Od konference o kyberšikaně, která proběhla v úterý 4.5.2010 v sídle senátu ČR, jsem, pravda, nečekal zázraky. Jednalo se o jednu z prvních podobných akcí u nás a seznam přednášejících nabízel v několika případech spíše známé osobnosti než hluboký odborný vhled do problému. To vše podporovalo mou obavu, že akce bude spíš „velkolepá“, než pracovní a přínosná. Mé obavy v tomto směru se tak docela nepotvrdily, ovšem zklamání přišlo úplně z jiné strany. Totiž od nás, od přítomných pedagogů…
Je pravda, že někteří z vystupujících toho moc konkrétního neřekli. Od některých jsme se jen opakovaně dozvídali, že stávající zákony ČR na pokrytí kyberšikany bohatě postačují, a na konkrétní palčivé problémy škol, týkající se právního stavu v této oblasti, odpovídali, že „my Češi máme ve zvyku do všeho moc rýt“ a že, „a to zdůrazňuji, stávající zákony bohatě postačují“.
O to zajímavější bylo vystoupení předního odborníka na šikanu Michala Koláře, což jsem ale samozřejmě očekával. Velice (pro mě trochu překvapivě) přínosnou se ukázala být prezentace inženýra Macha z Microsoftu, neboť jasně ukázala, že přednášející přesně ví, o čem mluví, a věci má dobře promyšlené. Profesor Voříšek z VŠE mě zaujal konkrétními návrhy, jak řešit problémy spojené s užíváním školní sítě (obvykle metodou „otvíraných dveří“, kterou i já pokládám za velice účinnou), a je škoda, že do následné diskuse se z jeho přednášky dostala pouze sporná, ale nepříliš zajímavá kontrola odchozích e-mailů. Ministryně spravedlnosti Daniela Kolářová mluvila sice trochu neuspořádaně, ale rozhodně k věci a kombinace pohledu právničky a matky dvou dětí občas zajímavě jiskřila.
Až potud tedy konference plnila, nebo dokonce předčila má očekávání. Avšak dvouhodinová panelová diskuse, zařazená na závěr, byla smutným, ne-li přímo šokujícím divadlem.
Přiznám se, že na tuto část jsem se těšil. Kyberšikana na školách je relativně nový, ale prudce se rozvíjející a mimořádně negativní jev, co si tedy více přát, než moci ji podrobně probrat s profesionály, kteří se s ní ve školách jistě pravidelně setkávají. Jejich zkušenosti, postřehy a přístupy by mohly být mimořádně obohacující pro mou vlastní praxi. Nuže, člověk nikdy nemá mít přehnaná očekávání, aby nebyl zklamán…
Kyberšikany (nebo alespoň šikany) se týkalo naprosté minimum otázek. Přítomní kolegové a kolegyně zhusta využívali faktu, že před nimi za stolem sedí zástupce ministerstva školství, kyberšikanu hodili za hlavu (zjevně ji vůbec nepovažují za svůj problém), a spustili obvyklé nářky. Nízké platy učitelů. Drzí žáci. Nízké platy. Nemohlo by ministerstvo (!) zařídit, aby žáci chtěli jezdit na lyžařské kurzy, když už je pro ně organizujeme? Nízké platy. Nebylo by možné do novely školského zákona (!!) napsat, aby rodiče byli povinni alespoň dvakrát do roka přijít na třídní schůzky? A také máme nízké platy. Už jen hysterický smích ve mě vzbudil konkrétní požadavek, aby stát (!!!) nějak zařídil zvýšení prestiže učitelů ve společnosti. A na závěr samozřejmě nízké platy. Řídké pokusy obrátit diskusi zpět k tématu kyberšikany (i kdyby jen té ze strany žáků vůči učitelům) končily žalostným neúspěchem.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, CO TO MÁ BÝT? Takhle vystupují profesionálové, odborníci na výchovu a vzdělávání, byvše svoláni, aby diskutovali o konkrétním a velice palčivém tématu? Plně souhlasím s tím, že nízké platy, malý zájem rodičů atd. jsou také problémy k řešení, nicméně neschopnost udržet alespoň základní téma diskuse, zneužívání jasně zaměřené konference k vyřizování osobních stížností… To není řešení, to je ostuda, jaká se hned tak nevidí.
Přítomní odborníci, kteří nám mohli poradit s řešením případů šikany (např. pan Kolář), s technickými záležitostmi kolem bezpečnosti na síti (pan Mach), s tím, jak naložit s kyberšikanou, když se objeví v průběhu vzdělávacího procesu (zástupci ČŠI) nebo se podělit o zkušenosti z oblasti prevence (pan ředitel Hausner ze ZŠ Lupáčova), ti všichni seděli v sále naprosto zbytečně. Mohli jen sledovat dvouhodinovou litanii otřepaného učitelského stěžování, které bylo ke všemu, jen ne k věci. A mohli si udělat obrázek o tom, jací asi my učitelé jsme: malí, nesebevědomí, zakomplexovaní. Jsme takoví opravdu? Jestli ano, pak budiž nebe milostivo našim žákům – s tak komplexním a složitým problémem, jakým je kyberšikana, jim nemáme šanci pomoci.
