Šťastné a veselé? Pěkná dřina!

Už se to blíží mílovými kroky a já (jako každý rok) nestíhám. A je zřejmě jedno, jestli jsem zaměstnaná jako učitelka nebo na jiné pozici. Pořád je to stejné. Co hůř – zdá se mi, že je to čím dál tím horší!

Ale nebojte! Tento příspěvek bude mít šťastný konec 🙂

I když už nestojím před tabulí, mám poměrně dobré informace ze školního prostředí. A tak vím, že se toho moc nezměnilo. Konec kalendářního roku znamená pro učitele zvýšený nápor stresu. A protože se většinou jedná o ženy-učitelky, je ten stresík ještě o něco větší (Už mám umytá okna? Už jsem vyprala koberec? Nezapomněla jsem koupit bačkory strýčkovi z manželovy strany?…).

Ve škole to pak obvykle funguje trochu jako perpetuum mobile:

• žáci cítí poměrnou volnost a už jsou opojeni vidinou Vánoc -> nepracují;
• učitelé cítí náladu ve třídě, ale pocit zodpovědnosti jim nedá -> nutí žáky (a sebe) k jakýmkoli výkonům;
• rodiče jsou zaměstnaní o něco víc, než obvykle -> doufají, že to nějak do Vánoc doklepou a škola v tuto dobu není zrovna nejvyšší priorita;
• žáci cítí… (můžete to vzít zase od prvního bodu)

Můžeme s tím něco udělat? Tuším, že s danou situací ani nic moc, ale se sebou ANO. Nádech, výdech. Nádech, výdech.

Pro koho to vánoční běsnění vlastně absolvuji? Opustí mě manžel, když nebudou ta okna umytá? Budou mít moje děti pokažené Vánoce, protože není vypraný koberec? Spustím válku mezi rodinami, když strýčkovi dám jen pusu a budu si s ním o něco déle povídat (místo obligátních bačkor)?

Takže nezapomeňme – rodina je to, co nás podrží a je to ona, pro kterou musíme být šťastné a veselé!