Nejvíc si, pochopitelně, vybavuji svůj nástup do 1. třídy. Z páťáků, kteří mi mnozí přerůstali přes hlavu, mezi taková kuřátka! Vykulené oči, ručka pevně svírá maminčinu nebo tatínkovu ruku, taška větší než děcko samotné… A já se klepu jak osika a snažím se, aby si toho nikdo nevšiml. Snažím se ignorovat plnou třídu rodičů a soustředím se na kroužek svých dětí. Tak to jsou ony! Copak si asi říkají v duchu o mně?

Přeji Vám všem, abyste minimálně jednou denně zažili pocit uspokojení z dobře vykonané práce (omlouvám se, jestli to zní moc budovatelsky, ale na nic vhodnějšího jsem nepřišla). Když hodina baví učitele, je velký přepoklad, že baví i žáky. Přeji Vám, abyste si dokázali poradit se všemi nástrahami nelehkého údělu učitelského a abyste měli vždy po ruce radu, pomoc, podporu – ať už fyzickou nebo virtuální. Přeji Vám, aby byl nejlépe každý školní den ověnčen drobným objevem, otázkou k zamyšlení nebo alespoň vstřícným úsměvem. Přeji Vám… (doplňte podle potřeby).

Pavlína PEPOUŠ Hublová