Opravdu se nechci stavět do role soudce – ani mé dotazy a návrhy v diskusi nesršely právě ostrovtipem. A už vůbec nechci házet všechny přítomné do jednoho pytle – drtivá většina z nás nepromluvila vůbec. V tom je jistá naděje. Ale je fakt, že kdybych byl na místě přítomných politiků za stolem, odnesl bych si z celé debaty jediné: tak tohle jsou ti učitelé? Nu, tak těm tedy nepřidáme ani náhodou. Ne, dokud nezačnou plnit svou roli pořádně.
P.S. A perlička na závěr. O přestávce došlo k tragikomické situaci – ve Valdštejnském paláci došla káva. Když se dav nás, reptajících učitelů, zdvořile dožadoval další, obořila se na nás jakási žena výkřiky: „Další není, na každého byla jedna káva, nemůžu za to, že si někteří jdou víckrát, kdyby si každý došel jednou, tak zbyde na všechny!“ Měl jsem jí to nejprve za zlé, pokládaje její jednání za ponižující. Po následné diskusi jsem se jí ale musel v duchu omluvit: dokud se my, učitelé, nenaučíme chovat jako profesionálové, lepší zacházení si nezasloužíme. Howgh.
Mgr. Jana Kneřová
6.5.2010 at 20.02Tak skoro by se mi chtělo zopakovat název tohoto blogu. Budu nám všem držet palce, jsem optimista a věřím, že máme šanci. Ať nám je ve škole dobře jako třeba kolegyni Dobiášové. Podle virtuální hospitace z její hodiny, http://clanky.rvp.cz/clanek/o/g/8185/VIRTUALNI-HOSPITACE—OBCANSKY-A-SPOLECENSKOVEDNI-ZAKLAD-LIDSKA-SEXUALITA-A-ETIKA.html/ , se mi zdá, že vůbec není malá, nesebevědomá, zakomplexovaná. Myslím, že jí je ve škole dobře. 🙂
Mgr. Hana Dědková
6.5.2010 at 22.49Taky přispěji svou troškou do mlýna. Byla jsem nedávno na přednášce o kyberšikaně v místním Protidrogovém centru. Místnost plné kolegů a kolegyň, které jsem neznala. Na poslední místo vedle mě dosedla kolegyně, jen jsem stačila kývnout na otázku, zda je místo volné, a paní řekla: “ Do kolika to má být? Do čtyř? No tak to by mohlo v půl čtvrté skončit, co?“ Spadla mi brada. Já šla na přednášku s tím, že to má být do čtyř, tak to bude o něco déle. A taky jsem si pomyslela, že to asi není dobré, takhle uvažovat…Ale asi mám málo zkušeností, abych to mohla posoudit. Nicméně přednáška paní Burdové byla pro mě obohacující a byla jsem velmi ráda, že jsem si jí vyslechla. Někteří kolegové odešli v půlce. Asi je nezaujala. Ale ta myšlenka o profesionálech, jakou jste i vy vyslovil, mě napadla!
Zdeněk Slejška
7.5.2010 at 9.21Dobrý den pane Balík, myslím si, že jste uhodil hlavičku na hřebíček. Opravdu je to tak, že pokud se něco neuděje uvnitř učitelského stavu, tak jej nikdo nebude brát vážně a žádný z politiků se nebude zabývat tím, zda má prosazovat přidání financí do školského rozpočtu. Ač by to bylo tak zapotřebí. Jistě nejde házet všechny dohromady a jistě platí to co píše Jana Kneřová o něco výše. Jenže takových je málo a jedním z nich jste i vy pane Balík, jenže bohužel za učitelstvo mluví „průměr“ a ten je přesně takový, jaký jste vykreslil. Není pak divu, že nejen politici, ale i další lidé se v zásadě vysmějí a nemají chuť chodit na třídní schůzky a podporovat to, aby učitelé měli vyšší platy. Neboť nevidí důvod. Je nutné, aby se ukázalo, že důvod k tomu přidávat je. A nedá se čekat na to, že někdo rozetne začarovaný kruh za samotné učitele. Díky za váš sebekritický blog.
Šárka Votrubcová
20.5.2010 at 23.56Také děkuji za vaše názory, které mi mluví „z duše“. Troufám si říct, že jsem byla jediná studentka v sále (nevím, zda je to špatně nebo dobře). Konferenci jsem navštívila ze svého studijního zájmu a byla jsem nemile překvapena, v co se zvrhla závěrečná diskuze. Nechci pedagogům mluvit do svědomí a ani nemohu. Přesto si ale neodpustím poznámku (svůj postřeh), že přístup veřejnosti k učitelům zákonitě ovlivňují sami učitelé..
Celkově ale konferenci oceňuji kladně, z větší části splnila svůj účel.
A co se týče kávy.. Nejspíš stejná paní, která vám vysvětlila důvody jejího nedostatku, mě napomenula, že „si mám svačinu laskavě sníst v prostorách k tomu určených“. Nevadila mi její námitka, ale způsob, jakým mi byla sdělena. Do konce přestávky jsem se pak bavila pozorováním toho, jak chodí jednotlivě za ostatními „neposlušnými svačináři“ a spílá jim a jak se někteří další účastníci zoufale snaží znovu a znovu vymačkat kávu z termosek, které vypadaly, že jsou vlastně plné..